Létání je sice statisticky nejbezpečnější způsob dopravy, ale i zde číhají specifická rizika. Jedním z nich jsou downbursty – prudké poryvy větru řítící se z bouřkových mraků. Nejde o žádnou novinku, avšak aktuální výzkumy naznačují, že vlivem klimatických změn jejich síla a četnost roste. Tyto jevy přitom představují skryté nebezpečí, především v kritických fázích letu, jako je přistání či vzlet.
Nepleťme si downburst s tornádem. Zatímco tornádo vzduch nasává a rotuje vzhůru, downburst je jeho pravým opakem. Můžeme si ho představit jako ohromný, neviditelný „pytel“ studeného vzduchu, který se utrhne z mraků a řítí se k zemi. Po dopadu se tato masa vzduchu prudce „rozstříkne“ do všech stran. Pokud průměr nepřesahuje čtyři kilometry, pak hovoříme o mikroburstu.
Ilustrace mikroburstu na letišti
Právě mikrobursty jsou pro piloty nejzáludnější – jejich předvídatelnost je mizivá, trvají jen pár minut, ale dokážou změnit směr a rychlost větru natolik, že letadlo může nečekaně ztratit nebo naopak nabrat výšku. Zvýšené riziko je zejména v nízkých výškách nad letištěm. Zatímco takzvané mokré mikrobursty jsou poháněny tíhou srážek, suché spíše ochlazováním vzduchu odpařováním.
Nebezpečí mikroburstů
Odpověď na otázku, proč se s nimi budeme setkávat častěji, hledejme v oteplujícím se klimatu. Teplejší atmosféra totiž dokáže pojmout více vodní páry – o zhruba 7 % na každý stupeň Celsia. Tato vlhkost, odpařená z ohřátých moří, dodává bouřím energii. Nedávná studie australských vědců potvrdila, že právě kombinace vyšší teploty a vlhkosti je klíčovým receptem pro vznik silnějších downburstů.
Downburst pozorovaný ve Phoenixu v Arizoně
Pro piloty představuje setkání s mikroburstem noční můru. Při přiblížení na přistání letadlo nejprve vlétne do silného protivětru, což paradoxně zvýší jeho rychlost vůči okolnímu vzduchu. Méně zkušený pilot by mohl instinktivně reagovat snížením výkonu motorů. Vzápětí se však stroj ocitne v zadní části poryvu, kde ho zasáhne vítr do zad. To vede k dramatické ztrátě rychlosti a vztlaku, což v malé výšce hrozí pádem.
Tato hrozba není jen teoretická. Zřejmě nejznámějším případem tohoto typu je havárie letu Delta Air Lines 191 v Dallasu roku 1985, která stála život 137 lidí. Tato a další nehody vedly k zásadnímu pokroku: dnes mají piloti k dispozici specializovaný výcvik na simulátorech a velká letiště jsou vybavena moderními radary pro detekci střihu větru.
Bude to jen horší
Zásadní problém je v tom, že mikrobursty jsou těžko detekovatelné a předvídatelné. Moderní radarové systémy sice dokážou některé z nich zachytit těsně před tím, než zasáhnou letadlo, ale čas na reakci bývá minimální. Proto se bezpečnostní opatření zaměřují nejen na technologie, ale i na výcvik posádek, které se učí rozpoznávat varovné signály a správně reagovat na náhlé změny větru.
Systém meteorologického radaru v letadle Boeing 737 dokáže detekovat mikroburst
Co nás tedy čeká? Zatímco letecká doprava zůstává mimořádně bezpečná, je zřejmé, že nesmíme usnout na vavřínech. Zvláště ohrožená jsou menší regionální letiště, kde přistávají letadla s nižší hmotností, která bývají náchylnější k poryvům větru. S rostoucím počtem letů a cestujících, který v posledních dekádách dramaticky stoupá, tak i malý nárůst rizika může ovlivnit velký počet cestujících.
Klimatická změna tak přináší do letectví novou úroveň nejistoty. Zatímco letadla i posádky jsou na mnoho hrozeb dobře připraveny, extrémní poryvy větru představují výzvu, která bude s oteplováním planety dál narůstat. Výzkum, technologie i výcvik musí držet krok, aby si cestující mohli i nadále užívat bezpečné létání.