Druhohorní ještěři ze skupiny Sauropoda dorůstali impozantních rozměrů. V Patagonii nalezené zkamenělé kosti sauropoda Patagotitan mayorum patřily živočichovi, jehož délku někteří paleontologové odhadují na třicet sedm metrů a tělesnou hmotností na sedmdesát tun. Stejně dlouhý Argentinosaurus mohl podle některých odhadů vážit až pětaosmdesát tun.
Úctyhodné délky dorůstaly i ocasy těchto tvorů. Zatím se paleontologům nepodařilo najít fosilii druhohorního sauropoda s kompletním ocasem. Jsme proto odkázání na nejrůznější rekonstrukce založené na dochovaných částech kostry těchto obřích plazů.
Z těch vyplývá, že ocas typického sauropoda se skládal zhruba z osmdesáti obratlů, které se směrem ke špičce ocasu zmenšovaly a měly také jednodušší stavbu. První desítku tvořily mohutné, bohatě členěné obratle. Následovalo čtyřicet obratlů střední velikosti. Posledních třicet obratlů bylo nápadně menších. Měly jednoduchý tyčinkovitý tvar a dodávaly konci ocasu značnou ohebnost.
Vědci si uvědomovali, že stavba ocasu není výsledkem náhody a že tento dinosauří úd musel mít důležitou funkci. Podle některých paleontologů sloužil jako opora v situacích, kdy se sauropodi postavili na zadní končetiny. Tahle teorie se ale neujala.
Jiní odborníci vidí v ocasu druhohorních ještěrů, jako byl Patagotitan nebo Argentinosaurus, protiváhu k dlouhému krku. Další ho považují za hmatový orgán nebo dokonce za zbraň používanou na ochranu před dravými teropody.
Zajímavou teorii představil věhlasný zoolog Robert McNeill Alexande, který se zabýval pohybem živočichů. Ten zvažoval, jestli sauropodi nepoužívali dlouhý ocas k vydávání zvuků. Stavba sauropodího ocasu totiž připomíná bič s krátkou násadou. Přesně takový, jaký nosí filmový Indiana Jones. Mohl by s ním sauropod prásknout?
Práskání je o zlomeninu
Propočty, které provedli Nathan Myhrvold a Philip J. Currie ve studii publikované vědeckým časopisem Paleobiology naznačily, že by se konec ocasu apatosaurů mohl pohybovat rychlostí tři sta čtyřicet metrů za sekundu a dosahoval by tak nadzvukové rychlosti. Když by sauropod koncem ocasu pořádně švihnul, ozvalo by se hlasité prásknutí podobně jako při švihnutí bičem.
Myhrvold a Curie sklidili za studii notnou dávku ostré kritiky. Moc nepomohlo, ani když na jedné konferenci představili zmenšený model práskajícího apatosauřího ocasu. Nyní se zdá teorie práskajícího ocasu mrtvá stejně jako apatosauři a další druhohorní sauropodi.
Na věčnost ji posílá nová studie týmu vedeného Simonem Contim z polytechniky v Miláně publikovaná vědeckým časopisem Scientific Reports. Ta prokázala, že se konec ocasu sauropodů mohl pohyboval rychlostí nejvýše třicet tři metrů za sekundu. Při vyšších rychlostech by tkáně ocasu nevydržely namáhání a došlo by k jejich těžkému poškození. Zjednodušeně řečeno, ocas by se zlomil. O nadzvukové rychlosti ocasu a práskání tak nemůže být řeč.
Titulní foto: ДиБгд at Russian Wikipedia Anatomical corrections by FunkMonk and Dinoguy2., Public domain
