Kapacita v oblasti anatomie
Neustále s sebou nosil nějaký poznámkový blok či skicář, kam si zapisoval vše, co jej zaujalo či jakýkoliv nový nápad. Dodnes se dochovalo cca 7200 listů, ovšem podle odhadů se jedná o pouhou čtvrtinu toho, co si za svůj život Leonardo skutečně zapsal.
Vzhledem k tomu, že své deníky psal přibližně 40 let, popsal tedy zhruba dva listy denně, často s velmi převratnými nápady a dokonalými detailními kresbami. Vzhledem k vysoké ceně papíru se snažil každou stránku co nejvíce zaplnit, proto působí značně zmateným dojmem, neboť na mnoha stránkách vidíme zápisy z různých dnů týkající se naprosto odlišných témat. Nesporně zajímavá je i skutečnost, že jeho deníky jsou psány zrcadlovým písmem zprava doleva. Ne ani tak kvůli utajení, ale proto, že se tak levákovi Leonardovi lépe psalo.
Ukázka z deníku Leonarda da Vinci. Takto si dělal poznámky k připravované jezdecké soše
Mnohem později byly jeho zápisky shromážděny v několika kodexech (celkem je jich známo 25). Ať už se jedná o ten největší z nich – Kodex Atlanticus, či Kodex Arundel či Liecesterský kodex vlastněný Billem Gatesem, ve všech zájemce upoutá bohatost témat i naprostá neuspořádanost. Ta je dána jednak tím zmíněným „shromážděním“ kdy původní Leonardovy deníky z let 1478 až 1519 byly prostě přeskládány do kodexů bez ladu i skladu, ovšem je třeba říci, že ani Leonardo neorganizoval své zápisky s nějakou pečlivostí.
Ve svých zápiscích se věnoval opravdu mnoha tématům. Jako malíře jej celkem pochopitelně zajímala anatomie. Pod vedením lékařů pitval lidská těla, aby si rozšířil znalosti. Vytvořil více než 240 detailních nákresů pro plánovanou publikaci. Především jej zajímaly svaly, ale studoval i nervové dráhy, srdce, oběhovou soustavu, různé interní orgány a mechaniku pohybu různých částí těla.
Leonardův deník a v něm dokonalá anatomická studie ruky
Je velká škoda, že tyto anatomické poznatky Leonardo veřejně nepublikoval. Ačkoli takovou ambici původně měl, tak nakonec zamýšlenou knihu, jako spoustu dalších věcí, nedokončil. Jeho poznatky spolu s dokonalým vykreslením orgánů by značně urychlily vývoj v oblasti lidské anatomie. Když totiž své poznatky spojil ještě s výzkumem ohledně proudění tekutin, podařilo se mu jako prvnímu detailně popsat, jak krev putuje lidským srdcem.
Zjistil, proč ptáci létají
V roce 1505 sepsal velice známý kodex o letu ptáků, přičemž svá pozorování a návrhy létajících strojů ověřil i několika pokusnými modely. Je ovšem třeba říci, že to pro něj znamenalo zklamání, protože nefungovaly dle jeho předpokladů. Zkoumal důležitost polohy těžiště pro správný let ptáků i případných létajících mechanismů a zkoumal polohu těžiště u různých těles a načrtl i některé základy gravitační teorie.
Jedna z dochovaných skic létajícího stroje z Leonardova deníku
Na její propracování mu ale chyběly jak matematické nástroje, v té době neznámé, tak celkově nedostatečná znalost této vědy. Leonardo se mnohem raději věnoval analogiím, které podporoval kresbami či geometrií, počítání samotné v oblibě neměl.
Jako první člověk vůbec si uvědomil, proč vlastně ptáci létají – protože dokáží pod křídly zvýšit hustotu vzduchu, zatímco nad křídlem je vzduch řidší, což je způsobeno nejen pohybem křídel, ale i jejich tvarem. Přesně jako u dnešních letadel. Byl přesvědčen, že je možné sestrojit létající stroje, které by napodobily činnost ptáků. Většina jeho strojů předpokládala, že bude poháněna lidskou silou a poletí díky mávání křídel, nicméně Leonardo navrhoval i kluzáky a nesmíme zapomenout ani na známou helikoptéru.
Jiný létající stroj, který měl simulovat mávání křídly jako u ptáků. Jejich pohyb měl Leonardo dokonale nastudovaný, ale převést ho do podoby mechanického stroje se mu nepodařilo.
Od létajících strojů byl jen kousek k mechanice jako takové. Leonarda stroje fascinovaly a jejich kresby v jeho skicářích jsou neuvěřitelně propracované. Také jej bavilo vynalézat tehdy populární perpetuum mobile, nicméně brzy si uvědomil, proč je to nemožné – byl jedním z prvních, který pochopil princip tření.
Pustil se do studia a zjistil základní závislost tření na tíze tělesa, hrubostí povrchu a úhlem nakloněné roviny. Také jako první objevil, že tření není závislé na velikosti styčné plochy. Jenže, jako obvykle, svá zjištění nepublikoval, takže mělo trvat 200 let, než to samé objevili jiní.
Vojenské vynálezy - jeden se uchytil
Je také známé, s jak velkou vervou se věnoval vynalézání co nejděsivějších zbraní. Toto bylo jeho velkou vášní především v Miláně a tento zájem se dá označit za absurdní. Leonardo totiž nikdy v životě nebojoval a pro svou lásku ke zvířatům se stal vegetariánem. Navzdory tomu kreslil co nejděsivější vojenské stroje, často včetně brutálních detailů zobrazujících jejich účinnost.
Vojenské inženýrství v podání Leonarda da Vinci. Ostrými čepelemi kos nešetřil...
