Na takových katastrofách a počtu obětí má pochopitelně hlavní podíl člověk. Zanedbáním bezpečnosti, ignorováním historie, selháním výstražného systému. Jindy doplatili obyvatelé přístavních měst na nezodpovědnost správy, která vpustila na dohled obytných čtvrtí lodě s nebezpečným nákladem.
Pokud pak takové tragédie postihly sovětská města, o jejich příčinách a následcích se mlčelo. I dnes se fakta o nich jen obtížně dohledávají.
Kurša, utajená bolest
Sídlo Kurša (mapa) bylo v ruské Rjazaňské oblasti založeno někdy po bolševickém puči v minulém století. Mělo svým obyvatelům, což byli dřevorubci a dělníci dřevozpracujícího průmyslu se svými rodinami, poskytnout to nejnutnější. Žádný komfort. Komunistická vláda potřebovala výsledky, nikoli lidi. Když pak v horkém létě roku 1936 začaly hořet okolní lesy, nikdo také neuvažoval o evakuaci obyvatel Kurši.
V noci na 2. srpna, když se hukot požáru blížil, nasedly místní ženy a děti pro jistotu do úzkokolejného vlaku, který převážel dřevo do nedaleké Tumské. Musely však čekat, až se naloží i dřevo – to mělo přednost. Znamení k odjezdu, dal-li vůbec někdo nějaké, však už přišlo pozdě. Ve vlaku, který vzplál během jízdy, nikdo nepřežil. V samotném městečku uhořelo přes dvanáct set lidí, zachránilo se jich jen několik, které napadlo schovat se ve studni či malém rybníčku, nebo se jim podařilo doběhnout na nedaleký, porostu zbavený kopec.
Tip: Podívejte se na současné fotografie zbytků obce
Atom není hračka
O lidi se nikdo nestaral ani v případě Kyštymu (mapa), sídla, kde bydleli pracovníci závodu Maják a jejich příbuzní. To, co se tam dělo, podléhalo přísnému utajení. V Majáku totiž zpracovávali radioaktivní odpad hned z několika jaderných elektráren a reaktorů ruských jaderných ponorek. Podnik vznikl v Čeljabinské oblasti překotně mezi lety 1946 až 1950, v době, kdy měli sovětští atomoví fyzici jen minimum znalostí a praktických zkušeností. O to víc ale byli popoháněni ve svém díle, aby předehnali Spojené státy americké.
Zpočátku byl vysoce radioaktivní odpad jen tak sypán do řeky nebo uskladňován pod širým nebem, později se tu postavily podzemní betonové tanky. Radioaktivní materiál má tendenci se zahřívat, tudíž byly tanky doplněny o chladicí zařízení. Jeho výkon nebyl dostatečný a jeho funkčnost ani nikdo nesledoval.
Přehřátý materiál také nakonec v jednom z tanků v září 1957 explodoval a odhodil sto šedesát tun vážící betonové víko stranou. Jaderná reakce se naštěstí nespustila, i tak se ale do okolí dostalo asi osmdesát tun radioaktivního materiálu.
Mapa kontaminovaného území po nehodě v Kyštymu. Zdroj CC: Jan Rieke, maps-for-free.com
Místní obyvatele nikdo o ničem neinformoval. Ti zjistili, že něco není v pořádku, až když jim začaly z těla opadávat cáry kůže. Teprve tehdy bylo přibližně deset tisíc lidí z nejbližšího okolí evakuováno. Skrovné informace hovoří o tom, že zahynuly dvě stovky lidí. Rozsah zamoření ani skutečný počet obětí nezná nikdo.
Tip: O havárii v Kyštymu podrobně píše anglická Wikipedia
Ignorantství Borise Jelcina
Milion obyvatel Sverdlovska – nyní Jekatěrinburg, mapa – v roce 1979 jen taktak unikl děsivé nákaze. Přestože oficiální sovětská místa odsuzovala bakteriologické zbraně, své specialisty nechala pracovat na jejich výzkumu. To byl i úkol sverdlovského podniku Biopreparat, který pod velením KGB čile využíval poznatků japonských válečných zločinců pracujících na témže úkolu během druhé světové války v Mandžusku.
