„Proti věku není léku,“ tvrdí stará lidová moudrost. Dnes ale mnozí vědci nazírají na stárnutí jako na proces, který nemusí nutně běžet obvyklým tempem. A prosazuje se i náhled, že stáří je nemoc, kterou bychom měli léčit.
K tomu je ale nezbytné poznat proces stárnutí do největších podrobností. Zajímavý příspěvek na tomto poli přináší početný americký vědecký tým vedený Tonym Wyss-Corayem ze Stanford University ve studii publikované vědeckým časopisem Nature.
S postupujícím věkem prodělávají buňky lidského těla pestrou škálu biochemických změn, které mají za následek poškození orgánů a v konečném důsledku pak smrt. Studie Wyss-Corayova týmu naznačuje, že tyto změny neprobíhají ve všech částech těla stejným tempem.
Některé orgány mohou člověku stárnout rychleji a jiné naopak pomaleji. A daný orgán může u jednoho člověka stárnout rychleji než u jiné osoby se stejným datem narození. Wyss-Coray a spol. prokázali, že toto „orgánové“ stárnutí se projeví typickými změnami v koncentraci vybraných proteinů v krvi.
Wyss-Coray a jeho spolupracovníci sledovali jedenáct hlavních orgánů lidského těla a došli k závěru, že všechny mohou propadnout zrychlenému stárnutí. Z více než 5 600 lidí zapojených do studie vykazovala pětina zrychlené stárnutí alespoň jednoho orgánu. Nadměrné zestárnutí šlo ruku v ruce se zvýšeným rizikem závažných onemocnění a předčasného úmrtí.
Wyss-Coray a jeho spolupracovníci jsou přesvědčeni, že testy krve na proteiny prozrazující urychlené stárnutí orgánů by mohly pomoci při vývoji léčby zdravotních problémů, jež se objevují u seniorů. Podle toho, které orgány by byly postiženy, by lékař ordinoval pacientovi léky podle na míru šitého personalizovaného léčebného plánu.
Pokračování 2 / 3
Krevní testy na stárnutí
Už dnes vědci znají celou řadu znaků charakteristických pro stárnutí na buněčné úrovni. Patří k nim hromadění mutací DNA a také změny v epigenomu, který určuje aktivitu genů. V mládí máme aktivitu genů dokonale vyladěnou a naše dědičná informace připomíná perfektně sehraný filharmonický orchestr. S postupujícími léty se souhra genů vytrácí. Vesměs dochází k tomu, že jsou geny odbrzděny a pracují s příliš velkou intenzitou.
Genom seniorů bychom tak nejspíš přirovnali ke kutálce potulných šumařů hrající na plné pecky. V posledním desetiletí se podařilo vyvinout algoritmy, které využívají k odhadu biologického věku ukazatelů, jako je epigenom či mutace. V závislosti na stavu organismu může být biologický věk vyšší ale i nižší než ten, který máme oficiálně uvedený v dokladech.
Dalším charakteristickým znakem stárnutí jsou změny v produkci bílkovin lidským organismem. A právě na ty se zaměřil ve své studii tým vedený Wyss-Corayem. Vědci nejprve stanovili profily téměř 5 000 proteinů ve vzorcích krve odebrané 1 398 zdravým dospělým a identifikovali mezi nimi asi 850 proteinů, které produkoval z valné části jen jediný orgán.
Potom vycvičili umělou inteligenci k tomu, aby na základě hladin těchto proteinů určila biologický věk člověka. Takto vyvinutý algoritmus ověřili na vzorcích krve od dalších více než 4000 lidí. Přitom se ukázalo, že biologický věk orgánu má významný vliv na riziko závažných onemocnění.
Zhruba 2 % účastníků studie se například lišilo od lidí stejného chronologického věku hladinami krevních bílkovin souvisejících se stárnutím srdce. Algoritmus to vyhodnotil jako neklamné příznaky zrychleného stárnutí. Další analýza dat odhalila, že těmto lidem hrozilo ve srovnání se zbytkem populace 2,5krát častěji srdečního selhání.
Pokračování 3 / 3
Etické otazníky
Profily bílkovin se ukazují jako spolehlivější ukazatele stárnutí tkání a orgánů než epigenetické změny. Zatímco epigenom odráží změny v instrukcích pro buňky a jejich aktivity, proteiny jsou v řadě případů výkonnými jednotkami, které aktivity buněk řídí nebo provádějí.
Epigenetické změny se nemusí nakonec projevit závažnějšími následky. Odchylky ve spektru bílkovin ale bez následků tak často neprojdou. Ze stávajících výsledků ale není jasné, zda proteiny proces stárnutí řídí, nebo zda jsou změny v jejich zastoupení důsledkem stárnutí.
V budoucnu budou zřejmě lékaři využívat kombinace různých znaků stárnutí, tj. nejen profily bílkovin a stav epigenomu, ale také posunů v dalších důležitých parametrech. Výsledky testů by mohly nasměrovat lidi k cíleně orientované změně životního stylu nebo k užívání některých potravinových doplňků. Finální cíl podobných vědeckých projektů je ale prakticky vždy stejný, tj. nalézt léky proti stárnutí.
Pokud bychom jednou skutečně objevili lék proti stárnutí, čelili bychom nejednomu etickému problému. Například bychom museli vyřešit, jak zajistit k tomuto léku lidem rovný přístup. To by vůbec nebylo jednoduché, protože ani dnešní léčby nejsou dostupné všem.
A přitom jde často o léčbu, kterou by využil poměrně úzký okruh nemocných. Příkladem je genová terapie Hemgenix pro hemofiliky. Za cenu 3,5 milionu dolarů za jednu dávku, která nemocného vyléčí, si ji zcela jistě nebudou moci dopřát všichni hemofilici.
Neméně závažná je otázka dopadů prodloužení lidského života na společnost. Zdaleka nejde jen o to, že by lidí na Zemi výrazně přibývalo. Prodloužení života by se promítlo i do fungování společnosti, kde je vývoj do určité míry závislý na výměně generací. Pokud by společnost ovládali zdatní a čiperní senioři, pokrok by se zcela jistě zpomalil.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na devíti webech.
Chci Premium a Živě.cz bez reklam
Od 41 Kč měsíčně