Jurij Gagarin 54 let po tragické smrti. Kolem prvního kosmonauta bylo plno tajností a lží

Byl Gagarin první, koho se Sovětský svaz pokusil vyslat do vesmíru? Tato otázka se vzhledem k posedlosti komunistického režimu utajením přímo nabízí. Dnes třeba víme, že zatajil třeba i to, že se Gagarin při návratu katapultoval. Kolem sovětského vesmírného programu se provalilo více utajovaných informací, jiné nám zůstanou utajeny napořád. Některé jsou naopak jen výplodem konspiračních teorií. Doba tomu zkrátka nahrávala.

Závod velmocí v dobývání vesmíru byl hnacím motorem technologického pokroku po většinu dvacátého století. Prestiž vyplývající z vyslání prvního člověka do vesmíru byla důležitým propagandistickým nástrojem, který se vítěz nerozpakoval řádně využít. Byl ale prvním člověkem ve vesmíru opravdu Jurij Gagarin? Nebo skrývají archivy pravdu o jeho předchůdci, který se skoro zabil při nepovedeném přistání?

Souboj mozků

Krátce po vyhrané válce se nad Evropou rozprostřela Železná opona, jak to poprvé při svém projevu nazval Winston Churchill. Z bývalých spojenců se stali nepřátelé a začaly závody ve zbrojení.

Zanedlouho Sověti díky špionáži a úsilím vlastních vědců dohnali náskok Američanů ve výrobě atomových bomb. Snaha zvrátit rovnováhu sil ve vlastní prospěch se přesunula na vývoj nosičů, které by smrtonosný náklad v krátké době dopravily na místo určení – na vývoj raket.

Sputnik 1 byl první umělou družicí Země. Přesně před 60 lety se dostal na orbit

I zde měli Američané náskok díky tomu, že se jim podařilo zajmout většinu raketových vědců německé Třetí říše; mezi nimi hlavně šéfkonstruktéra Wernhera von Brauna. Rusové sázeli na své lidi; především na geniálního Sergeje Koroljova.

Američané se nechali ukolébat ke spánku důvěrou ve svoji technickou převahu. Z něj je však 4. října 1957 vytrhlo pípání první umělé družice Země – Sputniku. Za ním následovala celá řada družic a některé z nich i s živou posádkou – jako třeba světoznámá fenka Lajka.

V závodě přituhuje

Po tomto velmi drsném probuzení zmobilizovaly Spojené státy své zdroje a začaly naplno závodit. V roce 1958 byl zahájen projekt Mercury, jehož cílem bylo dostat člověka do vesmíru. Není pochyb, že Sověti byli o pokroku druhé strany dobře informováni. Z tohoto důvodu se tlačilo na co nejbližší termín startu vlastního kosmonauta.

Jenže vývoj potřebného nosiče neprobíhal ideálně a komunistický tisk referoval pouze o úspěších. Pokud se stala nehoda, tak musela být opravdu obrovská, aby se o ní dozvěděla i veřejnost. Jako tomu bylo například 24. října 1960, kdy došlo k výbuchu na startovací rampě balistické rakety R-16. Oblak toxického paliva zabil přes třicet lidí, mezi nimi i maršála sovětského letectva Mitrofana Ivanoviče Nedělina.

Pokud by došlo k neúspěšnému pokusu při startu kosmonauta, znamenalo by to ohromnou ztrátu prestiže, ale vedení KSSS chtělo jenom úspěch. Vždyť i o Lajce se lhalo. Z původního plánu, podle kterého měla na oběžné dráze trávit týden, se stalo jen několik desítek minut, když poté fenka uhynula kvůli vysoké teplotě uvnitř modulu.

Vladimír Sergejevič Iljušin a let do Číny

Asi nejrozšířenější konspirační teorie označuje jako prvního kosmonauta Vladimíra Sergejeviče Iljušina, syna slavného konstruktéra letadel. Tento testovací pilot měl jako první člověk okusit stav beztíže na oběžné dráze Země. Avšak vinou technických problémů jeho loď místo hladkého přistání havarovala v Číně, kde se měl Iljušin následně zotavovat z následků zranění.

Střízlivá pravda je ale taková, že Iljušin havaroval se svým strojem už 2. června 1960. A skutečně se léčil v Číně. Známý publicista Karel Pacner ve své knize Kolumbové vesmíru – Boj o měsíc uvádí ještě celou řadu dalších, více či méně šílených teorií o tom, kdo byl prvním kosmonautem. Úryvky z této knihy najdete na webu Karla Pacnera.

