Tento článek byl původně publikován na Facebooku. Ačkoli se jedná o osobní komentář, opírá se o fakta podložená renomovanými zdroji a obsahově je natolik zajímavý, že jsme autora požádali o možnost publikace také u nás na webu.
Říkal jsem si, že když teď na cestách hodně čtu, mohl bych si přečíst něco i o klimatické změně. Téma mě zajímá, ale četl jsem dřív spíš jen pár článků na internetu a náhodné výkřiky na sociálních sítích. Tak jsem si přečetl pět knížek. Nemám ambici o předání všeho v těch knížkách, spíš věcí, které mi přišly hodně zajímavé a dojmu, jaký si z toho beru.
Všechny knížky (jejich seznam i s autory je na konci) měly podobnou strukturu, jen kladly různý důraz na různé části:
- Je to špatné a bude to horší.
- Myslíte, že nás X/Y/... zachrání? Ale prosím vás, nebuďte naivní!
- Neztrácejte naději. Stačí kompletní změna fungování společnosti, která se nikdy předtím nestala, za extrémně krátký čas – a budeme mít malou šanci, že to bude jen středně velký průšvih!
Budu se stejné struktury držet i v tomto zápisku.
1. Je to špatné a bude to horší
Často se mluví či píše o tom, že bychom měli zachránit planetu pro naše vnuky nebo děti – což vypadá, že je teď vše v pořádku a předcházíme nějaké budoucí hrozbě. Není to tak.
Změny už se dějí, stále zrychlují a i při zastavení produkce dalších skleníkových plynů bude zhoršování ještě nějakou dobu pokračovat (systém má velkou setrvačnost). Hraje se o to, jak moc ta změna bude velká.
Klimatická změna nemusí nutně znamenat, že se všude oteplí a bude sucho. Růst průměrné teploty způsobí více energie v atmosféře, a to povede k většímu výskytu extrémních jevů – silných bouří, hurikánů či bleskových záplav. Rychleji roztají zásoby sněhu ze zimy a následně bude v létě větší sucho.
Oteplení o tři stupně (spíše optimistický scénář, zatím k němu rozhodně nesměřujeme) povede mimo jiné k:
- Indické monzunové deště budou některé roky způsobovat velké záplavy a některé roky nebudou vůbec, což povede ke katastrofickým suchům – na monsunech je potravinově závislých 60 % světové populace
- Vyschne Amazonská deštná pánev
- Voda z tajících himálajských ledovců, která napájí řeky jako Indus, Gangu, Mekong, Yangtze a Žlutou řeku klesne o zhruba 90 % – s největšími dopady na Pákistán, ale i Čínu, Indii a jihovýchodní Asii.
- Západ USA bude velmi suchý, naopak v New Yorku budou časté bouře a záplavy.
- Jih Evropy kolem Středozemního moře bude velmi suchý, s klimatem podobným současnému Maroku či Alžírsku.
A co je pro mě nejstrašidelnější – Země má zabudovaných několik zpětnovazebních smyček, které budou oteplování zrychlovat:
Česko na tom z hlediska přímých dopadů není v kontextu světa zas až tak špatně - bude u nás tepleji (v některých místech podobně současnému středomořskému klimatu), bude více sucho, budou častěji záplavy. Česko je navíc bohatá země, která si umí po nějakou dobu poradit se zdražením potravin (koupíme si je) i oteplením (pořídíme si klimatizace).
Příměji a více pocítíme druhotné dopady – až se dají do pohybu desítky až stovky milionů lidí z klimaticky více postižených regionů, nepochybně to povede k ještě většímu nárůstu populistických tendencí, než jsme mohli vidět před pár lety při „migrační krizi“.
2. Myslíte, že nás X/Y/... zachrání? Ale prosím vás, nebuďte naivní!
O lidsky způsobené klimatické změně se už ví desítky let. Mezinárodní panel pro změny klimatu OSN (IPCC) byl založen v roce 1988, před více jak třiceti lety. A co se mezitím děje s emisemi? Rok od roku rostou, viz graf níže (zdroj i s dalšími grafy).
