K napsaní tohoto komentáře mě mj. inspirovaly určité příspěvky v diskusích pod některými články, ze kterých plyne, že řada lidí vůbec nemá ponětí o čem vlastně věda „je“ a „není“. Je nicméně nutné dodat, že s tímto se setkávám už velmi dlouhou dobu – překvapivě mnoho jedinců si vědu jaksi zbožštilo a nyní k jejím zjištěním přistupují s téměř posvátnou úctou a slepou důvěrou (což je špatně) nebo se naopak domnívají, že věda by měla „pracovat“ právě i s Bohem (což je rovněž špatně).
Nástrojem, který svého času vytyčil hranici mezi vědou a jinými sférami (namátkou teologií), je takzvaný metodologický naturalismus. Podle E. J. Larsona až do jeho zavedení člověk vlastně oficiálně ani nemohl být „vědcem“ - termín „scientist“ se totiž objevil zhruba někdy ve třicátých letech 19. století. Předtím byli rozeznáváni „přírodní filosofové“ (ti se věnovali fyzice) a „přírodní historikové“ (ostatní obory).
Jak skvěle shrnul jeden z mých bývalých profesorů, Marek Vácha, metodologický naturalismus nám říká, že ve vědě se budeme zajímat pouze o to, co je „měřitelné a vážitelné“ – co nám nějak vychýlí ručičku přístroje. Co se týče jiné oblasti, věda zaujímá striktně agnostický postoj, tzn. „bez komentáře“.
Metodologický nástroj současně představuje skvělý nástroj pro vymezení „nadpřirozena“, což jinak může být předmětem nekonečných filosofických debat (řadě jedinců připadá Bůh-Stvořitel jako ta nejpřirozenější možná příčina vzniku vesmíru a života).
Kritéria vědeckosti
Vědu si nelze plést se soudním sporem, ve kterém je klíčové předkládání důkazů. Za kritériem vědeckosti nějaké teorie je v současné době považována její falsifikovatelnost. Nicméně, zde se můžeme dostat do určitých potíží, a to prostě proto, že určité teorie jsou natolik komplexní, že je v zásadě nemožné falsifikovat je jako celek.
Ukázkovým příkladem může být evoluční teorie, která mluví jak o změnách, které lze normálně pozorovat („mikroevoluce“), tak o změnách, které se objeví až za dlouhou dobu, v důsledku kumulace změn malých („makroevoluce“). I pokud by došlo řekněme k nějakému objevu, který by falsifikoval její historickou část (nejspíš znáte Haldaneova „fosilního králíka v prekambriu“), jiných částí by se to nijak nedotklo.
Z tohoto důvodu osobně považuji za nejlepší koncept tzv. „pavučiny“, který říká, že teorii lze v zásadě jen „zapomenout“, nahradit teorií lepší. Kritérium vědeckosti nicméně zůstává stále stejné – vědecká je taková teorie, která poskytuje nástroje ke svému vlastnímu vyvrácení („zapomenutí“), jinak řečeno umožňuje formulaci falsifikovatelných hypotéz. Pokud jsou v rámci nějaké teorie formulovány hypotézy, z nichž 90 % následně bude falsifikována, lze usoudit, že dotyčná teorie opravdu není příliš dobrá a měla by být urychleně nahrazena teorií lepší.
Jakékoliv teorie či hypotézy, které operují s nadpřirozenými činiteli, tedy nemohou býti považovány za vědecké – a to prostě proto, že jsou nefalsifikovatelné. Je přitom zcela lhostejné, zda je jejich autorem filosofující Richard Dawkins či filosofující Kurt Gödel.
Věda vs. náboženství
Konflikt mezi vědou a náboženstvím může nastat především ve dvou následujících situacích:
1) výše zmíněný metodologický naturalismus je záměrně transformován v tzv. dysteleologii, což je v podstatě překroucení naturalismu na ontologický materialismus, který lze vyjádřit myšlenkou „nic kromě hmoty a energie neexistuje“. To ovšem rozhodně není vědecký závěr, neboť věda je materialistická prostě v tom smyslu, že se zajímá o matérii – v žádném jiném.
2) vědecká metodologie je aplikována na něco, nač nepřísluší, typicky na záležitostí víry. Slovy ThDr. Petra Jana Vinše, „pokusy o míchání kupříkladu teologie a archeologie obvykle končí špatnou archeologií a ještě horší teologií“.
