Neandrtálci byli zdatní lovci a maso velkých zvířat, např. jelenů, divokých turů a divokých koní, tvořilo podstatnou část jejich jídelníčku. O tom, zda lovili i zástupce pravěké megafauny, tedy obří slony nebo mamuty, vedou vědci bouřlivé diskuse. Tu a tam se sice najdou kosti těchto kolosů se stopami po ostřích kamenných čepelí, ale skeptici v nich vidí pozůstatky po porcování uhynulých zvířat.
Nyní dostali zastánci neandertálského lovu megafauny do rukou velmi pádný argument v podobě studie německo-nizozemského týmu vedeného Sabine Gaudzinski-Windheuserovou z Univerzity Johannese Guttenberga v Mohuči. Výsledky jejich výzkumu zveřejnil vědecký časopis Science Advances.
Vědci zkoumali kosti pravěkých slonů druhu Palaeoloxodon antiquus objevené na lokalitě Neumark-Nord už v 80. letech minulého století. Toto bohaté naleziště fosilní fauny a flóry z poslední doby meziledové má rozlohu přes třicet hektarů a vědci ho zkoumají už dlouhá léta. Neumark-Nord tak už vydal nejedno překvapivé svědectví z dávné minulosti.
Nedávno například vědci zjistili, že když před 125 000 roků přišly do této oblasti neandrtálci, došlo tu během pouhých dvou tisícileté k zásadní změně vegetace. Lesy ustoupily a krajina byla mnohem otevřenější. Neandrtálci toho zřejmě dosáhli vypalováním původních porostů.
Podobně využívali mnohem později ohně k vypalování hustých porostů původní obyvatelé Austrálie. Pro ty byl oheň jedním z pomocníků při lovu, protože postup plamenů nahnal zvířata k lovcům. Není jasné, jestli podobně lovili i neandrtálci. Lokalita Neumak-Nord tak ale každopádně prvním jasně zdokumentovaným případem úpravy krajiny člověkem.
Záhadné ostatky pravěkých obrů
V lokalitě Neumark-Nord byly kromě jiných fosilií objeveny ostatky nejméně sedmdesáti slonů Paleoloxodon antiquus z doby před 125 000 roků. Tato zvířata byla v Evropě a západní Asii běžná v období před 800 000 až 100 000 lety. Vyznačovala se dlouhými rovnými kly a dorůstala obřích rozměrů. V kohoutku měřila víc než čtyři metry a jejich hmotnost dosahovala až patnáct tun. Ve své době to byla největší suchozemská zvířata.
Byli výrazně větší nejen než dnešní afričtí a asijští sloni, ale svými tělesnými rozměry zastínili i vyhynulého mamuta srstnatého. Pro srovnání si můžeme uvést, že průkazně nejtěžší známý exemplář slona afrického měřil v kohoutku 3,96 metru a jeho hmotnost odhadli na 10 400 kilogramů. Nejvyšší známý slon africký měřil v kohoutku 4,21 metru, ale vážil „pouze“ 8 000 kilogramů.
Dosud nebylo jasné, zda neandrtálci tyto obří slony s rovnými kly aktivně vyhledávali a zabíjeli, nebo se spokojili s jejich mršinami. Už před patnácti lety však tým italských paleontologů podrobně prozkoumal velké množství nálezů z Neumark-Nord a ve studii publikované v roce 2017 ve vědeckém časopise Bollettino della Società Paleontologica Italiana dospěl k závěru, že sloní ostatky mají krajně nezvyklou skladbu.
Kosti patřily téměř výhradně dospělým jedincům a nápadně mezi nimi převažovali samci. Ani u fosilií, ani u uhynulých současných slonů vědci nikdy nic podobného neviděli. Pokud zvířata uhynou, bývají mezi nimi zastoupeni jedinci různého věku a obou pohlaví. Italové ale pro pozorovanou anomálii nenabídli žádné vysvětlení.