Každoroční emise CO₂ po jednotlivých regionech (zdroj: Ourworldindata.org, CC BY 4.0)
A rostou nejen v součtu, kumulativně, ale rostou dokonce i každoroční emise. A to přes všechny historické závazky a klimatické summity. Tady obrázek, jak by se musely vyvíjet každoroční emise, abychom se dostaly na dráhu k oteplení „jen“ o 2 či 1,5 stupně v roce 2100 (zdroj i s dalšími pěknými vizualizacemi).
Vývoj ročních emisí ve srovnání s potřebnými emisemi, abychom byli v souladu s oteplením jen o 1,5 či 2 stupně v roce 2100 (zdroj Nature.com via Climate Action Tracker)
Je několik velmi pochopitelných důvodů, proč zatím nebyl téměř žádný pokrok ve snižování emisí.
Opravdová změna bude velmi bolet – a to ji dělá politicky neprůchozí
Informace, která mi „vystřelila mozek z hlavy“ – z jednoho barelu ropy (asi 159 litrů) získáme stejné množství energie, jako z 25 tisíc hodin manuální lidské práce. Tedy ekvivalent více než deseti let lidské práce (při osmi hodinách na den) na jeden barel. Průměrný Američan spotřebuje 25 barelů ropy ročně, tedy je to stejné jako kdybychom každý „našli“ 250 let lidské práce každý rok. A to je jen ropa, uhlí a plyn přidají další desítky až stovky let „práce zdarma“.
Fosilní paliva a možnost jejich efektivního spalování od vynálezu parního stroje jsou „motor“, na kterém stojí raketový růst posledních dvou století.
Vzdát se jich nebude snadné. Nebavíme se o „musíme trochu víc třídit odpad a vysadit pár stromů“. Bavíme se o zásadní změně fungování společnosti, která doteď frčela na levné energii z fosilních paliv a bude se muset obejít bez ní. Je to jako vysadit drogu. A nemáme zatím ani dobré náhrady, kterými bychom energii v dostatečné míře nahradili – tedy bude následovat velmi silný absťák.
A to vše ve světě, který je zvyklý na neustálý, již několik století trvající růst. Která politická strana si může dovolit mít takovýto program? Žádná. Koukněte do libovolné diskuze o klimatické změně. Jak se lidé urputně brání byť i jen mírným návrhům na zdražení benzínu, omezení aut či létání… Přijmout myšlenku, že se budeme mít hůře než doteď, není vůbec snadné.
Bohužel, jedna z pro mě silných vět ze závěru knihy Six degrees:
„Co je politicky realistické pro lidi je zcela nezávislé na tom, co je fyzikálně realistické pro naši planetu.“
Fosilní paliva generují velké bohatství – a nikdo se jej nechce vzdát
Koukněte na 10 největších firem světa podle příjmů (zdroj Wikipedia, CC BY-SA 3.0):
Deset největších firem světa podle příjmů
S výjimkou Walmartu jsou všechny další firmy z ropného a plynárenského průmyslu v kombinaci s Čínskou energetikou, následované dvěma automobilkami. Tedy všechno firmy, které jsou závislé na spalování fosilních paliv.
A firmy se přirozeně snaží zachovat si zdroj svých příjmů. Podobně jako u debaty o škodlivosti tabáku v druhé polovině minulého století, se fosilní firmy snaží vytvořit dojem, že „klimatická změna se neděje“, či „debata o klimatické změně ještě probíhá“, nebo „klimatická změna sice probíhá, ale člověk na ni nemá vliv, děje se to samo.“
Organizují rádoby vědecké konference, kde shodou okolností mluví jen samí klima-skeptici – třeba skrze The Heartland Institute (shodou okolností bojoval proti škodlivosti tabáku v devadesátých letech ve spolupráci s Philip Morris). Zakládají také alternativy k oficiálním institucím, třeba Nongovernmental International Panel on Climate Change.
