Proč zemřel 57letý David Bennett dva měsíce po úspěšné transplantaci prasečího srdce, když původně vypadal jeho zdravotní stav nadějně? Tuto otázku si kladli nejen lékaři, jež unikátní zákrok provedli, ale i odborná a laická veřejnost. Roušku tajemství nyní poodhalil transplantační chirurg Bartley Griffith z Marylandské univerzity.

Griffith 20. dubna během přednášky pro Americkou transplantační společnost oznámil zjištění přítomnosti prasečího cytomegaloviru. U pacientů se sníženou imunitou může tento typ viru vyvolat horečky, zápal plic, sepsi a další život ohrožující stavy. „Začínáme se dozvídat, proč zemřel,“ řekl pro web MIT Technology Review.

Srdce z geneticky upraveného zvířete, které bylo transplantováno vážně nemocnému pacientovi, tedy bylo infikováno prasečím virem. První transplantace prasečího srdce člověku tak patrně skončila předčasně kvůli dobře známému – a odstranitelnému – riziku.

Několik dní po operaci Bennett seděl na posteli. Podle Bartleyho Griffitha jeho nové srdce fantasticky pumpovalo a fungovalo jako „rocková hvězda“. Asi o 40 dní později se u pacienta objevily problémy a po dvou měsících od transplantace zemřel. V březnovém prohlášení mluvčí univerzity uvedl, že „v době jeho úmrtí nebyla zjištěna žádná zjevná příčina“ a že se čeká na úplnou zprávu.

Griffith během webináře popsal zjištění prasečího cytomegaloviru a zoufalé snahy o jeho zdolání. Celá problematika je nyní předmětem široké diskuse mezi odborníky, kteří se domnívají, že infekce mohla přispět k Bennettově smrti a byla možným důvodem, proč srdce nevydrželo déle.

Předpokládalo se, že speciální prasata chovaná za účelem poskytnutí orgánů jsou prostá jakýchkoli virů. Nyní se ukazuje, že experiment byl ohrožen nevynucenou chybou. Biotechnologická společnost Revivicor, která prasata geneticky upravila a odchovala, se odmítla vyjádřit a neučinila k viru žádné veřejné prohlášení.

„Bylo to překvapivé. To prase by mělo být prosté všech prasečích patogenů, a tohle je významný patogen,“ konstatuje generální ředitel konkurenční firmy eGenesis Mike Curtis, jehož společnost se také zabývá chovem prasat pro transplantaci orgánů. „Žil by pan Bennett bez viru? To nevíme, ale infekce mu nepomohla. Pravděpodobně přispěla k selhání.“

Zjištění prasečího viru v Bennettově srdci nemusí být pro xenotransplantaci nutně špatnou zprávou. Někteří chirurgové se domnívají, že nejnovější genově modifikované orgány by teoreticky mohly tlouct roky – a přísnější postupy by měly být schopny virus vyloučit. „Pokud se jednalo o infekci, můžeme jí v budoucnu pravděpodobně zabránit,“ řekl Griffith během své prezentace.

Největší překážkou transplantací zvířecích orgánů je lidský imunitní systém, který zuřivě napadá cizí buňky. Aby se předešlo odmítnutí, upravují biotechnologické firmy prasata – odstraňují některé geny a přidávají jiné, aby jejich tkáň získala profil, který ji skryje před útokem imunitního systému. Verze použitá v Marylandu pocházela z prasete s deseti genovými modifikacemi.

Po slibných testech prasečích orgánů na paviánech zahájily koncem roku 2021 tři americké transplantační týmy první studie na lidech. Chirurgové z Newyorské univerzity a Alabamské univerzity připojili prasečí ledviny lidem po mozkové smrti, ale Marylandská univerzita zašla ještě dál, když Griffith začátkem ledna voperoval Bennettovi do hrudníku prasečí srdce.

Přenos prasečích virů na člověka vyvolává obavy, že by xenotransplantace mohla vyvolat pandemii, pokud by se virus adaptoval v těle pacienta a pak se rozšířil mezi lékaře a zdravotní sestry. Tato obava by mohla být natolik vážná, že by vyžadovala celoživotní sledování pacientů.

Podle specialisty na transplantační infekce z Massachusettské všeobecné nemocnice Jaye Fishmana však specifický typ viru nalezený v Bennettově srdci není schopen infikovat lidské buňky. Fishman se domnívá, že „neexistuje žádné reálné riziko“ jeho dalšího šíření.

Problémem je, že prasečí cytomegalovirus je spojen s reakcemi, jež mohou poškodit orgán i pacienta s katastrofálními následky. Například před dvěma lety němečtí vědci oznámili, že prasečí srdce transplantované paviánům vydrží v případě přítomnosti viru jen několik týdnů, zatímco orgány bez infekce mohou přežít více než půl roku.

Vědci tehdy uvedli, že v prasečích srdcích odebraných paviánům zjistili „překvapivě vysoké“ hladiny viru. Domnívají se, že virus se mohl rozšířit nejen proto, že imunitní systém paviánů byl potlačen imunosupresivními léky, ale také proto, že imunitní systém prasat již nebyl schopen udržet virus na uzdě. Zdá se, že „je velmi pravděpodobné, že se totéž může stát i u lidí,“ varovali tehdy.

Přítomnost viru – jehož rizika byla již dobře zdokumentována – však nyní může být důvodem k otázce, zda se experiment vůbec měl uskutečnit. „Je to velká červená vlajka,“ říká bioetik z Newyorské univerzity Arthur Caplan. Pokud lékaři nedokážou zabránit infekci nebo ji kontrolovat, „pak je těžké takové experimenty ospravedlnit.“ Sám Caplan má obavy, zda byl natolik riskantní zákrok vhodný.