Byl pátek 2. dubna. Technik, jenž měl na starosti údržbu filtrů, jeden z nich právě vymontoval, když „padla“. Nechal o své práci vzkaz a odešel domů. Jeho nadřízený pospíchal také a neobtěžoval se zprávu zaknihovat. Noční směna pak zahájila normální provoz a než se na vše přišlo, uniklo do okolí množství prachu se spórami antraxu. Vítr naštěstí vál směrem od Sverdlovsku, a tak se oběťmi jedné z nejnakažlivějších chorob stali jen zaměstnanci přímo v areálu podniku a v nedaleké nálevně.
Vlnu onemocnění nebylo možné utajit, a tak se svedla na černý trh s nedostatkovým masem. Agenti KGB hlídali v nemocnicích lékaře, aby o skutečných příčinách nic neprozradili, a nechali je vyplňovat falešné úmrtní listy.
Sverdlovský komunistický tajemník Boris Jelcin (podobnost jmen s pozdějším prezidentem není náhodná) nechal pozabíjet volně pobíhající psy, otrhat listí se stromů, posekat čerstvě vyrašenou trávu a vše opláchnout hasičskými stříkačkami. Tím se mu ale podařilo nákazu ještě rozšířit. Část postižených se naštěstí povedlo vyléčit a počet obětí se zastavil na šestašedesáti. Nebezpečná výroba se přestěhovala do odlehlejších míst.
Část tajné zprávy CIA ukazuje, jak se o nehodě dozvěděly západní země: od ruských emigrantů: Celý dokument v PDF si můžete stáhnout. Zdroj: gwu.edu
Tématu se opět věnuje anglická Wikipedia. Můžete si také přečíst článek s dalšími dokumenty amerických tajných služeb, které se o havárii zajímaly.
Když se něco pohnojí…
Ve jménu pokroku ovšem hynuli nevinní i v jiných městech dalších zemí světa. Tahání tygra za ocas připomínala technologie uvolňování stlačeného dusičnanu amonného, který od roku 1911 produkoval mimo jiné závod koncernu BASF v německém Oppau (mapa), tovární čtvrti města Ludwigshafen. Některé soli kyseliny dusičné, jako je například dusičnan amonný, mají explozivní vlastnosti. Jiné – třeba dusičnan sodný či draselný – sice samy nevybuchnou, ale přidávají se do výbušnin jako okysličovadla.
V tomto případě byl v Oppau vyráběn a skladován dusičnan amonný spolu se síranem amonným. Obě chemikálie totiž slouží také jako hnojivo, což bývá poznatek, jenž potěší každého pyrotechnika-samouka, nikoli však jeho okolí. Dusičnan amonný je zároveň hygroskopický a při vstřebávání vody se slepí v opravdu tvrdou, kompaktní hmotu. Dělníci v závodu BASF rozbíjeli menší krusty krumpáčem, ale měli dovoleno – dokonce v souladu s bezpečnostními předpisy – na složitější případy použít dynamit.
Tak se stalo i 21. září roku 1921. Do jednoho z dvacetimetrových sil, kde byla zásoba 4 500 tun směsi síranu a dusičnanu amonného, se nikomu z dělníků s krumpáčem nechtělo. Hrozilo totiž, že se chemikálie nad ním najednou uvolní a zasypou ho. Rozhodli se tedy pro dynamit. Explozi slyšeli zcela jasně i obyvatelé tři sta kilometrů vzdáleného Mnichova, v Heidelbergu (vzdáleném třicet kilometrů) vysypané sklo z výloh a oken zastavilo provoz na ulicích.
Místo sila vznikl kráter v průměru přes sto a hluboký dvacet metrů. Čtyři z pěti budov ve čtvrti byly zničeny, zahynulo téměř šest set lidí, desetkrát tolik jich bylo zraněno. A to díky náhodě explodoval jen zlomek všech zásob hnojiv. Škody nikdo nevyčíslil – poválečné Německo se potýkalo s obrovskou inflací a to, co platilo jeden den, bylo už ten další překonané.
Obrázek kráteru v Oppau z dobového tisku. Zdroj: Wikipedia
Další informace opět najdete na anglické Wikipedii, odkazuje se také na další obrázek kráteru.