A co je horší, tak často je fosilní průmysl úzce propojený na vlády jednotlivých zemí, což velmi komplikuje zpřísňování regulací či zvyšování zdanění.
A další věc ze série „vystřelilo mi mozek z hlavy“ – těžařské firmy publikují souhrn svých rezerv, tedy již zmapovaných a nalezených, ale zatím nevytěžených zdrojů, které firmy počítají, že v budoucnosti vytěží. Odvíjí se od toho i nacenění firem na akciovém trhu. V roce 2011 Londýnský think tank Carbon Tracker Initiative sečetl všechny tyto rezervy.
Kdyby se všechny nyní známé rezervy vytěžily a spálily, uvolní se 2 795 gigatun uhlíku. Zároveň podle vědeckých modelů množství uhlíku, které můžeme jako lidstvo spálit od roku 2011 do roku 2050 a stále mít 80% šanci, že oteplení nebude větší než o dva stupně Celsia, je 565 gigatun.
Fosilní firmy tedy plánují vytěžit pětkrát více zdrojů, než si můžeme dovolit, abychom planetu přehřáli jen na středně propečeno. Pětkrát. A to ještě samozřejmě je možné, že se objeví nové, zatím neobjevená a neprozkoumaná naleziště.
V roce 2014 se akcionáři ptali firmy Exxon Mobile, jestli většina z firmou uváděných rezerv nezůstane nevytěžená, pokud vlády dodrží svůj slib na udržení oteplení pod dva stupně – a zavedou agresivní zákony a regulace. Firma odpověděla, že považuje „omezující klimatickou legislativu za velmi nepravděpodobnou a že jsou si velmi jistí, že žádná z jejich rezerv nezůstane nevytěžená.“
Dopady klimatické změny nejsou rovnoměrné – a více zatím dopadají na země, které ji samy nevytvářejí
Obrázek níže ukazuje kumulativní emise, což jsou celkové emise od konce osmnáctého století do současnosti. Většinu emisí vypustily bohaté industrializované země – USA jsou zodpovědné za 28 % všech emisí do současnosti, země Evropské unie za 25 % všech emisí (zdroj):
Kumulativní emise CO₂ od roku 1751 pro jednotlivé země. Škála je exponenciální (zdroj: Ourworldindata.org, CC BY 4.0)
A srovnejte to s očekávánými riziky dopadů oteplení o 3 °C (zdroj):
Dopady oteplení o 3 stupně na jednotlivé části světa (zdroj: Nature.com via IPCC/E)
Většinu dopadů globálního oteplování ponesou země v Africe, Jižní Asii či Jižní Americe, které k jeho vzniku přispěly jen minimálně. A docela rozumím jejich neochotě si nyní omezit cestu k vlastnímu rozvoji tím, že omezí používání fosilních paliv, když bohaté země jsou bohaté i proto, že již v historii spálily velké množství fosilních paliv. Aby byl celosvětový systém kontroly emisí funkční, musel by toto nějakým způsobem kompenzovat chudším zemím. Což opět mnoho popularity ve veřejnosti bohatých zemí nezíská.
A další nepříjemný efekt – země, které by s emisemi mohly nyní něco dělat (protože jich vypouští velké množství), jsou často zároveň země, na které dopadají již probíhající klimatické změny zatím jen velmi málo. A že momentálně neteče voda v Zimbabwe (článek) nás trápí mnohem méně, než kdyby přestala téct v Česku.
3. Neztrácejte naději, stačí …
Téměř všechny knížky zkusily v závěru nastínit, jak by mohl vypadat svět méně závislý na fosilních palivech. Klíčové koncepty, na kterých tyto představy stojí, jsou:
- Lokální – zkrátit cestu od výroby ke spotřebě, výrazně omezit dopravu věcí i lidí po světě, zvýšit konzumaci lokálních potravin a výrobků.
- Trvanlivé a úsporné – snažit se o co nejdelší použitelnost věcí, nikoliv jejich rychlé opoužívání a výměnu, snažit se šetřit materiály i energie, například lepším zateplením budov.
