Nejstarší evropské mumie pocházejí z pravěku. Dokládá to nová analýza fotek nebožtíků
 | Foto:  Wolfgang Sauber, CC BY-SA 3.0

Foto: Wolfgang Sauber, CC BY-SA 3.0

Nejstarší evropské mumie pocházejí z pravěku. Dokládá to nová analýza fotek nebožtíků

  • V Evropě se mrtvoly mumifikovaly už v pravěku
  • Dokládá to nová analýza ztracených a znovu nalezených fotek nebožtíků
  • Ti byli pochování v dnešním Portugalsku před 8000 roky

Pomíjivost tělesné schránky byla lidem známá odedávna. Posmrtné rozkladné procesy dokážou mrtvolu zlikvidovat poměrně rychle. Někdy ale zabrání rozkladu těla přírodní podmínky. K tomu dochází, když tělo skončí například v rašeliništi, v solné jeskyni či štole nebo v suchém a mrazivém vzduchu velehor. Možná i tyhle případy přispěly k tomu, že se lidé snažili těla nebožtíků konzervovat a uchránit je před zánikem.

Mumifikaci nebožtíků máme spojenou nejspíše se starým Egyptem, ale podobné, byť mnohem jednodušší postupy praktikovali i jiné národy a etnika. Nejstarší mumie známe ze severního pobřeží Chile, kde lidé lovecko-sběračské kultury Chinchorro pohřbívali nebožtíky už před devíti tisíciletími do hromad lastur z ulovených mušlí. Většina vědě známých mumií ale není starší než čtyři tisíciletí.

Kultura Chinchorro zůstává pro moderní archeology tak trochu záhadou. Předpokládá se, že tito lidé rybařili, lovili a sbírali rostliny v pobřežních částech pouště Atacama. Kromě mumifikace nebožtíků prosluli výrobou rybářských háčků z leštěných mušlí.

Jejich mumie vznikaly tak, že indiáni stáhli ze zesnulého kůži a následně opatrně odstranili svaly z kostí a vyjmuli orgány. Kostru obalili rostlinami, hlínou a dřevem. Nakonec přišili na takto vytvořenou figurínu staženou kůži a obličej mrtvého zakryli maskou.

Po stopách mumií

Mumifikace mohla být používána mnohem častěji, než se archeologové domnívají. Usvědčení našich předků z konzervace těl nebožtíků ale nebývá jednoduché. Je docela pravděpodobné, že v počátcích této praxe nebyly postupy zrovna nejúčinnější a těla po nějaké době stejně podlehla rozkladu. Na kostře se pak těžko pozná, jestli byly měkké tkáně nějak konzervovány nebo nikoli.

I tady se ale blýská na lepší časy. Vědní odvětví archeothanatologie udělalo v posledních letech významný pokrok. Svědčí o tom výmluvně i nová studie švédsko-portugalského týmu vedeného Joaem Luisem Cardosem z lisabonské Open University. Otiskl ji vědecký časopis European Journal of Archaeology.

Na počátku studie stála šťastná náhoda, díky které se podařilo nalézt ztracené svitky filmů nafocených v letech 1960 a 1962 při vykopávkách pohřebišť ze střední doby kamenné v údolí portugalské řeky Sado. Na snímcích jsou zachyceny ostatky lidí pohřbených do hromad lastur nalovených tamějšími obyvateli před osmi tisíciletími.

Při hodnocení polohy nebožtíků v hrobech využili Cardoso a jeho spolupracovníci výsledky výzkumu prováděného v USA na Forensic Anthropology Research Facility (FARF) zřízeném na Freemanově ranči patřícímu Texas State University.

Farma mrtvol

FARF má rozlohu deset hektarů a je to největší zařízení svého druhu na světě. Těla lidí, kteří dobrovolně věnovali své tělo právě pro tyto účely, je ve FARF vystaveno rozkladu za přísně sledovaných podmínek. Výsledky tohoto výzkumu slouží v první řadě kriminalistům, ale důležité poznatky z něj čerpají i archeologové.  

FARF je v provozu od roku 2008. Od té doby byl proveden výzkum na přibližně 650 tělech, přičemž další tisíc žijících lidí se předběžně zaregistrovalo do tohoto unikátního forenzního programu jako dárci.

Vědci tu kromě jiného sledovali i rozklad těl, která byla podrobena velmi jednoduchým metodám mumifikace využívajících především samovolného vysušení mrtvoly. Přitom proběhlo testování těla, které je vysušováno bez dalších zásahů, a těla, které je různým způsobem „sešněrováno“. Ukázalo se, že ovinutí těla látkou brání průniku hlíny mezi kosti, které z těla po rozkladu zbydou. Vysušení zase brání oddělení kostí v kloubech.

Pravěké mumie

Když Cardoso a spol. analyzovali fotografie nebožtíků z údolí řeky Sado, došli k jednoznačnému závěru, že aspoň některá těla byla po smrti svázána v extrémně skrčené poloze a následně vysoušena. Jak se mrtvola sesychala, pozůstalí provazy nebo řemeny dále utahovali.

Důvody této jednoduché mumifikace nejsou úplně jasné. Není také zřejmé, jestli byly mumifikováni všichni nebožtíci, a na některých nejsou následky mumifikace patrné, nebo zda byli mumifikovány jen některé mrtvoly. Pokud platila druhá možnost, pak zůstává záhadou kritérium výběru nebožtíků pro mumifikaci.

Faktem ale zůstává, že historie mumifikace je na evropském kontinentu velmi dlouhá a sahá přinejmenším do doby před osmi tisíciletími.

Titulní ilustrační foto: Wolfgang Sauber, CC BY-SA 3.0

Určitě si přečtěte

Články odjinud