Megido vyrostlo v letech 1800–600 před naším letopočtem ve významné středisko blízkovýchodní Galileje. Těžilo ze strategické polohy v Jizre'elském údolí na území dnešního Izraele a patřilo k nejbohatším sídlům v širokém dalekém okolí. Při nedávných vykopávkách tu archeologové odhalili nejranější zdokumentovaný případ lebeční chirurgie na Blízkém východě. Zároveň zřejmě narazili i na jeden z nejstarších příkladů malomocenství na světě.
Trepanace lebky má ve starověkých kulturách dlouhou tradici. Šamani a ranhojiči při ní vyřezávali pacientům do lebky otvor a odkrývali mozkovou tkáň. Někdy byla důvodem pro operaci fraktura lebky, při které úlomky kostí nebo krev tlačily na tkáň mozku.
Jindy ale lidé otevírali lebky i lidem s psychickými problémy a někdy svou roli sehrály i ryze náboženské rituály. Trepanace lebky se praktikovala po tisíciletí v Jižní Americe nebo v Africe. Jak dokazuje nález z Megida, nevyhýbali se jí ani léčitelé v Levantu v pozdní době bronzové.
Rachel Kalisherová z Brownovy univerzity vedla mezinárodní tým, který analyzoval ostatky dvou bratrů. Ti patřili k vyšším společenským kruhům a žili v Megidu v 15. století před naším letopočtem. Těsně před smrtí podstoupil jeden z bratrů operaci, při které mu byl v lebce vyříznut otvor čtyřúhelníkového tvaru.
„Máme důkazy, že trepanace byla univerzálním, rozšířeným typem operace po tisíce let,“ vysvětluje Rachel Kalisherová. „Ale na Blízkém východě ji nevídáme tak často. Z celého regionu je známo asi jen tucet případů trepanace.“
Výsledky výzkumu, na kterém se podíleli vědci ze Spojených států, Rakouska a Izraele, zveřejnil vědecký časopis PLOS ONE.
Díra do hlavy nepomohla
Před čtyřmi tisíciletími kontrolovali obyvatelé Megida část důležité obchodní cesty, jež je známá pod pozdějším římským označením Via Maris. Spojovala Egypt se Sýrii a vedla i do Mezopotámie a Anatolie. Megidu přinášel obchod po této „mořské cestě“ velké bohatství a přiváděl do města lidi z různých koutů světa.
Od 19. století před naším letopočtem tak patřilo Megido nejen k nejbohatším, ale zároveň i k silně kosmopolitním městům. Stály tu výstavné paláce a chrámy. Město chránilo mohutné opevnění s impozantními bránami. „Je těžké přecenit kulturní a ekonomický význam Megidda v pozdní době bronzové,“ říká o městu archeolog Israel Finkelstein z univerzity v izraelské Haifě.
Kalisherová a její spolupracovníci se domnívají, že dva bratři, jejichž kosti tým analyzoval, žili v místech sousedících s megidským palácem z pozdní doby bronzové. To naznačuje, že oba patřili ke společenské elitě. Nelze dokonce vyloučit, že byli členy královské rodiny.
Ve prospěch této představy svědčí řada nepřímých důkazů. Bratři byli například pohřbeni s jemnou kyperskou keramikou a dalšími cennými předměty. Trepanace lebky zase dokazuje, že se jim dostalo léčby, jaká zřejmě nebyla pro většinu obyvatel Megida dostupná.
„Bratři zjevně trpěli velmi závažným onemocněním, s jakým se nedalo dlouhodobě žít, pokud člověk nebyl bohatý a nezaujímal ve společnosti významné postavení,“ říká Rachel Kalisherová. „Pokud patříte k elitě, tak nemusíte tolik pracovat. Pokud patříte k elitě, máte zajištěnou velmi kvalitní stravu. Pokud patříte k elitě, můžete přežívat i s těžkou nemocí déle než jiní lidé, protože máte přístup k péči.“
Při analýzách zaznamenali vědci na kostech obou bratrů řadu abnormalit. Z těch vyplývá, že starší bratr mohl trpět vzácnou vrozenou chorobou známou jako kleidokraniální dysplazie. Ta je podmíněna dědičně a postihuje zuby a kosti, jako je lebka, obličej, páteř, klíční kosti nebo kosti nohou. Kosti lidí s kleidokraniální dysplazií mohou být odlišně utvářené nebo se vyznačují zvýšenou křehkostí. Některé kosti, jako jsou klíční kosti, mohou pacientům s kleidokraniální dysplazií chybět.