Nebezpečí v přístavech
Nestává se, že by se města stavěla v okolí muniční továrny. Někdy však obrovské skladiště výbušnin do hustě obydleného místa přicestuje. Děje se to v případě, že plavidla s nebezpečným nákladem zakotví v přístavu. Experti tvrdí, že až do výbuchu atomové bomby nezažil člověk tak mohutnou explozi, kterou by sám způsobil, jako v kanadském Halifaxu (mapa).
Psal se prosinec 1917 a z tohoto přístavu se chystala vyplout norská nákladní loď Imo, čekala však až do večera na doplnění zásob uhlí. Jenže potom nastal večer a vjezd do přístavu uzavřela protiponorková síť. Imo vyplula až nazítří ráno, prakticky ve stejnou dobu jako francouzská loď Mont Blanc vezoucí zásoby třaskavin a munice. Nebyla na to stavěná – teprve nedávno upravili tesaři vnitřní dřevěné obložení prostoru, kam bude umístěn náklad nedůtklivý k necitlivému zacházení.
Nyní se Mont Blanc měla připojit k atlantickému konvoji, jenž se formoval ve vnitřním přístavu. Halifax byl z bezpečnostního hlediska ideální, do vnitřního bazénu Bedford se bylo možné dostat jen úzkým průlivem Narrow, který už od poloviny 18. století spolehlivě hlídala citadela. Právě v tomto místě se obě lodi setkaly. Velitelské můstky spolu komunikovaly prostřednictvím signálů sirén, ne však úspěšně, neboť situaci komplikovala ještě loď vlekoucí napříč Narrows protiponorkovou síť.
Imo se zabořila do boku Mont Blanku a nakonec mohlo vše dopadnout i dobře, kdyby se její kapitán nerozhodl ze vzniklého otvoru vycouvat. Jak se železné pláty trupů obou lodí třely o sebe, odletující jiskry zapálily hořlaviny z poškozených sudů. Vypukl požár. Vyděšená posádka se ho ani nenamáhala hasit a hnala se ke člunům. Kapitán rezignoval a rozkazem k opuštění lodi už jen legitimizoval vzniklou situaci.
Výbuch na lodi zničil část Halifaxu.
Muži z Mont Blanku dosáhli břehu, schovali se v lesíku a až na jednoho, kterého po výbuchu zasáhla do zad střepina, ve zdraví přežili. To neplatilo o obyvatelích Halifaxu, kteří se sešli na nábřeží, aby jim neunikl vzrušující pohled na hořící loď. O jejím nákladu až na velitelství přístavu nikdo neměl tušení a šest minut po deváté 2 600 tun výbušnin explodovalo. Na březích Narrows nezůstalo nic, v celém Halifaxu tlaková vlna zničila nebo vážně poškodila tři tisíce budov včetně tří škol.
Z rozbitých kamen se začaly šířit požáry. V padesát kilometrů vzdáleném městě Truro na opačném břehu ostrova se vysypala okna. Dvanáct dopravních lodí bylo úplně zničeno, dalších dvacet vážně poškozeno. Metrákový kus ocelového žebra Mont Blanku byl později nalezen téměř dvacet kilometrů od epicentra.
Počet obětí nebyl nikdy upřesněn. Představu si lze učinit ze zprávy místních novin o tom, že jeden z místních hrobníků po třech dnech zhotovil už tři a půl tisíce nápisů. Ke všemu se ještě přidaly mrazy a sněhová bouře. Přestože katastrofě předcházela řada provinění, která šetřil soud, nikdo nebyl odsouzen.
Další informace:
Bombaj po náletu
Obyvatelé indické Bombaje prý při vzpomínání používají obraty „před výbuchem“ a „po výbuchu“. Mají přitom na mysli explozi nákladní lodi Fort Stikine, která ve zdejším přístavu vykládala 14. dubna 1944 především výbušniny a munici. Kromě toho její náklad sestával z bavlny, kaučuku, síry a dřeva a – kupodivu – sto padesáti pěti zlatých cihel. Oheň, který se kritického dne při vykládce krátce po poledni objevil, nebyl ničím neobvyklým, bavlna se mohla vznítit sama od sebe.
