Caudipteryx žil před 125 až 113 miliony roků. Byl velký asi jako krocan a patřil k opeřeným dinosaurům. Jeho fosilie se dokonale zachovaly v čínské lokalitě Jehol, kde druhohorní faunu a flóru zasypal jemný sopečný popel.
Tým vedený Alidou Bailleulovou působící v pekingském paleontologickém centru Čínské akademie věd nyní publikoval ve vědeckém časopise Communications Biology studii, v které dokazuje, že se v chrupavce kaudipteryxe dochoval i materiál buněčného jádra.
Když tělo kaudipteryxe zasypal sopečný popel, došlo v tkáních k mineralizaci. Prosytily se především křemičitými minerály. Šetrnost tohoto procesu dovolila zachování i velmi jemných struktur tkání a buněk. Ty jsou patrné, pokud se vzorky z fosilie upraví pro pozorování pod mikroskopem. Alida Bailleulová a její čínští kolegové zbavili vzorek chrupavky ze stehenní kosti kaudipteryxe minerálů a následně ho barvili podobně, jako se barví vzorky získané ze živých tkání.
Použili tradiční postup využívající barvení hematoxylinem na struktury buněčného jádra a barvení eozinem na cytoplasmu buněk. Po barvení hematoxylinem pozorovali ve vzorku dinosauří chrupavky „struktury“, které nápadně připomínaly výsledky stejného barvení chrupavky získané z kuřete.
„Tyto výsledky ukazují, že něco z původních látek jádra se dochovalo v této dinosauří chrupavce. A podporují hypotézu, že chrupavka je velmi náchylná k fosilizaci buněčných jader a perfektní kandidát na objasnění podmínek, za jakých DNA přetrvává po velmi dlouhou dobu,“ píší Bailleulová a spol. ve studii. V té ale nebyly provedeny analýzy, které by specificky prokázaly přítomnost DNA ve fosilii kaudipteryxe.
Už vloni přišla Alida Bailleulová společně s čínskými kolegy se studií, která dokazovala dochování buněčných jader ve fosilizovaných chrupavkách lebky hypakrosaura, který byl asi o 50 milionů mladší než kaudipteryx. Bailleulová argumentuje tím, že v každé studii byly použité pro detekci jader jiné metody a to dodává výsledkům na přesvědčivosti. Vědeckou veřejnost ale příliš nepřesvědčila.
Jak dlouho vydrží pravěká DNA?
Početný tábor oponentů namítá, že hematoxylin se může ve fosilii vázat na ledacos. Můžou to být třeba zbytky celkem čerstvých bakterií. Nejstarší zatím identifikovaná a zčásti přečtená DNA je stará 1,2 milionu let a pochází ze zubu mamuta, který ležel po celou dobu ve věčně zmrzlé půdě.
Teplota je pro přežití DNA extrémně důležitá. Nízké teploty jí svědčí, vysoké teploty ji ničí. Ani ve věčně zmrzlé půdě ale nevydrží DNA navěky. Hranice možného je někde kolem 1,5 milionu roků, v případě skutečně výjimečně dobrých podmínek snad dokonce 3 miliony roků. Stáří 125 milionů roků je nereálné.
Svého času publikovali vědci studie, v kterých izolovali z hmyzu dochovaném v jantaru DNA starou desítky milionů let. Právě těmito studiemi se inspiroval americký spisovatel Michael Crichton při psaní románu Jurský park, jenž následně posloužil Stevenu Spielbergovi jako předloha dnes už kultovního filmu.
Později se ovšem ukázalo, že DNA detekovaná při těchto studiích nepocházela z pravěkého hmyzu, ale z kontaminace současnými bakteriemi. Jurský park tak zůstal doménou sci-fi.
Bailleulová a spol. se nyní snaží vzbudit zdání, že naděje na dinosauří DNA stále žije. Ve skutečnosti je to ale jen skomírající jiskřička, z které žádný velký ohňostroj nejspíš nebude.
Titulní foto: Famartin, CC BY-SA 4.0