Falešný rekordman Gagarin

Jurij Gagarin je tedy prvním kosmonautem. Nicméně i na jeho misi leží stíny, především kvůli snaze vedení Sovětského svazu o co největší publicitu. Letu se především nevyhnuly problémy. Motor nosné rakety pracoval delší dobu a vynesl Gagarina na vyšší oběžnou dráhu, než bylo plánováno.

Při sestupu byl pro změnu brzdný motor v provozu kratší dobu a nedošlo tak k oddělení přístrojové sekce. Loď začala rotovat, což Gagarin oznámil řídícímu středisku. Ale tam se mohli všichni jen modlit. Naštěstí po deseti minutách automatika oddělila návratový modul od přístrojové sekce a Gagarin úspěšně přistál asi tři sta kilometrů od plánované oblasti.

Po úspěšném letu SSSR požádal Mezinárodní leteckou federaci FAI o uznání leteckých rekordů, délky letu 40 868,6 km, maximální rychlosti letu 28 260 km/hod a výšky letu 327 km.

Avšak pro uznání těchto rekordů je podstatné, aby pilot přistál se svým strojem. Jenže Gagarin se ve výšce zhruba 7 km z kabiny katapultoval, což ale museli všichni zasvěcení přísně tajit. Viz druhá kapitola s přepisem článku z roku 1971, kde se výslovně píše o tom, jak Gagarin v přistávacím modulu dopadl na zem.

Proč a jak zahynul Gagarin

Gagarin se stal pro Sovětský svaz ikonou a nástrojem propagandy. Absolvoval celosvětové turné a svět mu ležel u nohou. Jestli jej to nějak změnilo nebo ne, není tématem tohoto článku. Gagarinův životopis uvádí, že se sice ke kosmonautice vrátil, ale do rakety už neusedl. Nicméně mohl se věnovat létání na bojových strojích, což se mu stalo osudným.

Dne 27. března 1968 v 10:30 havaroval cvičný MIG-15UTI s Jurijem Gagarinem a jeho instruktorem Vladimirem Serjoginem nedaleko vesnice Novoselovo. Při příležitosti 50. výročí Gagarinova letu otevřela Ruská strana svoje archivy ve snaze utnout spekulace kolem této záhadné nehody. Vždyť podle jedné z konspiračních teorií měl Gagarin se Serjogninem zahynout ve vesmírné lodi při pokusu o oblet Měsíce. Jiná zase tvrdí, že šlo o odstranění nepohodlného kosmonauta, který se znelíbil vedení strany.

Faktem je, že v době letu panovaly v okolí letiště poměrně nepříznivé podmínky. Podle některých zdrojů neměl být za těchto podmínek let vůbec povolen. Letci navíc místo původně plánovaného dvacetiminutového letu výcvik ukončili již po čtyřech minutách a požádali o povolení k návratu. To jim bylo bez dalších otázek uděleno. Záhy poté se letoun ve střemhlavém letu zabořil vysokou rychlostí do země.

Vyšetřování jako oficiální příčiny nehody uvedlo prudký manévr, při kterém se piloti vyhýbali meteorologickému balónu nebo mraku, který stroj přivedl do vývrtky, z níž se už nedostal. Další z teorií je infarkt Serjognina, jehož bezvládné tělo se navalilo na řízení a Gagarin nebyl s to vybrat prudké klesání.

A nebylo to všechno jinak?

Když se postupně odhalily některé utajované detaily, vedlo to k rozšíření ucelené teorie o tom, že podvrhem Sovětského svazu byl celý Gagarinův let. Samotný start rakety Vostok 1 se nezpochybňuje, ten zaznamenaly i tajné služby USA a západních zemí. Ale byl Gagarin uvnitř?

Z rakety nebyla zachycena žádná komunikace a pobyt v kapsli návratového modulu by prý nemohl člověk přežít, tvrdí konspirátoři. I ta utajovaná katapultace nahrává teorii, že Gagarin na padáku nevyskočil z návratového modulu, ale z letadla.

Tohle SpaceX ještě neumí: Podívejte se na start rakety Sojuz s lidskou posádkou

A nakonec i samotný Gagarin svým profilem příliš neodpovídal fyzicky nejzdatnějšímu z možných adeptů na první let, jakoby se spíše hledělo na jeho kádrový posudek a loajalitu k sovětskému režimu. Když poté začal mít problémy s alkoholem a o svém hrdinském činu začal mluvit, potkala ho doposud nevyjasněná nehoda. Podrobněji je tato spiklenecká teorie rozvinuta v článku na Reflexu.