K jeho likvidaci se dostavily dvě stříkačky přístavních hasičů, které spíše zaplavovaly lodní skladiště, než aby zalily vodou hořící bavlnu. Balíky ovšem na vodě pluly a stoupaly spolu s hladinou vody. Tak se dostaly až k nebezpečnému nákladu. To už ale oheň pronikl i do dalších prostor, o čemž svědčil na několika místech červenající kovový trup. Bylo povoláno dalších šestnáct stříkaček, ale nikdo se s hadicemi nedostal dovnitř trupu.
Zodpovědní velitelé se dohadovali, co učinit – vyvléct loď ven z přístavu, potopit ji namístě… Za dvě hodiny od začátku zásahu bylo rozhodnuto, Fort Stikine explodovala. Hasiči prakticky zmizeli, lodní kotel odletěl do města a našli ho na ulici kilometr od přístavu. Záď rozlomené lodi se potopila, ale potměšilý oheň v ní doutnal dál a na příležitost čekalo osm set tun výbušnin. Když si všichni mysleli, že už jsou z nejhoršího venku, otřásla městem druhá, ještě horší exploze.
Přístavem se valila obrovská vlna a lodě, které přežily předchozí explozi, srážela k sobě a potápěla. Sedmadvacet jich bylo potopeno či vážně poškozeno. Vzduchem létající balíky bavlny zapalovaly nejen přístavní sklady, kde byly další hořlavé látky a munice, ale i samotné město.
Část lodního šroubu byla nalezena tři kilometry od přístavu. Má tam svůj památník. Zdroj: Wikipedia
Bombaj zachránilo rozhodnutí strhnout v půlkilometrovém pásmu okolo centra požárů všechny budovy, aby se plameny nemohly šířit. Po vysilujících třech dnech se hasičům, armádě i námořníkům z přístavu podařilo dostat situaci pod kontrolu, ale poslední ohniska byla uhašena až po čtrnácti dnech. Také zde šlo počet mrtvých jen těžko odhadnout, oficiální data prakticky nezaznamenávají oběti z řad civilistů žijících v chatrčích kolem přístavu, střízlivý odhad mluví o třech tisících.
Není také známo, z kolika obyvatel Bombaje učinilo boháče převážené zlato. Tragické datum je také označováno jako den, kdy pršelo zlato. Nebylo ovšem jednoduché se ho zmocnit, slitky o hmotnosti přes dvaadvacet kilogramů na své cestě vzduchem bořily a zapalovaly, vědělo o nich celé okolí, navíc byly rozžhavené, takže nebylo možné je vzít do ruky. Než vychladly, objevil se vždy někdo, kdo uplatnil na poklad nárok anglické koruny.
Ta se ale zachovala nad poměry dobře a odškodnění vyplácela postiženým bez větších problémů. Všechno zlato se však nenašlo nikdy. Ještě dnes při rozšiřování bombajského přístavu všichni okolo bagrů dobře sledují, co ze dna vynášejí. A hasiči z celého státu slaví týden mezi 14. a 21. dubnem jako svátek boje proti ohni.
Tématu se kromě Wikipedie podrobně věnuje tento článek.
Jak loď zničila Texas City
Bylo po válce a Evropa vděčně přijímala pomoc, kterou jí – také vděčně – poskytovaly Spojené státy. V přístavu Texas City v zátoce Galveston na pobřeží Mexického zálivu (mapa) kotvila 16. dubna 1947 loď Grandcamp typu Liberty, kterou USA přenechaly Francii, s nákladem 2 300 tun hnojiva. Chemicky to byl dusičnan amonný, pro mnohé tehdy ještě pro převoz zcela bezpečná látka. Na palubě byly uloženy také svazky sisalových lan.
O dvě stě metrů dál byla vyvázána jiná nákladní loď, High Flyer. Kkromě „neškodného“ hnojiva nesla ještě 1 800 tun síry. Dusičnan amonný byl při výrobě smíchán s některými látkami, jako je jíl, kaučuk a parafín, aby se zamezilo jeho spékání při vyšší vlhkosti. Byl uložen v papírových pytlích a vedro v podpalubí zřejmě nesvědčilo jeho stabilitě.
