V době koronavirové krize lidé výrazně omezili kontakty a udržovali „společenský odstup“. Ubylo vřelého potřásání rukama, o objímání a polibcích na tvář nemluvě. Jak ukazují průzkumy, propad v intenzitě sociálních kontaktů byl drastický. Například obyvatelé Wuchanu přicházeli před uvalením karantény do těsnějšího kontaktu denně v průměru s osmnácti lidmi.
Po uzavření města se denně potkávali těsněji jen se dvěma lidmi a to byli většinou rodinní příslušníci. U nás byl „předkovidový“ stav ve společenských kontaktech podobný. V průměru jsme přicházeli do těsnějšího styku v devatenácti lidmi. Po vyhlášení nouzového stavu klesl průměrný počet sociálních kontaktů na šest. Na „předkovidovou“ úroveň jsme se vrátili v půlce června.
Zdaleka ne všichni trpí nedostatkem sociálních kontaktů stejně. Sklony k intenzivní formě kontaktů, jako je objímání či poplácávání po rameni, jsou z významné části dědičné. Dokazuje to nová studie týmu vedeného Korym Floydem z University Arizona publikovaná ve vědeckém časopise Communication Monograph.
Z evolučního hlediska mají srdečné projevy při společenských kontaktech pozitivní význam. Napomáhají k upevnění vazeb, posilují spolupráci, potlačují agresi i stres. Lidé si tak projeví podporu, což může mít v konečném důsledku pozitivní dopady na jejich zdraví.
Ne nadarmo lidová moudrost říká, že sdílená radost je dvojnásobná a sdílená starost poloviční. Floyd se pozastavil nad známým faktem, že někteří lidé jsou při osobních kontaktem srdečnější a jiní bývají „studení jako psí čumák“. Jako jednu z příčin těchto rozdílů odhalil dědičné předpoklady.
Co prozradila dvojčata
Kory Floyd hodnotil projevy srdečnosti u párů jednovaječných a dvojvaječných dvojčat. Jednovaječná dvojčata sdílejí sto procent dědičné informace. Dvouvaječná dvojčata mají společných jen 50 % dědičné informace. Platí, že čím podobněji se dvojčata chovají, tím vyšší je vliv genů a tím menší je vliv okolního prostředí.
Pokud vyrůstají dvojčata společně, působí na ně do značné míry i stejné prostředí a to jejich chování „unifikuje“. Pokud však jsou ve hře geny, pak je podobnost chování dvouvaječných dvojčat navzdory stejnému prostředí nižší, než je tomu v případě jednovaječných dvojčat.
Ve studii se ukázalo, že u žen určují geny srdečnost při sociálních kontaktech ze 45 %. Zbývajících 55 % rozdílů v srdečnosti žen určují životní podmínky, např. životní zkušenosti. Velmi silně se tento sklon projevoval u žen ve věku nad padesát let. U mužů geny do srdečnosti při sociálních kontaktech významně nepromlouvají.
Obecně přitom platí, že muži jsou při sociálních kontaktech méně srdeční než ženy. Ženy jsou nejen srdečnější ve svých projevech, ale také jsou jim příjemnější projevy srdečnosti od druhých. Muži považují tyto projevy častěji za přehnané a nepříjemné. Také sklony k ochotě přijímat srdečné projevy druhých jsou podmíněny dědičně, i když ne tak silně.
Důvody, proč mají ženy dědičnou dispozici k srdečnějšímu jednání při společenských kontaktech, zůstávají podle Keryho Floyda záhadou. Zřejmě jim z toho plynou větší evoluční výhody než mužům.
Zajímavé výsledky přinesl i detailnější pohled do vlivů vnějšího prostředí, které se u žen promítají do srdečnějšího chování při sociálních kontaktech. Kupodivu tu nehraje tak velký vliv rodinné prostředí. Daleko významnější vycházejí vlivy mimo rodinu, např. vliv kamarádů a vrstevníků.
Sami autoři upozorňují na fakt, že výsledky studie platí pro populaci jako celek. Nelze z ní vyvozovat sáhodlouhé závěry pro jednotlivce. Závěry tedy nijak nemohou zpochybnit příklady mužů, kteří se chovají srdečněji než ženy, nebo naopak ženy, které jsou méně srdečné než muži. To jsou jen výjimky z obecně platného trendu. Člověk může mít určité dědičné dispozice, ale ty se u něj z mnoha nejrůznějších důvodů nemusí naplno projevit.
Kožní hlad
V dobách koronavirové krize mohou lidé s dědičnými dispozicemi k srdečnosti silně postrádat potřásání pravicí, objetí či polibky. Více či méně však chybí sociální kontakty skoro všem, protože jako živočišný druh jsme založení společensky a právě v intenzivních sociálních vazbách tkví významné výhody, které nám pomohly evolučně na výsluní.
Společenská izolace nám nesvědčí. Kory Floyd dokonce hovoří o „kožním hladu“ - tedy o naléhavé potřebě těsného tělesného kontaktu s bližními. Potřeba kontaktu vyvěrá z toho, že se člověk rodí jen málo vyvinutý. Dítě vyžaduje velmi intenzivní péči, při které přichází často do velmi těsného tělesného kontaktu s nejbližšími lidmi. Jsme na kontakty od narození zvyklí.
A co radí Kory Floyd k zahnání „kožního hladu“ v situacích, kdy nemůžeme přirozenou potřebu sociálních kontaktů uspokojit? Mazlete se kočkou nebo se psem. Pomůže vám to od stresu. V noci pomůže, když obejmeme polštář. Úlevu přináší i automasáž. „Nic z toho není plnohodnotná náhražka, ale je to lepší než nic,“ dodává Kory Floyd.