Přes všechny stíny a pochyby věříme, že byl Gagarin prvním člověkem, který uviděl naši planetu z oběžné dráhy. Jako pravý hrdina se vydal do neznáma čelit nebezpečí, takže klobouk dolů, majore Gagarine.

Tento článek vyšel v časopisu Věda a technika mládeži 8. dubna 1971 k desetiletému výročí letu prvního člověka do vesmíru. Popisuje deset let sovětského kosmického vývoje, rozebírá konstrukci kosmické lodi Sojuz a na závěr zmíní i připravované americké raketoplány. Autorem je Pavel Toufar.

Kosmické stroje, které psaly historii

Ve středu 12. dubna 1961 se vydal na první cestu do kosmického prostoru Jurij Gagarin. Od té doby se na oběžné dráhy kolem Země a na cesty k Měsíci vydaly desítky dalších kosmonautů. Ale první Gagarinův let, který trval hodinu a osmačtyřicet minut, se zapsal do historie dějin lidstva stejně, jako nezapomenutelné plavby dávných mořeplavců.

První kosmické lodi bychom mohli přirovnat k nemotorným korábům prvních mořeplavců, a stejně jako se po jejich slavném věku dostaly ke slovu mohutné oceánské kolosy, směřuje také vývoj kosmických systémů ke stále dokonalejším tvarům a uspořádání.

Gagarinův Vostok

Historický Vostok dal vzniknout také novým názorům na kosmickou krásu. Jeho tvar rozhodně nijak nezapadal do představ autorů science-fiction, kteří usazovali hrdiny svých povídek a románů do aerodynamicky štíhlých lodí. Díky nápadu ing. Alexeje Ivanova dostala jeho kabina typický tvar gondol stratosférických balónů (průměr 2,3 m a váha 2,4 tuny). „Kulička“ byla spojena s přístrojovým úsekem a s brzdicím motorem a spolu s rozježenými tyčovými anténami v horní části vypadala jako podivuhodný brouk z jiných vesmírných světů.

Pro starty ze Země ji bylo nutné zakrytovat lehkým aerodynamickým krytem. Zajímavostí Vostoku bylo nejen automatické řízení celého letu, dostatečné vybavení pro případ selhání brzdicího motoru, které mělo zajistit pobyt kosmonauta na oběžné dráze v délce až sedmi dní, ale také technická zvláštnost, s níž jsme se setkali až později u dvoumístných amerických lodí Gemini – katapultovací křeslo.

Projekt předpokládal, že kosmonaut tohoto křesla použije jednak v případě nečekané havárie v průběhu startu a jednak při návratu zpět na Zemi. Pro zaručení větší bezpečnosti se totiž mohl kosmonaut ve výšce 7 km nad zemí z kabiny katapultovat a přistát na vlastním padáku odděleně mimo kabinu. Využili toho všichni první sovětští kosmonauti mimo Jurije Gagarina, který přistál ve svém Vostoku.

Voschod pro vícečlennou posádku

V roce 1964 odstartoval na oběžnou dráhu kolem Země Voschod 1 a na jeho palubě byla tříčlenná posádka. Umožnila to nejen zdokonalená nosná raketa lodi Vostok s nově zkonstruovaným druhým stupněm, ale především vnitřní úpravy v konstrukci původního Vostoku. Mladší sourozenec první sovětské lodi byl totiž její konstrukční obdobou: z kabiny vymontovali technici rozměrné katapultovací křeslo, přebudovali vnitřní vybavení a doplnili systémy lodi novými přístroji, které zajišťovaly let vícečlenné posádky.

Voschod byl postaven ve dvou variantách: v první letěla tříčlenná posádka a druhá byla upravena pro výstup člena posádky do vnějšího kosmického prostoru. Pro tento úkol byla u druhého výstupního otvoru připevněna nafukovací hermetická komůrka z plastických hmot, která se po splnění stanoveného úkolu odhazovala.

Voschod byl také vybaven brzdicím raketovým motorem, který se zapínal v průběhu přistávacího manévru těsně nad zemí a zaručoval měkké dosednutí. Byl umístěn pravděpodobně v místě, kde se sbíhaly šňůry nosného padáku, v dostatečné vzdálenosti od kabiny. Se stejným zařízením se můžeme setkat také u následující sovětské kosmické lodi typu Sojuz.

Univerzální Sojuz

Tyto víceúčelové kosmické lodi, které se budou používat v první fázi činnosti sovětské experimentální orbitální stanice, létají od roku 1966. Tehdy se totiž v listopadu představil bezpilotní Sojuz v dvoudenní premiéře na dráze kolem Země pod označením Kosmos 133.