Někdo z lodníků spatřil otevřeným jícnem nákladového prostoru lodi Grandcamp proužek dýmu. Přípravy k hašení ale zarazil první důstojník z obavy o poškození nákladu. Rozhodl uzavřít jícny a do nákladového prostoru pustit páru. Běžný postup při převozu munice však tady nezabral. Když proto kryty s hvizdem uletěly, nastoupili městští hasiči. Na rozpálené palubě s nimi zůstal jen kapitán, zato na nábřeží překážely v hašení stovky čumilů.
Zkáza v Texas City
Žár uvnitř lodi byl už tak velký, že voda stříkaná z uctivé vzdálenosti se opět měnila v páru. Přesně v 9.12 se stalo neodvratné – loď o výtlaku 10 000 tun se rozletěla na kousky. Téměř pět metrů vysoká vlna byla zaznamenána ještě sto kilometrů od Texas City, okna se vysypala i v Houstonu, šedesát kilometrů od epicentra. Přístavní budovy i stavby v širokém okolí tlaková vlna srovnala se zemí, trosky pak zapálily létající svazky sisalu. Nebylo nikoho, kdo by je hasil, všichni k tomu povolaní při explozi zahynuli.
Z nebe padaly stovky racků usmrcených tlakovou vlnou, do vod zálivu spadla i dvě sportovní letadla, kterým exploze urvala křídla. Na umírající město ale ještě čekal coup de grâce: sisalové svazky totiž zapálily i loď High Flyer. O ni se už nikdo nestaral. Začala totiž hořet i blízká rafinerie, tanky s ropou a sklad síry; navíc nezůstal nikdo, kdy by nějaký pokus zachránit ztracené řídil. Ke všemu se tedy nad troskami vznášel jedovatý osid siřičitý.
High Flyer vybuchla a zapálila další lodi v přístavu. Na místo zkázy spěchali hasiči z dalekého okolí, byla zburcována i armáda. Z obrazu zkázy se kupodivu vynořil obrovský zástup devíti set dětí z místní školy. I když mnohé z nich byly zraněné, považovaly celou situaci za zákonité pokračování několikaletého cvičení poplachů a rychlého opouštění budovy.
Ještě v noci explodoval náklad dvou dalších lodí z přístavu, větší škody však už těžko mohl způsobit. Vyšetřování katastrofy se opíralo o výpověď reportéra novin (které mezitím přestaly existovat), jenž přijel vyfotografovat hašení hořící lodi a nepříliš vzrušující událost rychle odjel popsat do redakce, aby stíhal vydání. Počet obětí je dnes odhadován na osm a půl tisíce. Připomíná je dvoutunová kotva lodi Grandchamp, která byla explozí odmrštěna do vzdálenosti dvou a půl kilometru.
Nehodu popisuje Wikipedia, doporučujeme také zajímavý článek plný obrázků nebo tento web.
Kopec za přehradou
Takových přehrad, jako je Diga de Vajont (mapa) na stejnojmenné říčce nad městečkem Longarone, je v Karnských Alpách víc. Tahle jediná však nezadržuje vůbec žádnou vodu.
Myšlenka na stavbu přehrady právě zde vznikla už ve 20. letech minulého století, kdy bylo pro průmyslový sever Itálie potřeba čím dál víc elektrické energie. Pak však přišla válka a idea byla oprášena až po ní. Geologické průzkumy sice varovaly před nestabilitou svahů hory Toc, ale v říjnu 1959 jedna z nejvyšších hrází na světě – 262 metrů – stála.
Problémy nastaly už při stavbě silnice podél jezera, přesto se však na jaře příštího roku začalo s napouštěním. V listopadu sjelo do jezera asi 800 000 kubíků zeminy. Přívod vody se zastavil a společnost se snažila břehy stabilizovat. Zdálo se, že se to zdařilo, a v březnu 1963 bylo vodní dílo předáno elektrárenské společnosti.
