Někde v lidské DNA je napsáno, proč jsme se vymkli z živočišné říše a vytvořili civilizaci
- Po genech zajišťujících lidskému mozku jeho jedinečné schopnosti pátrají vědci dlouhé roky
- Zatím vycházeli naprázdno, ale teď hlásí „kapitální úlovek“
Když byl v roce 2000 poprvé nahrubo přečten lidský genom, genetici doufali, že se konečně dozvědí, co dělá člověka člověkem. Konečně budeme vědět, proč jenom člověk skládá sonáty, létá do vesmíru a čte dědičnou informaci a ostatním pozemským tvorům to bylo přírodou odepřeno.
Genetiky však čekalo velké zklamání. Už fakt, že lidská dědičná informace neobsahuje kolem 100 000 genů, jak mnozí předvídali, a že si vystačíme podobně jako obyčejná myš s 23 000 genů, se některým vědcům polykal hodně těžko. Navíc se v lidském genomu nedalo ukázat na pár míst, kde by se nacházelo něco tak unikátního, že bychom mohli s klidným svědomím prohlásit: „Tohle nás vyděluje z říše zvířat!“
Velké naděje se vkládaly do přečtení genomu šimpanzů. Ale ani porovnání lidského genomu s DNA našich nejbližších zvířecích příbuzných nepřineslo žádný „kapitální úlovek“, kterým bychom mohli vysvětlit složitou stavbu lidského mozku a lidskou inteligenci. Dokonce ani z genomu neandrtálců jsme se o sobě nedozvěděli to, co nás zajímalo nejvíc: „Co dělá člověka člověkem?“
Nezbývalo než zakutat v lidském genomu a pátrat po „důležitých maličkostech“.
Marné pátrání po genech „člověčenství“
V rozhozených sítích bioinformatiků prohledávajících více než tři miliardy písmen genetického kódu uložených v kompletní lidské DNA uvízl například gen FOXP2. Na stopu přivedla vědce britská rodina, v které se vyskytuje poškození tohoto genu. Nositelé mutace mají velký problém s mluvením. Navíc se gen FOXP2 šimpanze a člověka liší víc než stejné geny opic a lidoopů.
Znamená to, že jsme změnami genu FOXP2 dostali do vínku dar řeči? To by byla jistě zásadní změna, která by nás ze zvířecí říše vydělila. Jenže mnohem „vyvinutější“ mají tento gen netopýři a těm k řeči zcela jistě neslouží. Pomáhá jim ovládat „mluvidla“, aby dokázali vyluzovat správné zvuky pro echolokaci. FOXP2 tedy nestojí v pozadí řeči jako schopnosti vyjádřit zvukem myšlenku, ale je to gen pro „ovládání pusy“.
Podobně naprázdno vyšly i další zdánlivé úspěchy. Známe například úseky lidské DNA, které prošly nedávno velmi rychlou evolucí, ale není tak úplně jasné, jestli se v nich skrývá „turbo“ pro náš mozek. Nyní přicházejí novozélandští a němečtí genetici s dalším „genem člověčenství“. Nese označení PLEKHG6.
Nový úlovek PLEKHG6
Novozélandský tým Stephena Robertsona z University of Otago pátral po genech, které by umožňovaly lidskému mozku vytvářet komplikovanější vnitřní uspořádání a v neposlední řadě také růst do větší velikosti. Uvědomovali si přitom, že v přírodě není nic zadarmo a že člověk může za efekty takových genů platit závažnými onemocněními mozku, jako je Alzheimerova choroba, nebo psychiatrickými poruchami, jako je schizofrenie.
Robertson a jeho spolupracovníci se proto zaměřili na děti postižené tzv. periventrikulární nodulární heterotopií. Při této vývojové poruše nedokážou vybrané neurony vyvíjejícího se mozku zaujmout správnou pozici a výsledkem je kromě jiného i epilepsie a zpomalený duševní vývoj. Genetická vyšetření prokázala, že tyto děti mají poškozený gen PLEKHG6.
Ve spolupráci s německými genetiky vypěstovali Novozélanďané v laboratoři neurony s poškozeným genem PLEKHG6 a sledovali, jak se chovají při spontánním vzniku tzv. organoidů. To jsou jakési „hrudky“ z nervových buněk, které za příhodných podmínek narostou v laboratorních podmínkách.
Poměry v těchto „mini-mozcích“ mohou do určité míry imitovat poměry vládnoucí ve skutečném mozku. Pokusy ukázaly, že se buňky s poškozeným genem PLEKHG6 „toulají“ a nemají jasný cíl. Přitom právě migrace buněk ve vyvíjejícím se mozku je klíčová pro vznik složitých nervových obvodů, jimž vděčíme za své schopnosti.
Ve srovnání se zvířaty včetně lidoopů nese lidský gen PLEKHG6 řadu evolučních novinek, které vznikly relativně nedávno a mohly tedy významně přispět k evolučnímu vzestupu člověka.
Našli jsme tedy konečně jeden z genů, který z nás dělá lidí a vyděluje nás ze zvířecí říše? Předchozí zkušenosti nabádají k opatrnosti. Už mnohokrát genetici jásali, ale pak museli přiznat, že se zmýlili.
Pokusy, které by jasně ukázaly, jestli gen PLEKHG6 má tu moc pozměnit zásadním způsobem mozek lidoopa a dodat mu lidské vlastnosti, by byly technicky proveditelné. Stačilo by v embryu šimpanze vyměnit „opičí“ gen PLEKHG6 za jeho lidskou variantu. Z etického hlediska by šlo ale o počin natolik kontroverzní, že se k němu – doufejme – nikdo neodhodlá.
Pramen: Cell Report