Nedávno jsme na VTM informovali o spuštění obrovské čističky vzduchu Mammoth, která má z atmosféry odsávat oxid uhličitý. Poněkud kriticky jsme tehdy konstatovali, že zařízení, které dokáže odstranit z ovzduší až 36 000 tun oxidu uhličitého ročně, je „plivnutím do moře“, neboť jen v roce 2023 bylo do vzduchu vypuštěno těžko představitelných 36,8 miliard tun oxidu uhličitého, tedy zhruba milionkrát víc.
Tímto faktem se zabýval i web New Scientist, který se v titulku článku ptá: „Pomůže někdy vysávání uhlíku ze vzduchu skutečně řešit změnu klimatu?“ Zahájení provozu čističky Mammoth označuje za důležitý impuls v oblasti přímého zachytávání oxidu uhličitého, ale je velkou otázkou, zda se tato technologie může rozšířit.
Musíme s tím něco dělat
Lidstvo v posledních zhruba 250 letech vypouštělo do atmosféry stále větší množství oxidu uhličitého. Není pochyb o tom, že to je stav, který bude nutné zvrátit, chceme-li se vypořádat se změnou klimatu. Po letech výzkumu a několika menších pilotních projektech se konečně stávají realitou obří zařízení na zachycování uhlíku.
Nová čistička zčtyřnásobila celosvětovou kapacitu zařízení pro odsávání oxidu uhličitého z atmosféry. Rekordmanem však bude jen do příštího roku, kdy bude uvedena do provozu ještě větší čistička Stratos, kterou buduje dceřiná společnost energetické firmy Occidental Petroleum. Ta bude schopna stáhnout z ovzduší půl milionu tun CO2 ročně.
Steve Smith z Oxfordské univerzity ve Velké Británii říká, že Mammoth a Stratos jsou počátkem rychlého rozšiřování globální kapacity přímého zachycování a ukládání uhlíku. „V příštích několika letech plánují různé společnosti uvést do provozu zhruba tucet dalších projektů. Pokud se všechny uskuteční, mohla by kapacita dosáhnout 800 000 tun ročně.“
Rychlá expanze
Rychlá expanze tohoto segmentu je způsobena dvěma faktory. Prvním z nich je zájem firem, jako je Microsoft, Stripe a Coca-Cola, které nakupují kredity, aby pomohly kompenzovat své vlastní emise. Přímé odstraňování oxidu uhličitého je v tomto směru aktuálně jednou z mála seriózních možností.
Dobrovolné uhlíkové kredity a štědré vládní dotace však tento průmysl udrží jen do určité míry. Snaha o omezení oteplování pod 2 °C bude vyžadovat odstranění miliard tun uhlíku z atmosféry do poloviny století. Aby k tomu tyto čističky významně přispěly, bude nutná určitá forma regulace ze strany vlád, která podpoří výstavbu a provoz.
V únoru tohoto roku nastínili představitelé Evropské unie plány na vytvoření „jednotného evropského trhu pro průmyslové nakládání s uhlíkem“. Ten má zajišťovat, že všechny emise z odvětví, jako je chov hospodářských zvířat, budou vyváženy ekvivalentním odstraňováním. Tyto plány jsou však zatím v plenkách – musí je teprve schválit jednotlivé členské státy.
Další velkou překážkou jsou vysoké náklady. Provozovatelé doufají, že se díky zvětšování zařízení cena za vysávání uhlíku ze vzduchu během několika příštích desetiletí rychle sníží, a to z dnešních přibližně 600 až 1000 dolarů za tunu na 100 až 200 dolarů za tunu. Poté bude možné zajistit celosvětově významnou úroveň odstraňování uhlíku, ale nikdo si není jistý, zda je tak dramatický pokles cen vůbec možný.
Možná to není ideální cesta
V úvahu je nutné vzít také další problémy. Velké ropné společnosti, jako jsou Occidental, Exxon Mobil a Shell, vnímají přímé odstraňování oxidu uhličitého jako způsob, jak z ložisek vytěžit co nejvíce ropy, a přitom trvale snižovat uhlíkovou stopu svého podnikání v oblasti fosilních paliv.
Smith zdůrazňuje, že spíše, než na prodlužování životnosti průmyslu fosilních paliv je třeba se zaměřit na snižování globálních emisí. Čističky mají být dle jeho mínění způsobem, jak se vypořádat se zbytkovými, těžko odstranitelnými emisemi.
Někteří odborníci ale pochybují o tom, že tato metoda významně přispěje ke snížení globálního znečištění. Howard Herzog z MIT Energy Initiative se domnívá, že je tato technologie „přeceňována“. Poukazuje přitom na nejistotu ohledně budoucích nákladů a vysokou energetickou náročnost.
Dokonce i David Keith, který založil firmu Carbon Engineering, zabývající se vývojem čističek vzduchu, upozorňuje, že i jiné metody odstraňování oxidu uhličitého jsou přinejmenším stejně slibné. „Přímé zachytávání ze vzduchu je jen jednou z mnoha různých cest,“ říká. „Nepovažuji ji za unikátní.“