Přešlo ale léto a svahy se daly znovu na pochod. Stavebník se sice rozhodl snížit hladinu, ale nikoho z obyvatel pod hrází nevaroval. V půl jedenácté večer dne 9. října 1963 se po vytrvalém dešti do přehradního jezera sesulo asi 260 milionů kubických metrů hmoty, zeminy, skal i porostu. Sama hráz zůstala prakticky nepoškozena, ale co naplat – přes její korunu se převalila obří vlna, která se řítila na nic netušící Longarone, Pirago a další sídla v údolí.
Vysoká hráz na říčce Vajont sice sesuv půdy vydržela, ale hornina vytlačila všechnu vodu, která pak zdevastovala města pod ní. Za přehradou je nyní kopec.
Odhady o mrtvých se pohybují v rozmezí od dvou do dvou a půl tisíce. Za nezodpovědnost stavebníka nebyl v podstatě nikdo potrestán, majitelem už hotové přehrady pak byla vláda. Ta se sice snažila přeživším kompenzovat škodu investičními pobídkami a dotacemi, podle pamětníků je však dostali především ti, kteří utrpěli jen minimální škody a měli čas si něco takového vyřizovat. Dnes je za hrází místo jezera kopec.
Umírají dodnes
Potrestáni nebyli ani viníci bhópalské tragédie. Lidnaté město v centru Indie (mapa) si vybrala v roce 1969 expandující společnost Union Carbide Corporation za sídlo svého pobočného závodu na výrobu pesticidů, především carbarylu (ten obsahují i dnešní moderní přípravky třeba na hubení vši dětské) prostřednictvím metyl-izokyanátu, což je sice levný, ale zato nebezpečný postup.
Během večerních hodin 2. prosince 1984 se voda pro proplachování potrubí nedopatřením dostala také do velkého tanku s dvaačtyřiceti tunami metyl-izokyanátu, který tam v takovém množství vůbec neměl být. Následovala exotermní reakce, kdy teplota směsi vystoupala na dvě stě stupňů Celsia a spustila havarijní systém, který otevřel ventily do odpadu. Z něj se smrtící směs plynů dostala do okolí.
Poplach spuštěn nebyl, protože bezpečnostní systém měl už od listopadu poruchu. Siréna krátce zazní, až když je pozdě, a je z nepochopitelných důvodů opět vypnuta. Ještě v jednu ráno oznamuje ředitel závodu Warren Anderson policii, na niž se obracejí první postižení, že je vše v pořádku. Jedovatý mrak však již putuje Bhópálem. Je těžší než vzduch, a tak se drží při zemi.
První potíže připomínají útok slzným plynem. Jed se ovšem dostává i do krve i do tkání, první zasažení už zvracejí krev a rychle umírají. Vypuká panika, každý chce utéct co nejdál. Ve zmatku jsou někteří ušlapáni, ale nejvíce mrtvých má pochopitelně na svědomí jedovatý plyn. Jejich počet rychle stoupal a tři dny po neštěstí vláda indického státu Mádhjapradéš mluvila o osmi tisících.
Dnes se počet obětí odhaduje na dvacet tisíc a na následky otravy umírá den co den jeden člověk z půlmilionu těch, kteří byli tehdy únikem plynu zasaženi. Vyšetřování probíhalo dlouho a soudy trvají vlastně dodnes. Ředitel Anderson byl sice v Indii zatčen, ale po propuštění na kauci uprchl do USA, kde stále žije (Wikipedia). Uniton Carbide je nyní součástí společnosti Dow Chemical, která převzala všechny její závazky mimo ty, které jsou pozůstatkem bhópálské tragédie.
Indická vláda i vláda státu federace byly akcionáři chemičky a od majoritního vlastníka vysoudily dohromady směšných 470 milionů dolarů na odškodné. I tato katastrofa potvrdila pravidla, podle nichž takové tragédie vznikají – nedbalost, nezájem, minimální znalosti, přehlížení varovných signálů.
Protože je tato událost poměrně mladá, byla dobře zdokumentovaná, viz třeba Wikipedia nebo tento samostatný web. Podívejte se také na fotografie připomínající tragédii a na snímky z pětadvacetiletého výročí.
Pokračování článku patří k prémiovému obsahu pro předplatitele
Chci Premium a Živě.cz bez reklam
Od 41 Kč měsíčně
