Cestovní ruch je často spojován s ekonomickým růstem a kulturou poznávání, ale za touto fasádou se skrývá jedna z nejrychleji rostoucích hrozeb pro naše klima. Podle nové studie dosáhly emise generované cestovním ruchem v roce 2019 hodnoty 5,2 gigatun oxidu uhličitého, což představuje téměř 9 % všech globálních emisí. A co je alarmující – tento růst emisí výrazně převyšuje tempo celosvětového celkového růstu.
Emise z cestovního ruchu rostou rychleji
Jedním z hlavních důvodů nepříznivého trendu je pomalý technologický pokrok, který nestačí kompenzovat rychle rostoucí poptávku po cestování. V období 2009 až 2019 klesla uhlíková intenzita cestovního ruchu pouze o 0,3 % ročně, zatímco turistické výdaje rostly v průměru o 3,8 % ročně. Největším přispěvatelem k emisím je letecká doprava, která tvoří více než polovinu přímých emisí tohoto sektoru.
20 států se podílí na nárůstu ze 75 %
Podle studie pocházelo 60 % nárůstu emisí v uvedeném období ze Spojených států, Číny a Indie. Tyto tři země dohromady produkovaly 39 % celkových emisí z cestovního ruchu. Když k nim přidáme dalších 17 zemí, dostaneme se na ohromující tři čtvrtiny emisí celého sektoru, zatímco zbývajících 155 států si rozdělilo pouze 25 % emisí.
Studie také ukazuje zásadní nerovnosti mezi zeměmi: nejbohatší státy mají až stonásobně vyšší uhlíkovou stopu na osobu než nejchudší země. Tato propast je důsledkem nerovnoměrného přístupu k mezinárodnímu cestování, které je pro většinu lidí v nízkopříjmových zemích nedostupné.
Krátké období úlevy přinesla pandemie onemocnění covid-19, kdy emise klesly o více než polovinu kvůli omezením mezinárodního cestování. Ovšem rychlé oživení sektoru po pandemii znamenalo návrat k původním hodnotám a hrozí, že pokud nebudou přijata razantní opatření emise, budou nadále růst o 3 až 4 % ročně.
Problémem je letecká doprava
Odborníci doporučují několik řešení, jak situaci zlepšit. Mezi nejúčinnější kroky patří omezení dlouhých leteckých tras, zavedení uhlíkových daní a investice do alternativních paliv. Letecká doprava je dle vědců „Achillovou patou“ dekarbonizace. Klíčovou roli by mělo sehrát upřednostnění domácího a regionálního cestovního ruchu před dálkovými destinacemi.
Technologické inovace, jako je přechod na elektrická vozidla a obnovitelné zdroje energie v hotelnictví, sice mohou hrát důležitou roli, ale samy o sobě nestačí. Pokud budeme chtít situaci změnit, bude nutné přijmout strategické plány na nadnárodní úrovni, které stanoví udržitelné limity růstu cestovního ruchu a podpoří ekologicky šetrné chování.
Vědci v závěru studie vyzývají vlády a turisty k zamyšlení nad dopady cestování. Sektor cestovního ruchu musí snížit emise o více než 10 % ročně, aby splnil cíle Pařížské dohody. Bez důrazných opatření ohrozíme nejen klima, ale i samotný cestovní ruch, který na zdravém prostředí závisí.
Publikace v prestižním časopise
Studie sice představuje významný krok ve zkoumání emisí cestovního ruchu, nicméně má několik omezení, na která autoři sami upozorňují. Jedním z hlavních problémů je závislost na modelech a dostupných datech. Použitá metoda tzv. vstupně-výstupní analýzy předpokládá stabilitu emisních koeficientů v jednotlivých zemích, což však nemusí odrážet realitu. Navíc data o emisích z roku 2020 jsou z části odhadovaná, což může snižovat jejich spolehlivost.
Další nedostatek spočívá v omezené dostupnosti detailních dat pro všechny státy. Zatímco vyspělé země mají dobře zpracované statistiky, u rozvojových států často chybí klíčové informace. Výsledky pro tyto země jsou méně přesné a založené na aproximacích, což může zkreslovat celkové závěry. Zvláště problematické je modelování emisí z letecké dopravy, kde není vždy jasné, jaký podíl emisí je přičítán cestovnímu ruchu oproti jiným aktivitám.
Výsledky vědeckého bádání byly publikovány 10. prosince v odborném časopise Nature Communications. Toto prestižní periodikum se zaměřuje na publikaci významných výzkumů z oblasti přírodních věd, technologií, medicíny a společenských věd. Velmi přísné recenzní řízení zajišťuje, že publikované studie odpovídají nejvyšším vědeckým standardům.
Zdroje: nature.com, theconversation.com, uq.edu.au, sciencedaily.com.