V lednu letošního roku došlo k mohutné erupci podmořské sopky Hunga Tonga – Hunga Haʻapai. Směs horkého sopečného materiálu a chladné oceánské vody způsobila výbuch, jež vyvolal atmosférickou tlakovou vlnu na celé planetě a vlnu tsunami, která zdevastovala místní lokality a dosáhla až do Japonska. Jediná část okraje kráteru, jež sahala nad hladinu, se zmenšila a rozdělila se na dva ostrovy.
Chuchvalec materiálu byl vyvržen do stratosféry až k hranici mezosféry, více než 50 kilometrů nad zemský povrch. Do atmosféry se tak dostalo neobvykle vysoké množství vodní páry – tak obrovské, že v některých vlnových délkách překáželo satelitním pozorováním. Nyní vědci použili data z meteorologických balónů k rekonstrukci a zmapování průběhu celé události.
Více než 50 milionů tun mořské vody
Hlavní roli v tomto příběhu hrají radiosondy, což jsou malé přístroje vybavené vysílačem, který může být vynesen do atmosféry meteorologickým balónem. Z určitých míst se radiosondy vypouštějí pravidelně v rámci předpovědí počasí. První balon, který vynesl přístroje do erupčního oblaku, odstartoval necelých 24 hodin po výbuchu sopky z Fidži.
Když radiosonda stoupala stratosférou do výšky 19 až 28 kilometrů, zaznamenala rostoucí množství vody. Její obsah dosáhl v horní části uvedeného rozmezí absolutně nejvyšší dosud naměřené hodnoty, následně poté balon praskl, čímž měření skončilo.
Krátce poté se však erupční oblak objevil poblíž východního pobřeží Austrálie. Také v tomto případě byly radiosondou zaznamenány velmi vysoké hodnoty vodní páry. Dosahovala až do výšky 28 km, nicméně během následujících 24 hodin se postupně usadila v nižších výškách. Bylo opravdu zarážející, jak moc jí bylo – v porovnání s běžnou úrovní stratosférické vodní páry radiosondy registrovaly 580× více vody dokonce i dva dny po erupci!
Vědci sledovali vodu v atmosféře po dobu šesti týdnů. Na základě měření odhadli objem vodní páry a poté vypočítali celkové množství vody, které se erupcí dostalo do stratosféry. Došli k číslu 50 miliard kilogramů. A to je možná ještě málo, protože, jak bylo zmíněno výše, nad výškami, kde některá měření skončila, se stále mohla nacházet další voda.
Jiná než ostatní
Při erupcích, jako byla ta z roku 1991 na filipínské sopce Pinatubo, se do stratosféry dostává velké množství reflexních aerosolů oxidu siřičitého, jež odrážejí sluneční světlo zpět do vesmíru. To mívá za následek ochlazení povrchových teplot v průběhu bezprostředně následujících let. Tento materiál však postupně klesá zpět atmosférou, takže vliv erupce během několika let odezní.
Nezdá se, že by Hunga Tonga, přinejmenším bezprostředně po svém výbuchu, vyvolala podobný efekt. Vodní pára v tomto případě působila jako skleníkový plyn, jak se dalo očekávat. To znamená, že energie byla pohlcena spodní oblastí erupčního mraku, zatímco horní části zůstaly chladnější asi o 2 stupně.
Vědci předpokládají, že obrovské množství vody zabránilo tomu, aby se do stratosféry dostala velká část oxidu siřičitého. Mají také podezření, že změny chemického složení stratosféry mohou ovlivnit množství ozonu v ní přítomného, ale k tomu je třeba dlouhodobější sledování.
Závěr je tedy takový, že je opravdu velký rozdíl, když erupce probíhá pod vodou a na pevnině. Erupce sopek, jako je Hunga Tonga, budou v porovnání s erupcemi na pevnině vzácné, protože aby se materiál dostal až do stratosféry, musejí probíhat v relativně mělké vodě. Když k nim přeci jen dojde, zdá se, že vše, od chemie atmosféry až po dopady na klima, bude pravděpodobně výraznější. Výsledky vědeckého bádání byly publikovány v odborném časopise Science.