Stačí pouhých pět minut na břehu tohoto jezera, aby vaše tělo schytalo smrtelnou dávku radiace, na kterou během několika příštích dnů až týdnů můžete zemřít. Za hodinu pobytu na břehu obdrží vaše tělo takovou dávku, že už nemusíte odejít po svých a dočkat se večera. To se říkalo o jezeru Karačaj a nebyly to jen smyšlené báchorky, dávky radiace zde byly opravdu extrémní.
Jezero Karačaj v Čeljabinské oblasti v bývalém Sovětském svazu je dnes už vysušené a z větší části zabetonované. Přitom se nejedná o výsledek žádné před Západem zatajené jaderné nehody, ale o ignoraci životního prostředí.
Poblíž stojící závod pro výrobu atomových zbraní v Majaku totiž místo uzavřeného cyklu oběhu chladící vody používal otevřený okruh. Vodu čerpal a zase vypouštěl do blízkého jezera Kyzyltaš a řeky Teča.
Zářil, září a bude zářit
Historie oblasti začala kolem roku 1941, kdy se sem přesunula průmyslová výroba z válkou ohrožené evropské části Sovětského svazu. V roce 1945 začalo 70 tisíc vězňů s výstavbou podzemního komplexu zařízení, které později dostalo název Majak. Jeho součástí bylo město pro 100 tisíc lidí, původně označováno jako oblast Čeljabinsk-40.
Bylo zde také zařízení pro vývoj a výrobu atomových zbraní, které později dostalo oficiální jméno Ozjorsk (původně oblast Čeljabinsk-65). O pracovních podmínkách, které tam panovaly, si můžete udělat představu z toho, že tehdejší soudy dávaly na výběr 25 let nucených prací na Sibiři, nebo 5 let v Majaku…
První atomový reaktor v oblasti byl spuštěn už po osmnácti měsících od zahájení výstavby. Chladicí vodu bral přímo z řeky Teča, kam ji obohacenou o pořádnou porci radioaktivity zase vracel. Řeka přitom v té době sloužila jako zdroj pitné vody!
V roce 1951, pod nezvratnými důkazy o devastaci populace v okolí řeky, se jaderný odpad začal odkládat do blízkého jezera Karačaj. Mezitím však radioaktivita z Čeljabinska dorazila až do Severního ledového oceánu.
Rozhodnutím ukládat odpad do bezodtočného jezera došlo k vysoké koncentraci znečištění na jednom místě. Jestliže před rokem 1951 dostávali muklové v průměru dávku 95 REM (limit je 2 REM), po tomto roce stoupla na 113 REM a v některých extrémních případech i přes 400 REM. O jednotce REM píše Wikipedia.
Srovnatelné s Černobylem
V neděli 29. září 1957 explodoval v podzemním komplexu Majak jeden ze zásobníků na tekutý radioaktivní odpad. Incident později dostal jméno katastrofa v Kyštymu (Wikipedia). Síla výbuchu odpovídala sto tunám TNT, do širokého okolí rozprostřel radioaktivní mrak. Bezprostředně bylo zasaženo na čtvrt miliónu lidí a odhaduje se, že celková dávka radioaktivity mohla být okolo jedné čtvrtiny toho, co o pár desítek let později vyprodukoval výbuch v Černobylu.
Tehdy ale šlo o výbuch v utajovaném podzemním zařízení, takže obyvatelstvo mohlo zapomenout na evakuaci do bezpečné zóny. Tehdejší úřady ani neinformovaly o hrozícím radioaktivním zamoření. První příznaky, kterých si mohli nešťastní obyvatelé všimnout, byla až propukající nemoc z ozáření a úhyn rostlin zhruba ve 20 kilometrů širokém okruhu od epicentra.
Další velká katastrofa nastala v roku 1967 v souvislosti s velkým suchem. Hladina jezera poklesla a obnažila tak vrstvy bahna, které byly nasycené radioizotopy, jako je Cesium137 nebo Stroncium90. Bahno vyschlo a proměnilo se v jemný prach, který vítr roznášel do okolí. Zasáhl skoro půl miliónu lidí. S odstupem času se pouze odhaduje, že tito nešťastníci mohli dostat podobnou dávku jako oběti výbuchu v Hirošimě.
Nebezpečí trvá
Po katastrofě způsobené velkým suchem se začalo se zavážkou jezera. Ještě před pár lety bylo na satelitních snímcích menší jezero patrné (viz galerie výše), v současnosti už na místě voda není. Většina jaderného odpadu je ukryta pod více než deseti tisíci betonovými panely a zavezena zeminou. I tak ale stačí pár minut pobytu poblíž, abyste dostali silnou dávku ozáření.
Jako časovanou bombu lze vnímat sedimenty uložené na dně jezer Tečenské kaskády. Pokud by někdy došlo k povodním nebo jinému průšvihu, který by bahno dostal do oběhu a posléze do Severního ledového oceánu, může lidstvo odepsat bohatá rybí loviště. A pokud by se voda s bahnem vylila z břehů a následně vyschla, bude se opakovat problém s radioaktivním prachem.
Místo je zkrátka silně rizikové dodnes, přitom se o něm moc neví. Sovětskému svazu se jej podařilo celkem dobře tajit a ani současné Rusko pochopitelně nemá zájem problém připomínat.