Na tomto místě je třeba zmínit zcela zásadní věc, totiž že věda není služkou ani teismu, ani ateismu. Věda je – a musí zůstat – v těchto ohledech zcela nestranná a nevyjadřovat se k věcem, které ji nepřísluší. Věda nám s naší vírou (či naopak nevírou) v Boha (nadpřirozeno) nemůže nijak pomoct a je proto zbytečné snažit se její poznatky ohýbat tak, aby podpořily naše vidění světa. „Věda dokázala, že žádný Bůh neexistuje“ je stejný nesmysl jako tvrzení, že existují vědecké doklady pro pro existenci Boha.
Víra přítomnost důkazů vylučuje
Během disputací, které jsem na toto téma během uplynulých let vedl, jsem nejčastěji čelil těmto dvěma námitkám: že i náboženské tvrzení může být formulováno tak, aby se k němu věda mohla vyjádřit (vyvrátit ho) a že pokud nějaký bůh opravdu existuje (a stvořil tento svět), pak věda, která ho „vylučuje“, je nutně jaksi neúplná a nemůže dost dobře docházet ke korektním závěrům.
Pokud jde o to první, jistě například lze formulovat koncept bohů, kteří sídli na vrcholu Sněžky a lze je normálně pozorovat. Jakmile tedy na vrchol Sněžky vystoupím a žádné bohy tam nenaleznu, tento koncept by byl vyvrácen.
Otázkou ale je, zda v podobných případech lze vážně mluvit o „bozích“ v tom smyslu, v jakém tento pojem vnímá drtivá většina lidí – tedy zda bohové, teoreticky přístupní vědeckému zkoumání, jsou vůbec ještě bohy (zda by je taková přístupnost nezbavila právě těch atributů, kvůli kterým je za bohy považujeme).
Osobně naprosto souhlasím s tvrzením, dle kterého víra přítomnost důkazů (nikoliv subjektivních rádobydůkazů) vylučuje. Bůh přístupný vědeckému zkoumání by tedy jen těžko mohl být „předmětem lidské víry a náboženské úcty“ (viz. definice tohoto pojmu na Wikipedii) – mj. proto, že v případě zájmu by se o jeho existenci každý mohl přesvědčit sám a žádná víra by tedy nebyla potřebná.
Co se týče druhé námitky, zde nezbývá než konstatovat, že věda zkrátka pohlíží na svět jen z jedné strany. Kromě ní existují i pohledy jiné, které s bohy žádný problém nemají. Jak konstatoval evoluční biolog Jan Zrzavý – pokud Bůh existuje a „vědecky dokázat“ by se stejně nenechal, je zhola zbytečné snažit se pro něj ve vědě „vytvořit prostor“ – stejně ho nepotřebuje. Vědu ovšem nelze dělat s tím, že budu operovat s nějakou tajemnou a neměřitelnou silou, která si může dělat cokoliv se jí zamane.
Věda nevytváří dogmata
Pokud máme stále hovořit o „vědě“, je nutné důsledně odmítnout jakékoliv ateistické či teistické interpretace. Stejně tak je zapotřebí si uvědomit, že co ve vědě platí dnes, nemusí platit už zítra – naše poznání se neustále mění. Z tohoto důvodu bychom k vědeckým poznatkům v žádném případě neměli přistupovat jako k nějakým neměnným dogmatům.
Věřící člověk klidně může být vynikajícím vědcem, aniž by musel neustále řešit nějaké vnitřní konflikty. Stačí jen schopnost nahlížet na jeden problém v rámci různých paradigmat a při vědomí toho, že „pravdivé“ ve smyslu teologickém může být něco zcela jiného, než „pravdivé“ ve smyslu historickém, přírodovědeckém a tak dále. To je současně důvod, proč například Bibli může považovat za naprosto pravdivou a spolehlivou i takový člověk, který v rámci svého bádání dospěl k závěru, že mnohé v ní popsané událostí se ve skutečnosti nikdy nestaly.
Zdroje:
- de Pauli, George, Hovory o evoluci, Nová Forma, 2013
- Larson, J. Edward, Evoluce, Praha: Slovart, 2009
- Polemika mezi Pavlem Kábrtem a Janem Zrzavým Je kreacionismus vědeckou alternativou evolucionismu?, dostupné online
- Vácha, Marek, Konflikt mezi vědou a vírou, dostupné online