A tak kromě poněkud jednoduchého zařízení na odstrkování žebříků od hradeb navrhl i známý vůz s kosami na kolech, který měl být tažen či tlačen a obrovskými kosami sekat do nepřátel. Už zmíněná byla obří kuše, kde se Leonardo pokoušel i spočítat sílu, jakou by dokázala vyvinout. Vymyslel i parní dělo, jehož princip spočíval v nalití vody do rozpálené hlavně (za kouli) a zadržení koule v hlavni po krátkou dobu, dokud nevznikne pára o dostatečném tlaku pro výstřel.
Nelze zapomenout ani na jeho tank, v němž by část posádky pomocí otáčení klik posouvala stroj kupředu, zatímco další by obsluhovali děla ve stěnách. Všechny tyto vynálezy působily strašidelně a měly společnou naprostou nepraktičnost, která by znemožnila jejich použití. Například Leonardova kuše byla v roce 2002 postavena, ovšem nebyla funkční.
Leonardův tank připomíná z dnešního pohledu spíše ufo. Byl to ale důmyslně navržený stroj
Ze všech Leonardových vojenských vynálezů proto zůstal pouze jediný, který se opravdu prosadil, a přitom není běžně známé, že jej má na svědomí právě tento génius. Kolečkový zámek. Leonardo si povšiml, že dokáže vytvořit jiskru, která zažehne střelný prach. Sestavil celý mechanismus společně se svým pomocníkem mechanikem Giuliem Tedescem, který se kolem roku 1500 vrátil do Německa a stál na počátku použití kolečkového zámku v palných zbraních.
S matematikou do posledního dne
Po opuštění Florencie nastalo období jeho života, které je nazýváno cestovatelské. Neustále pendloval mezi Milánem, Florencií i dalšími destinacemi, nikde nevydržel příliš dlouho a zaskočil si i na tři roky do Říma. I nadále samozřejmě maloval (například Monu Lisu), plánoval velkolepé sochy a samozřejmě psal své zápisky.
Proč je Mona Lisa nejslavnějším obrazem? V detailech je to totiž fascinující dílo, ve kterém se promítá jak Leonardův malířský talent, tak jeho poznatky z optiky, perspektivy a anatomie. Unikátní je také malířská technika nanášení až desítek velmi tenkých vrstev olejových barev.
I nadále studoval, například matematiku u svého přítele Luky Pacioliho, pro kterého nakreslil sérii pravidelných těles pro jeho knihu Divina proportione. Jeho zájem o matematiku byl spíše geometrický, aritmetika mu příliš nešla. Například stále znovu a znovu řešil kvadraturu kruhu, je to velice časté téma v jeho zápiscích. Rozdělil kruh na obdélníky a menší a menší trojúhelníky, takže geometricky předjímal objev infinitezimálního počtu. Zajímal ho i další klasický problém, zdvojení krychle, a opět se do něj pustil geometricky a uspěl.
V roce 1516 vstoupil do služeb francouzského krále Františka I, který jej hostil na svém zámku Clos Lucé, velice si jej vážil a podporoval jej velkolepou penzí. Tento odpočinek ale trval pouze tři roky, až 2. května 1519 Leonardo ve svých 67 letech zemřel. Dle legendy se tak stalo v náručí francouzského krále.
Poslední stránka jeho deníku je zaplněna čtyřmi pravoúhlými trojúhelníky s různě dlouhými odvěsnami, neboť stejně jako Eukleides hledal vzorec pro zachování obsahu pravoúhlého trojúhelníku s různými délkami odvěsen. „Normální“ člověk by krátce před smrtí asi neřešil matematické problémy. Jenže Leonardo opravdu nebyl „normální“. Na stránce popsal svou geometrickou studii a poté, snad aby vysvětlil, proč odkládá pero a v zápiscích nepokračuje, napsal: „Protože polévka stydne.“ Jsou to jeho poslední zapsaná slova.
Leonardo jako člověk
Jaký vlastně Leonardo da Vinci byl jako člověk? Dle svědectví pamětníků byl Leonardo velice pohledným mladíkem s atletickou postavou, a i jako stařec měla jeho tvář velmi příjemné rysy. Osobně byl nesmírně příjemným společníkem s výraznou osobností, která každého fascinovala. Rád vynikal i jinak, než jen svými znalostmi a uměním, proto se také strojil poněkud vyzývavě do zářivých barev a později si nechal narůst mohutný plnovous navzdory dobovému trendu hladce vyholených tváří. Byl prostě za každou cenu svůj.
Byl každopádně jedním z mála lidí, u kterých o genialitě není nejmenších pochyb. Byl umělcem, který dost možná většinu děl nikdy nedokončil, ale ta co dokončil, byla dokonalá. Byl snílkem, který se dokázal zamýšlet a okouzlovat nad možnostmi, které ostatní méně osvícení viděli až za stovky let. Byl neuvěřitelně všestranný a zatímco jiní zazáří v jednom či dvou oborech, on vynikl v mnoha naprosto odlišných.
A hlavně byl neuvěřitelně zvídavý. Právě zvědavost ho přiměla ke studiu v mnoha oborech. Studoval věci, kteří ostatní měli za banální či prostě dané. Vždyť kolik hodin jen musel stát a upřeně pozorovat vážky, vznášející se nad řekou, aby pochopil přesnou mechaniku jejich mávání křídly!
V jednom článku nelze plně popsat osobnost, dílo, vzestupy a pády takového génia, jakým byl Leonardo da Vinci. Existují desítky ba stovky studií a životopisů těch, kteří to zvládli daleko lépe a ve větším rozsahu. Za všechny lze zmínit například Waltera Isaacsona, který napsal životopisné knihy Alberta Einsteina či Steva Jobse, a podrobně prostudoval a popsal i život Leonarda.