Když začala Sabine Gaudzinski-Windheuserová začátkem roku 2021 kosti pravěkých slonů poprvé zkoumat, okamžitě si všimla toho, co její italští kolegové přehlédli.
"Narazili jsme na jasná a neobvyklá poškození kostí a to nás přimělo k podrobnějším analýzám," vysvětluje Gaudzinski-Windheuserová.
Nizozemští a němečtí členové týmu se rozhodli analyzovat všechny sloní kosti z lokality Neumark-Nord. Rukama jim přitom prošly tisíce kostí a kostních úlomků. Celé měsíce trávili zkoumáním obsahu velkých beden, ve kterých jsou kosti jednotlivých slonů uloženy v depozitářích Státního muzea pravěku v Halle.
„Celkem jsme se podívali na 3 122 ostatků pravěkých evropských slonů nalezených v lokalitě Neumark-Nord," bilancuje výzkum člen týmu Lutz Kindler.
Důkaz systematického lovu
Analýzy archeologů se zaměřily na to, kde se typická poškození na kosterních ostatcích nacházela, jak vypadala a jak asi vznikla. Došli k závěru, že jde o stopy po řezech kamennými čepelemi a že vznikly při porcování kořisti.
S vysokou pravděpodobností nešlo o mršiny, ale o úlovky. Lov probíhal na lokalitě nepřetržitě po dobu dvou tisíc let, tedy po desítky generací.
Dospělí samci, kteří byli podstatně větší než samice, jsou v nálezech z lokality Neumark-Nord nadměrně zastoupeni proto, že se stejně jako dospělí samci současných slonů drželi stranou a nežili ve stádech. Bylo proto snazší se k nim přiblížit.
Samice žijící ve stádech s nedospělými mláďaty byly podstatně ostražitější. Některá z nich vždycky dávala pozor a varovala ostatní před blížícím se nebezpečím. V případě napadení si samice přispěchaly na pomoc. Samci byli také mnohem větší a jejich lov proto sliboval větší hromadu masa získanou s výrazně nižším rizikem.
"Je to první jasný důkaz, že neandrtálci slony aktivně lovili," shrnuje závěry výzkumu nizozemský člen týmu Wil Roebroecks.
Lov obřích slonů s rovnými kly zajišťoval neandrtálcům maso a tuk a byl pro ně důležitým zdrojem živin. Nevyžadoval ale jen sílu a odvahu, ale také velmi účinnou strategii a úzkou spolupráci většího počtu lidí. Spolupráce byla nutná nejen při samotném lovu, ale také při zpracování kořisti. Obří zvíře museli neandrtálci rozřezat, transportovat do tábora a tam jeho maso a tuk zpracovat.
Hostina pro stovku neandrtálců
Vědci spočítali, že z jednoho desetitunového slona mohli neandrtálci získat minimálně dva a půl tisíce porcí. Každá zajistila dospělému neandrtálci přísun asi 4 000 kilokalorií. V lokalitě Neumark-Nord se přitom našly ostatky slonů, kteří byli výrazně větší.
Zatím vědci předpokládali, že tlupy neandrtálců čítaly nejvýše kolem pětadvaceti jedinců. Pokud měli ale neandrtálci všechno maso a tuk ze slona zkonzumovat, muselo se jich alespoň na přechodnou dobu u úlovku shromáždit přinejmenším sto. To by znamenalo, že aspoň některé tlupy byly překvapivě početné.
Jiné vysvětlení nabízí možnost, že neandrtálci maso ve velkém konzervovali, aby ho chránili před zkažením a vytvářeli si zásoby na horší časy. Mohli maso sušit na slunci nebo udit nad ohněm.
Sabine Gaudzinski-Windheuserová a její spolupracovníci nevylučují ani jednu z těchto možností a zdůrazňují, že v obou případech by se jen potvrdilo, jak byli neandrtálci schopní.
Titulní ilustrační foto: l3ushwacker, CC BY-SA 2.0
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na devíti webech.
Vyzkoušet za 1 Kč
Nebo samostatné Živě Premium
