Říká se jim hänjo, což lze přeložit jako „mořské ženy“. Nejsou tak populární jako japonské amy, které jsou spojovány s lovem perlorodek, i když původně se potápěly hlavně pro jedlé mořské plody. Lov perlotvorek mořských zůstával pro amy víceméně okrajovou záležitostí až do konce 19. století, kdy v Japonsku začal chov těchto mlžů pro umělou produkci perel. Dostatečný přísun perlotvorek nalovených v moři zajišťovaly pro farmy právě amy.
Lov mořských plodů je hlavní pracovní náplň i pro hänjo, které se potápějí pro nejrůznější mořské živočichy a rostliny na jihokorejském ostrově Čedžu ležícím asi 80 kilometrů od jihokorejského pobřeží. Hänjo udivují schopností vydržet pod hladinou i ve velmi studené vodě. Potápějí se v průměru do hloubek kolem 10 metrů na půl minuty.
Zvládnou i dvacetimetrové hloubky
Zkušené potápěčky se ponoří i do 20 metrů, ale nezůstávají obvykle pod hladinou déle než minutu. Denně však tráví ve vodě 5 až 6 hodin. Absolvují v řadě třeba osmdesát ponorů. Hänjo nepřeruší práci pod hladinou dokonce ani během těhotenství a nebylo výjimkou, když poslední ponor absolvovaly v den porodu. To už se dneska nestává, protože nové potápěčky už se z řad žen na Čedžu nerekrutují a průměrný věk hänjo je kolem 70 let.
Vědce vždycky zajímalo, jestli jsou lidé z etnik, která si shánějí obživu potápěním se zadrženým dechem, nějak adaptováni k dlouhodobému pobytu pod vodou. Japonské amy nevykazují ke své profesi vrozené vlohy. Systém výchovy potápěček počítal s rekrutováním děvčat z nejrůznějšího prostředí a mnohé amy pocházely z rolnických rodin ve vnitrozemí, kde se nikdo jiný potápění nevěnoval. Za své schopnosti vděčí amy poměrně dlouhému a velmi důkladnému tréninku, který probíhá podle generacemi ověřeného systému.
Jedineční Bajauové
Zatím jediným etnikem, u kterého se prokázaly dědičné vlohy usnadňující potápění, zůstávali „mořští tuláci“ z národa Bajauů. Tito lidé žijí z darů moře a kočují na lodích mezi Filipínami a ostrovy Borneo, Celebes, Nová Guinea a Flores. Tento životní styl praktikují po více než dvě tisíciletí a dosáhli v potápění skutečného mistrovství. Sestupují do hloubky kolem sedmdesáti metrů a pomáhají si přitom jen závažím, s kterým urychlí ponor.
„Mořští tuláci“ vydrží pod vodou opakovaně kolem třinácti minut. Hranice jejich možností zcela jistě leží mnohem dál. Vděčí za to dědičným dispozicím. Mají o polovinu větší slezinu než blízce příbuzní Saluanové, kteří žijí ve vnitrozemí a nepotápějí se. Objemnější slezina pojme více krvinek, které se během ponoru dostávají do krve potápěče a pomůžou mu zvládat akutní nedostatek kyslíku v tkáních srdce a mozku.
Mezi „mořskými tuláky“ mají zvětšenou slezinu všichni, ať už se potápějí nebo ne. Zvětšení tohoto orgánu je tedy dědičné a Bajauové za to zřejmě vděčí zvláštní variantě genu PDE10A.
Ochrana před vysokým krevním tlakem
Monopol Bajauů padl díky nové studii mezinárodního týmu vedeného Melissou Ilardovou z University of Utah. Vědci měřili fyziologické parametry související s potápěčskými výkony, jako je třeba krevní tlak nebo tepová frekvence a to u potápěček, obyvatel Čedžu, kteří se nepotápějí, a u obyvatel jihokorejské metropole Soulu. Při sekvenaci DNA dobrovolníků zjistili dvě změny v dědičné informaci, které by mohly hänjo přinášet výhody při pohybu pod vodou.