Kostry obou bratrů vykazují známky dlouhodobé anémie z nedostatku železa v dětství, což mohlo ovlivnit jejich vývoj. Tyto vývojové nepravidelnosti by mohly vysvětlovat, proč bratři zemřeli mladí. Jeden zřejmě krátce po dovršení věku dvaceti let a druhý někdy mezi dvaceti lety a čtyřicítkou. Nejspíš oba podlehli infekčnímu onemocnění.
Třetina kostry jednoho bratra a polovina kostry druhého bratra vykazuje četné póry a léze vzniklé v důsledku zánětu okostice. Ten se mohl vyvinout v důsledku tuberkulózy nebo lepry. Některé změny na kostech svědčí o lepře, ale definitivní diagnózu stanoví až genetické vyšetření.
Němečtí genetici při něm budou pátrat po zbytcích dědičné informace bakterií Mycobacterium tuberculosis vyvolávajících tuberkulózu nebo po tom, co zbylo z bakterií Mycobacterium leprae či Mycobacterium lepromatosis způsobujících malomocenství. Pokud se potvrdí podezření na lepru, budou bratři z Megida patřit mezi nejstarší zdokumentované případy malomocenství na světě.
„Lepra se může šířit mezi rodinnými příslušníky, a to nejen kvůli těsnému kontaktu, ale také proto, že náchylnost k nemoci je ovlivněna genetickými dispozicemi,“ vysvětluje Kalisherová shodné onemocnění obou bratrů.
Není jasné, proč se jeden z bratrů podrobil trepanaci lebky. Mohlo to souviset s infekčním onemocněním, ale pro operaci připadá do úvahy dlouhá řada dalších důvodů. Pokud mu měla trepanace zachránit život, pak selhala. Muž zemřel krátce po operaci. Přežil nejvýše pár dní, ale možná jen několik hodin či dokonce jen pár minut.
Nepřežívali jen nejsilnější
Navzdory všem archeologickým nálezům dokládajícím trepanaci lebky v různých starověkých kulturách halí operační zákrok tajemství. Není například jasné, proč se někdy používaly pro trepanaci vrtáky, o jejichž použití výmluvně svědčí kulaté otvory, a proč jindy používali operatéři čepele jako pilky a vytvářeli v lebkách otvory čtvercového nebo trojúhelníkového tvaru.
Není ani jasné, jak běžný byl postup v jednotlivých regionech, a co všechno se lidé ve starověku pokoušeli trepanací léčit. Dnes se lékaři uchyluje k podobnému zákroku, tzv. kraniotomii, když je nutné snížit tlak na mozek např. v důsledku otoku mozku po vážných úrazech hlavy. Kalisherová chce v dalším výzkumu přijít na kloub motivům, které lidi ve starověku vedly k rozhodnutí pro trepanaci lebky.
„Aby se rozhodli udělat někomu díru do hlavy, musel na tom být ten člověk opravdu hodně zle,“ říká archeoložka. „Zároveň je to ale důkaz, že starověké společnosti nemusely nutně žít podle zásady ‚přežijí jen ti nejsilnější‘, jak si to dneska často představujeme. I ve starověku byli k sobě lidé velmi ohleduplní a jeden o druhého pečovali.“
„Máme důkazy, že i neandrtálci pečovali jeden o druhého, a to i za velmi náročných podmínek. Samozřejmě, že existovaly rozdíly mezi muži a ženami nebo mezi příslušníky různých společenských vrstev. Ale i v minulosti byli lidé vnímáni především jako lidé.“
Titulní ilustrační foto: Falconaumanni, CC BY-SA 3.0