Letos v květnu (2023) japonský amatérský astronom Kōichi Itagaki jako první objevil supernovu, která se rozsvítila v galaxii Větrník. Nese označení SN 2023ixf a vzhledem ke vzdálenosti zhruba 21 milionů světelných let jde o nejbližší supernovu za posledních několik let.
Díky blízkosti exploze a její extrémní jasnosti, kterou ohromila astronomy, je SN 2023ixf ohromně zajímavým objektem pro pozorování. Poskytuje nesmírně cenná data pro odborníky, kteří studují zánik masivních hvězd ve výhni supernovy. A jak se ukazuje, úsilí vědců už přináší ovoce.
SN 2023ixf je supernova typu II, čili exploze hvězdy o hmotnosti minimálně 8 a maximálně 25-50 Sluncí, která spálí palivo a její jádro se rychle zhroutí do sebe. Na tento popis supernova z Větrníku v hrubých rysech sedí.
Ale detailní pozorování s různými teleskopy, která uskutečnil Daichi Hiramatsu z výzkumného centra Center for Astrophysics | Harvard & Smithsonian s početným týmem kolegů, odhalila nové a neočekávané chování, které v případě SN 2023ixf předcházelo samotné explozi supernovy.
Umírající hvězda vyvrhla ohromné množství materiálu
U běžných supernov typu II dochází během hodin po spuštění supernovy k jasnému záblesku záření, který vzniká, když rázová vlna exploze zhrouceného jádra dosáhne vnějšího okraje gigantické hvězdy. V případě supernovy z Větrníku, ale oproti všem očekáváním došlo k tomu, že se dotyčný záblesk zpozdil o několik dní.

Hiramatsu a jeho spolupracovníci jsou přesvědčeni, že jde o přímý doklad přítomnost ohromného množství materiálu, který umírající hvězda vyvrhla bezprostředně před explozí supernovy. Podle odhadů jde o hmotu, která zhruba odpovídá jednomu Slunci. Něco takového je přitom pro supernovy typu II naprosto netypické.
Pro vědce je to významný poznatek, který mění pohled na supernovy tohoto typu. Doposud jsme měli obstojnou představu o tom, co se děje po samotné explozi supernovy, ale o posledních letech života umírající hvězdy jsme věděli jen málo.
Jak se ukazuje, hvězdy před explozí supernovy mohou procházet obdobím značné nestability, které doprovázejí ztráty extrémního množství hmoty. Podle badatelů to může souviset s finálními fázemi hvězdných fúzních reakcí, při nichž se v jádru takové hvězdy spalují těžší prvky, jako je třeba křemík (Si).