Vedle dědičných vlastností a schopností vládneme i znalostmi a dovednostmi, které jsme se naučili a které se od nás naučí další generace. Lidstvo tak hromadí informace a vytvořilo si něco, čemu říkáme kultura. Dlouho jsme považovali kulturu za cosi ryze lidského, co nás odlišuje od zvířat. Výzkumy etologů ale prokázaly, že i zvířata mají svou vlastní, podstatně jednodušší ale neméně zajímavou kulturu.
Ta je charakterizována jako chování, které se předává učením a dovoluje zvířatům řešit problémy zcela specifickým způsobem. Názorným příkladem je rozbíjení tvrdých ořechových skořápek šimpanzi na principu kladiva a kovadliny. Naši nejbližší zvířecí příbuzní k tomu volí různé styly. Někteří používají jako kovadlinu vystouplé kořeny stromů a jako kladivo těžký klacek.
Jiní si hledají jako kovadlinu kameny a kameny používají i jako kladivo k rozbíjení skořápky. V dané oblasti vládne jeden mezi šimpanzi jeden styl, i když jakýkoli jiný by jim zajistil stejný výsledek. Šimpanzi si ho z nějakého důvodu vybrali a předávají si ho z pokolení na pokolení. Je to podobné, jako když Evropané jedí příborem a Asiaté konzumují potravu jídelními hůlkami.
Předávání kultury se může odehrávat různým způsobem. Ten jednodušší spoléhá na to, že jeden od druhého dovednost odkouká přímým pozorováním. Tenhle způsob je překvapivě rozšířený i v lidské populaci. Řadu věcí se učíme jednoduchým kopírováním činnosti našich rodičů a toto řešení problémů pak využíváme při řešení svých vlastních problémů.
Mnohem složitější je výuka, kdy jedinec znalý dovednosti úmyslně mění své chování tak, aby provádění celé procedury bylo snáze pochopitelné. Může například postupovat pomaleji, nebo může některé úkony demonstrovat v přeháněné podobě. My jsme takové výuce vystaveni hlavně ve škole. Výuku ale provádějí i zvířata a nejen lidoopi.
Známý je například systém, jakým se učí mláďata surikat technikám potřebným k lovu nebezpečných štírů. Dospělá surikata postupuje s mláďaty od seznámení s mrtvým štírem, přes nácvik lovu štíra s ukousnutým jedovým ostnem až po „maturitu“ v podobě lovu štíra v plné kondici.
Nyní vědci přistihli při jednoduché formě výuky orangutany. Matky mění chování, aby pomohly mláďatům co nejrychleji zvládnout nástrahy spojené se získáváním potravy a ta se tak mohla postavit na vlastní nohy.
Orangutaní škola života
Na rozdíl od ostatních lidoopů žijí orangutani napůl samotářsky. Mládě je prvních osm let života závislé na matce. Ta mu pomáhá s osvojením dovednosti potřebných k přežití v indonéských lesích.
Mládě se například musí naučit pohyb v korunách stromů. To zvládne přibližně ve věku sedmi let po několika letech tréninku, kdy mu matka s pohybem pomáhala. Matka přitom bere do úvahy úroveň, na jakou se mládě dostalo. Vedle toho ale získává mládě potřebné dovednosti vlastními aktivitami, které mají podobu her.
Podobně je to i se získáním dovedností a znalostí potřebných při shánění potravy. Osvojit si je, není jednoduché, protože orangutani mají pestrý jídelníček a čerpají z velmi různorodých zdrojů potravy. Mládě se učí metodou pokusů a omylů, matka mu přitom ale pomáhá. Podobně složité je pro mladého orangutana zvládnout používání nástrojů k získávání potravy.
Orangutani mají například velkou slabost pro semena z plodů stromu Neesia altissima. Po dozrání plody pukají, ale semena jsou chráněna žahavými chlupy vyrůstajícími z obalu plodů. Orangutani proto vybírají semena z plodů pomocí klacíků, které si vyrobí z větvičky zbavené kůry. Často si tento primitivní nástroj připraví předem a na místo, kde dozrály plody Neesia altissima, si je donesou.
Naučit se takovému „lovu semen“ není pro mladého orangutana jednoduché. Vědci z týmu vedeného Carolinou Schuppliovou z Max Planck Institute of Animal Behavior v německé Kostnici nyní ukázali, jak orangutaní matky pomáhají svým mláďatům tento nelehký úkol zvládnout. Výsledky jejich výzkumu zveřejnil vědecký časopis Scientific Reports.
Nabízená a odmítaná pomoc
Mláďata orangutanů žebrají u matky o potravu, kterou konzumuje, už v prvním roce svého života. Tehdy ale samice snahy svých potomků okázale ignorují, protože mláďata jsou kojená. V druhé roce života začne matka mládě přikrmovat tuhou stravou a k žebrání mláděte o potravu je najednou mnohem vstřícnější. Mládě tak má možnost prozkoumat, čím se matka krmí.
Matka mu také s konzumací pomáhá, což platí zvlášť u složitějších procedur, jako je „lov semen“ z plodů stromu Neesia altissima. Jak ale mláďata rostou, matky z ochoty sdílet potravu výrazně slevují. Stejně tak je tomu i s pomocí při úpravě potravy pro konzumaci. Když je mláděti pět let, matka svou pomoc drasticky zredukuje. Zvláště patrné je to u složitějších procedur jako je dobývání semen neesie nebo konzumace malých bezobratlých živočichů.
Orangutaní matka tedy mění své chování podle toho, co její potomek zrovna potřebuje. Novorozenci žádnou příležitost k učení nedopřeje, protože je na to ještě moc malý a mohl by si ublížit. Jakmile však mládě povyroste, dělá matka vše proto, aby se neučilo co nejvíc a co nejrychleji.
Odrostlejší mláďata matka naopak postrkává k tomu, aby vše zvládla sama, bez pomoci. V lidské společnosti je podobné chování provázeno obvykle větou začínající: „Už jsi dost velký (velká), abys…“
Tlak na osamostatnění mláďat je důležitý nejen pro mládě, ale i pro samici, která může mít další mládě až v době, kdy ji netíží péče o staršího potomka. Vědci nedisponují důkazy, že by matky orangutanů měnily své chování k odrůstajícím mláďatům zcela vědomě a promyšleně.
Nemůžou proto říct, nakolik je orangutaní učení podobné učení dětí u člověka. Je to však důkaz, že orangutaní matky hrají v rozvoji dovedností svých potomků aktivnější roli, než se dosud předpokládalo.
„Neměli bychom se snažit o to, abychom dávali chování jiných živočichů nálepky našich lidských aktivit,“ říká člen výzkumného týmu Damien Neadle z Birmingham City University. „Měli bychom se prostě naučit chápat a oslavovat odlišnou formu kultury, kterou pozorujeme u našich nejbližších žijících příbuzných. Z tohoto a mnoha dalších důvodů musíme udělat vše, co je v našich silách, abychom tato úžasná zvířata zachránili před vyhubením.“
Titulní foto: Brett Jordan, CC0