- Decentralizované a komunitní – nemít jednu velkou „státní sluneční elektrárnu“ či stavět obrovské vodní elektrárny, ale umožnit skrze státní podporu vznik malých lokálních (komunitních) elektráren. Něco podobného se daří například v Německu, kde vzniká hodně nových elektráren z obnovitelných zdrojů na komunitní úrovni. Podobně přejít od velkých zemědělských firem k menším zemědělcům, kteří obhospodařují výrazně menší plochy.
- Spravedlivé – jak ukázaly například protesty tzv. „Žlutých vest“ ve Francii po zavedení mírného zvýšení daně na benzín, společnost změny odmítne, pokud negativní dopady ponese převážně chudší část společnosti. Aby měly reformy nějakou šanci na úspěch, musí být vnímány jako spravedlivé (což je extrémně relativní pojem) – to mimo jiné znamená, že musí více dopadat na bohaté. A to nejen v optice jedné každé země, ale globálně. Tedy, že musí více dopadat na bohaté země než na chudé (naopak by chudé země mohly dostávat ještě finanční podporu – třeba výměnou za to, že nevytěží své existující fosilní zdroje).
A pak typicky knížky ukazují nějaké pozitivní příklady, jak to někde už docela dobře funguje. A celá změna se musí stát během dalších několika let, maximálně desítek let.
Tady ty závěrečné kapitoly měly nejspíše za cíl dodat trochu optimismu a ukázat, že není vše ztraceno a že má cenu se snažit o smysluplnou změnu. Popravdě, na mě tak nefungovaly. Nemyslím, že je lidstvo ve vší své rozmanitosti a rozličných zájmech, schopné změnit své fungování tak rychle a v takovém rozsahu. Za posledních třicet let to nedokázalo.
Probíhající protesty po celé Zemi (Fridays for future, Extinction rebellion, …) jsou silnější než kdy dříve a je to určitě potřebný a užitečný první krok, jak vytvořit tlak na systémovou změnu, ale je to ještě daleko od realizace skutečné změny. A myslím, že i mnoho protestujících nelibě ponese, až si uvědomí skutečný rozsah změn, které jsou třeba. Že to nevyřeší lepší třídění odpadu a pár vysazených stromů, jakkoliv to jsou určitě věci, které má cenu i nadále dělat.
Co si z toho beru
Změna se děje. Už teď jsou následky citelné a budou se rychle zhoršovat. Nevěřím tomu, že jako lidstvo dokážeme včas zpomalit emise. Zároveň s klimatickou změnou probíhá navíc nyní ještě na uhlíkových emisích nezávislá, ale člověkem taktéž způsobená velká změna – masivní vymírání živočišných i rostlinných druhů. Způsobuje ji převážně intenzivní zemědělství a ničení životního prostoru pro zvířata i rostliny. Dopady vymírání druhů se budou proplétat s dopady klimatických změn.
Nevěřím tomu, že budeme jako společnost stále silnější komplikace zvládat klidně a s rozmyslem. Myslím, že to povede k stále sílící touze „aby svět byl jako dříve“, izolaci jednotlivých států pod hesly „America/India/UK... first!“ a sobeckému prosazování svých krátkodobých zájmů bez ohledu na zbytek světa – což zároveň s rostoucí populací nepochybně povede ke vzrůstajícím konfliktům o ubývající prostor, suroviny, jídlo i vodu.
Máme štěstí, že jsme se narodili v dobře umístěné zemi, na kterou přímé dopady klimatické změny dopadnou mírněji a později než na většinu zbytku světa a že jsme dostatečně bohatí, abychom po nějakou dobu dokázali nepříjemnosti „odpružit“ – jídlo i vodu i bezpečnost si můžeme na rozdíl od chudých zemí po nějakou dobu koupit.
