Lokalita Las Gobas na severu dnešního Španělska je jen jedním z mnoha míst Pyrenejského poloostrova, kde se středověcí lidé uchýlili do jeskyní vytesaných do skal. Důvody, proč si nestavěli vsi jako jejich současníci z jiných částí Ibérie, nejsou jasné. Někteří archeologové se domnívají, že to mohli být vyznavači nějakých náboženských sekt, ale ve prospěch těchto teorií je k dispozici jen minimum důkazů. Lidé žili v Las Gobas od poloviny 6. století do 11. století.
Byly to rušné časy. Po pádu Západořímské říše v roce 476 ovládli Pyrenejský poloostrov Vizigótové, kteří pocházeli ze severní Evropy. Jejich království ale neodolalo severoafrickým muslimům, kteří vtrhli na Pyrenejský poloostrov v roce 711 přes Gibraltar a postupně ho z větší části obsadili. Ibérie od nich dostala pojmenování Al-Andalus.
Křesťanská království přežívala na severu poloostrova a šance na znovudobytí Ibérie, tzv. reconquistu, se jim otevřela až v roce 1031, kdy se mocný Cordobský chalífát rozpadl na menší celky. Křesťané je přemohli jeden po druhém a roku 1492 byla reconquista završena, když vojska Ferdinanda Aragonského a Isabelly Kastilské dokončila dobývání Granady.
Tyto kapitoly historie Pyrenejského poloostrova známe ze svědectví, jež se dochovala o dění ve velkých městech, jako je Toledo, Granada a Cordoba, tedy z velkých středisek obchodu, politiky i vojenské moci. O životě lidí mimo tato centra máme jen mlhavé představy. Výzkum v Las Gobas nabízí zaplnění bílých míst iberské historie.
Jeskynní sídlo se nachází v provincii Burgos v severním Španělsku, poblíž vesnice Laño. Součástí jeskynního komplexu byl i kostel, ale pro archeology a archeogenetiky je nejdůležitější hřbitov využívaný nepřetržitě od 7. do 11. století. V 10. století lidé z Las Gobas jeskynní obydlí opustili a přestěhovali se do venkovských stavení. Hřbitov a jeskynní kostel však zůstaly v provozu celé další století.
Švédsko-španělský tým vedený Ricardem Rodríguez-Varelou a Andersem Götherströmem ze stockholmské univerzity získal vykopávkami na hřbitově v Las Gobas ostatky 41 lidí a 39 z nich podrobili genetickým analýzám. Ze 33 získali dostatek DNA pro identifikaci pohlaví, a tak se dozvěděli, že ostatky patřily 22 mužům a 11 ženám.
U 28 nebožtíků vystačila izolovaná DNA na důkladnější genetické analýzy. Jejich výsledky zveřejnili vědci ve vědeckém časopise Science Advances.
„Kombinace výsledků různých typů analýz odhalila příběh příbuzenských sňatků, občasných záchvatů násilí a propuknutí infekčních chorob, a to vše na pozadí fascinujícího historického období. Jednou z možností je, že někteří z prvních osadníků byli lidé s vojenskými zkušenostmi, i když není jasné, zda to byli profesionální vojáci nebo ne,“ shrnuje závěry studie Anders Götherström.
Boje a příbuzenské sňatky
Obyvatelé Las Gobas byli převážně místního iberského původu a navzdory těsnému sousedství s Al Andalusem tu genetici našli jen malou příměs krve lidí pocházejících ze severní Afriky. To je v souladu s historickými záznamy dokládajícími omezený genetický vliv severoafrických populací na středověké obyvatelstvo severní Ibérie.
Nicméně po dobytí většiny Pyrenejského poloostrova muslimy tu k určitému mísení s lidmi severoafrického původu přeci jen došlo, jak dokládají nálezy několika lidí s vyšším zastoupením sekvencí DNA typických pro sever Afriky.
Dvě z koster datovaných do rané fáze osídlení Las Gobas nesly jasné stopy po zraněních hlavy způsobených pravděpodobně úderem meče. Oba jedinci byli geneticky blízcí příbuzní a jeden z nich těžké poranění hlavy přežil, i když u něj došlo k úplnému proseknutí lebečních kostí.
Oba nebožtíci skonali dávno před průnikem muslimů do oblastí blízkých Las Gobas, takže jejich zranění nelze přičíst na vrub ozbrojeným střetům na hranicích s Al-Andalusem. Je docela pravděpodobné, že si to obyvatelé Las Gobas rozdali mezi sebou.
Genetické analýzy prokázaly vysokou četnost příbuzenských sňatků. Vzešly z nich bezmála dvě třetiny lidí, jejichž ostatky poskytly dostatek DNA pro podrobnější genetické analýzy. V této době uzavírali obyvatelé Las Gobas sňatky pouze v rámci své vlastní komunity.
V nejstarších dobách osídlení Las Gobas byli tamější muži blízce příbuzní, což dokazují prakticky totožné sekvence jejich Y chromozomů. Vše nasvědčuje tomu, že Las Gobas založila v 7. století malá skupina, snad početnější rodina, kde muži mohli mít celkem slušné válečnické zkušenosti.
Infekční choroby
Analýzy DNA dnes prozradí i bakteriální a virová onemocnění, protože především v zubech se docela dobře uchová DNA mikrobů, s nimiž daný člověk zemřel. V případě chronických infekcí ani nemusel nutně skonat na nákazu.
Z rané fáze osídlení Las Gobas se dochovalo několik případů nákazy bakterií Erysipelothrix rhusiopathiae, která způsobuje u lidí kožní onemocnění. Zdrojem nákazy bývají domácí zvířata. V případě Los Gobas to byla nejspíše prasata, u kterých se nákaza projevuje onemocněním známým jako červenka.
Tento druh domácích zvířat zřejmě sehrával v životě obyvatel Las Gobas významnou roli. U jednoho nebožtíka prokázaly analýzy bakterii Yersinia enterocolitica. I tou se člověk nejčastěji nakazí z nedokonale tepelně upraveného vepřového. Onemocnění postihuje střeva a projevuje se silnými průjmy. Nákaza je možná ale i kontaminovanou vodou nebo mlékem.
V pozdější fázi osídlení, když lidé opustili jeskyně, se mezi obyvateli Las Gobas vyskytl virus pravých neštovic. Na ty umírá v neočkované populaci kolem 30 % nakažených. Často se bere jako fakt, že pravé neštovice zavlekli na Pyrenejský poloostrov z Afriky muslimové. Virus detekovaný v Las Gobas má ale nejblíže k virům, které se v té době vyskytovaly ve Skandinávii, Rusku a Německu.
Zdá se tedy, že alespoň jednou pronikl virus do Ibérie z východu. To mohlo souviset s rostoucím významem města Santiago de Compostela, jež se stalo v 9. a 10. stoletím významným cílem křesťanských poutníků. Nelze vyloučit, že virus zavlekli na sever Ibérie právě oni. Lidé z Las Gobas v té době vystoupili z izolace svých jeskynních obydlí a zaplatili za to daň v podobě nákazy neštovicemi.