Nové léky proti obezitě už proklouzly do obecnějšího povědomí. Semaglutid a tirzepatid imitují účinky hormonu GLP-1 (glucagon-like peptide-1) a GIP (glucose-dependent insulinotropic polypeptide). Oba hormony jsou vylučovány v reakci na potravu buňkami střev, vyvolávají uvolnění inzulínu do krve a v mozku se vážou na povrch neuronů, které regulují pocit hladu. Původně byly určeny pro diabetiky, ale záhy se ukázalo, že se po nich hubne.
A tak je začali užívat i lidé, kteří cukrovkou netrpí, ale potřebují se zbavit kil navíc. Pro udržení štíhlé postavy je berou celebrity a starají se tak o ještě větší slávu léků prodávaných pod obchodními názvy Wegovy, Zepbound, Ozempic nebo Mounjaro. Z lékařských studií vyplývá, že obézní lidé mohou s pomocí těchto léků za rok shodit až 20 % tělesné hmotnosti. V boji s obezitou to však nemusí být poslední slovo farmakologů.
Nová studie mezinárodního týmu vedeného Christofferem Clemmensenem z univerzity v Kodani publikovaná ve vědeckém časopisu Nature přichází s ještě účinnější zbraní proti obezitě. Ta zatím prokázala razantní účinky na myších, ale s ohledem na její efekty u lidí se vědci netají optimismem.
Dvě mouchy jednou ranou
V principu není nový lék zase tak novátorský. Využívá již zavedeného účinku léků imitujících hormon GLP-1. K těm přidává molekulu známou pod názvem dizocilpin nebo pod kódem MK-801, která blokuje v mozku bílkoviny označované jako NMDA receptor. Na NMDA receptor se váže přenašeč nervových vzruchů dopamin a zprostředkovává tak pestrou škálu funkcí mozku.
Kromě jiného promlouvá i do vzniku pocitu hladu. Vědci se pokoušeli využít „ucpání“ molekul NMDA receptorů k potlačení hladu a k léčbě obezity. Moc se jim to nedařilo právě proto, že má dopamin tak pestré účinky. V mozku reguluje například centra pro řízení pohybu a jeho vyřazení z činnosti se kromě potlačení pocitu hladu projevilo také poruchami pohybu. Takový lék proti obezitě nikdo nechtěl.
Léky napodobující GLP-1 se ale vážou jen v centru pro řízení hladu a sytosti. Clemmensen a jeho spolupracovníci spojili molekulu imitující hormon GLP-1 s molekulou blokující NMDA receptory tak, aby se nejprve navázala na místa, kam dosedá hormon GLP-1, a teprve potom v těsném sousedství „ucpala“ NMDA receptor a zabránila jeho vazbě s dopaminem.
NMDA receptory tak jsou vyřazeny z činnosti jen v centru hladu a všude jinde v mozku normálně pracují. Nežádoucí vedlejší účinky nového léku se tak neliší od negativních průvodních příznaků semaglutidu či tirzepatidu. K těm patří nevolnosti, zvracení nebo průjmy.
Vymazaná závislost
Ve srovnání s léky imitujícími hormon GLP-1 má nový lék jednu velkou přednost. Jeho účinky na mozkové centrum hladu jsou podstatně silnější a navozuje v něm stav označovaný jako neuroplasticita. To znamená, že stávající propojení neuronů pohánějící obézní lidi k vysoké konzumaci kaloricky vydatných potravin lze v centru sytosti změnit a navodit tak podmínky, které „závislost na kaloriích“ významně oslabí.
To je velmi významný fakt, protože pokud zůstává mozkové centrum sytosti obézního člověka v nepozměněném stavu, pak hrozí, že se po ukončení léčby a vysazení léku tato závislost znovu prosadí a člověk systematickým přejídáním výsledky léčby rychle „vymaže“.
Samozřejmě se nabízí otázka, zda se slibné výsledky získané v pokusech na myších potvrdí v klinických studiích na obézních dobrovolnících. Zkušenosti z testů léků napodobujících hormon GLP1 a testů dizocilpinu ale svádějí k optimismu.