Na závěr odstavec z knihy Learning to Die in the Anthropocene (překlad můj):
Největší výzvou, kterou před nás Anthropocén klade, není jak se má Ministerstvo obrany připravovat na války o zdroje, jestli máme postavit mořské hráze na ochranu Manhattanu či kdy máme opustit Miami. Nevyřeší to koupě Priuse, vypnutí klimatizace či podpis dohody. Největší výzva je filozofická - pochopení, že tato civilizace je již mrtvá. Čím dříve se vystavíme naší situaci a uvědomíme si, že není nic, co bychom mohli udělat pro svou záchranu, tím dříve můžeme začít s obtížným úkolem přizpůsobení se, se smrtelnou pokorou, naší nové realitě.
Doplnění: Protože mě několik lidí v diskuzi upozorňovalo, že článek vyznívá velmi negativně a podle nich vybízí k nečinnosti, rád bych to trochu upřesnil. Opravdu si myslím, že již se dějí a za našich životů budou jen zesilovat změny, které zásadně ovlivní život většiny lidstva k horšímu. A s tímto je podle mě užitečné se snažit smířit.
Co ale není jisté, jak tvrdé toto přistání bude. A stále je možných mnoho scénářů, od opravdu velmi špatných – pokud jako lidstvo nebudeme dělat nic a pokračovat v současném emisním trendu – po méně špatné. A věřím, že má cenu a smysl snažit se dělat vše pro co nejmenší dopad. Osobně věřím v nutnost systémových zásahů – tak vyrazte na demonstraci, zapojte se do nějakého protestního hnutí, napište vašemu poslanci/senátorovi či podpořte některou z organizací, která se o tyto změny snaží.
Zdrojové knihy
Knížky píšu v pořadí, v jakém jsem je četl, i s krátkým doporučením a odkazem na Amazon, kdybyste si je chtěli třeba taky přečíst.
- Six Degrees: Our Future on a Hotter Planet - Mark Lynas - souhrn dopadů oteplení po jednotlivých stupních z mnoha vědeckých studií, od jednoho stupně (současnost) po šest stupňů (neumožňující pokračování lidské civilizace). Nejlepší kniha popisující přímé dopady na přírodu ze všech, méně už na lidská společenství.
- This Changes Everything: Capitalism vs. The Climate - Naomi Klein - hlavní téma knihy je proč se zatím nestala žádná velká změna, popisuje propletení fosilních firem a vlád, kritizuje globální obchodní dohody a stálý růst. Pro mě nabídla velmi zajímavý popis náročnosti omezení emisí v současném světě, v části o možných řešeních mi přišla utopistická.
- Eaarth: Making a Life on a Tough New Planet - Bill McKibben - hlavní důraz knihy je na to, jak žít na jiné, změněné planetě. Podle mě nejrealističtěji popisovala možná řešení a fungování společnosti.
- Learning to Die in the Anthropocene: Reflections on the End of a Civilization - Roy Scranton - na rozdíl od jiných knih tato jediná nenabízí žádná řešení, ale přemýšlí o tom, co to znamená žít v době, kdy civilizace, jak ji známe, nejspíše končí. Za mě popravdě nejslabší ze všech knížek - ale je krátká a přišla mi osvěžující přímostí přijetí, že smysluplná včasná změna je nejspíše nemožná.
- This Is Not A Drill: An Extinction Rebellion Handbook - Extinction Rebellion - kniha je kolekcí kapitol od různých autorů. V první části nabízí pohledy a zamyšlení z již nyní se měnícího světa (to mi přišlo skvělé), v druhé dává praktický návod jak organizovat protesty (to mi přišlo zajímavé), v závěrečné hledá možnosti budoucího společenského uspořádání (to mi přišlo podobně jako u Naomi Klein příliš utopistické)
- The Sixth Extinction: An Unnatural History - Elizabeth Kolbert - tohle je trochu mimo téma klimatické změny - kniha se zaměřuje na vymírání živočišných druhů a vypráví to formou příběhů vymření jednotlivých druhů. Některých, které již vymřely v minulosti, některé, které vymírají nyní.