Kosmická loď se skládá ze tří základních částí: velitelské, orbitální a přístrojové. Její celková délka je 9,3 m a váha se pohybuje kolem 6460 kg, podle zaměření experimentu. Pilotní kabina může pojmout tříčlennou posádku, ale jak ukázaly dosavadní lety, budou v ní při delších experimentech létat pravděpodobně vždy dva muži. Kónický tvar kabiny umožňuje využít při návratovém manévru aerodynamického vztlaku, což snižuje hodnoty přetížení působící na posádku až 3–4 g.

Na tupou „špici“ velitelské kabiny je napojen orbitální oddíl vejcovitého tvaru na horní části s adaptérem pro spojení s druhou kosmickou lodí. Orbitální oddíl poskytuje posádce oproti předchozím typům využít větší pracovní prostor a poskytuje jim větší pohodlí při dlouhodobých letech.

Také tato kosmická loď je při startu chráněna na raketě aerodynamickým krytem. Pro případný záchranný manévr v průběhu startu nemají kosmonauti k dispozici katapultovací sedadly, ale na vrcholu aerodynamického krytu je umístěna záchranná raketa na tuhé pohonné hmoty. Zajímavostí je způsob, jakým by se velitelská kabina od celého účelového tělesa v případě skutečné havárie odpojila.

Aerodynamický kryt je rozdělen podélně na dva díly a je samostatný pro velitelskou a orbitální část a samostatný přístrojový oddíl. Na vnějších stranách krytu, který chrání přístrojovou sekci, jsou instalovány čtyři mřížovité panely.

V případě havárie zapálí elektronické zařízení řídicí středisko nebo posádka záchranný raketový motor, který odpoutá velitelskou kabinu i se zakrytovaným orbitálním oddílem od přístrojového úseku a nosné rakety. Oddálení nosné rakety zajistí pravděpodobně mřížovité panely, odklopené do stran, které působí jako brzdy. V dostatečné výšce pro otevření nosného padáku se podélně rozdělí aerodynamický kryt pilotních prostor a velitelská kabina se odpoutá, aby samostatně přistála. Po tragické zkušenosti z letu Sojuzu 1 v roce 1967 byl celý padákový systém včetně brzdicího motoru pro ztlumení přistávacího nárazu zdvojen.

Kosmická loď Sojuz se v montážním závodě vyrábí takřka sériovým způsobem. Řekl to 14. března (1971) hlavní konstruktér sovětských kosmických lodí v rozhovoru pro list Socialističeskaja industria. „Kosmická loď Sojuz je mnohoúčelová. Je to jakýsi základní stroj, který čeká ještě mnoho práce na oběžné dráze kolem Země. Počítá se s ním pro všestranné pozorování naší planety. Sojuz se uplatní při průzkumu kosmického prostoru kolem Země, a to hlavně při studiu hlubokého vakua, stavu beztíže a radiace,“ charakterizoval hlavní konstruktér loď Sojuz.

Budoucnost je v raketoplánech

Dosavadní způsob realizace pilotovaného kosmického výzkumu je však příliš nákladný a to si uvědomují specialisté na obou stranách vesmírného oceánu. Nejideálnějším dopravním prostředkem pro kosmický prostor bude pravděpodobně raketoplán, jakýsi míšenec rakety a kluzáku.

V podstatě jde o raketový letoun-nosič a kosmický člun. Raketový nosič odstartuje kolmo z pozemského kosmodromu a na svých „zádech“ vynese na oběžnou dráhu člun. Tady se odpojí a přistane na pozemském letišti stejně jako dnešní letadlo. Kosmický člun splní své úkoly a vrátí se stejným způsobem. Po pečlivé prověrce obou strojů sestaví technici raketoplán opět v jeden celek a připraví ho k dalšímu startu. Předpokládá se, že by jich mohlo být více než sto.

První kosmické lodi tedy splnily svou historickou úlohu. Ke slovu se nyní dostanou kosmické hotely – orbitální stanice a po spolehlivém vyzkoušení atomových raketových motorů a po realizaci dalších nezbytných kroků začnou vědci připravovat první meziplanetární expedici. Kosmická loď, která bude při ní hrát hlavní úlohu, však vzhledem ke své velké váze a nebývalým rozměrům (což si vyžádají nároky dlouhé cesty) bude sestavena na oběžné dráze kolem Země z dovezených základních dílů. Ale to je zatím stále ještě hudba vzdálené budoucnosti.