Ve srovnání s pevninskými Korejci mají potápěčky více než čtyřikrát vyšší výskyt varianty DNA, jež se pojí s nižším krevním tlakem během potápění. Ilardová a její spolupracovníci se domnívají, že tato vloha by mohla chránit potápěčky a jejich nenarozené děti při potápění během těhotenství. Snížení koncentrace kyslíku v krvi, ke kterému při potápění zákonitě dochází, vyvolává vzestup krevního tlaku. Ten u těhotných žen vede k tzv. preeklampsii, jež patří k vážným komplikacím a může skončit i potratem či smrtí nastávající matky.
Ohroženy jsou například těhotné ženy trpící spánkovou apnoe, při které rovněž klesá koncentrace kyslíku v krvi. Hänjo jsou však k preeklampsii zjevně zvýšeně odolné. Ilardová a její spolupracovníci jsou přesvědčeni, že dědičná vloha snižující krevní tlak chrání těhotné hänjo před vzestupem krevního tlaku, i když se potápějí po celé těhotenství a celou tu dobu jsou sníženým koncentracím kyslíku v krvi vystaveny.
„To nedokáže každý člověk nebo každá žena. Je to tak trochu superschopnost,“ říká členka výzkumného týmu Diana Aguilar Gómezová z University of California v Los Angeles.
Odolnost k nízkým teplotám
Druhá vloha, která pomáhá hänjo při potápění v ledových vodách, souvisí s tolerancí bolesti způsobené chladem. Teploty vzduchu u ostrova Čedžu klesají v zimě k bodu mrazu, ale hänjo se potápějí i za těchto podmínek.
„Jednou jsem se jich zeptala, jestli by se přestaly potápět, kdyby se opravdu hodně ochladilo,“ vzpomíná Ilardová. „Řekly, že chodí pod hladinu, dokud se nespustí větrný alarm.“
Větrný alarm varuje potápěčky před silným větrem, který by je mohl odnést od pobřeží na volné moře. Mrazivé teploty pro ně nejsou důvodem k přerušení práce. V tom se liší od svých japonských protějšků am, které omezují potápění, pokud teplota vody klesá pod 20°C. Vědci neměřili toleranci chladu u jednotlivých hänjo, ale jsou přesvědčeni, že jim vloha pomáhá při celoročním potápění.
Potápěcí reflex
Genetické vlohy usnadňující pobyt v ledové vodě a potápění během těhotenství se vyskytují u všech obyvatel ostrova Čedžu. Neméně důležitý je však pro výkony hänjo i výcvik a celoživotní praxe. Jasně to ukazuje tzv. potápěcí reflex (diving reflex). Ten se projeví u každého i bez potápění. Stačí zadržet dech a ponořit obličej do chladné vody. Člověku hned reflexivně klesá tepová frekvence, aby organismus ušetřil kyslík. U průměrného netrénovaného člověka z ostrova Čedžu klesá v důsledku potápěcího reflexu tepová frekvence asi o 20 tepů za minutu. U potápěčky hänjo s celoživotní zkušeností s potápěním klesne tepová frekvence až o 40 tepů.
Výzkum týmu Melissy Ilardové není zajímavý jen pro úzkou komunitu hänjo. Objevy, které se týkají regulace krevního tlaku, jsou důležité pro většinovou populaci, protože hypertenze dnes představuje jeden z nejvýznamnějších zdravotních rizikových faktorů a podílí se na vzniku mnoha závažných civilizačních onemocnění, jako je infarkt myokardu nebo mozkové cévní příhody. Zřejmě ne náhodou má ostrov Čedžu jednu z nejnižších úmrtností na mozkovou mrtvici v Koreji. Obyvatele ostrova by před ní mohla chránit „potápěčská“ vloha.