Výzkum pravěké DNA zažil vzestupy i pády. V prvních fázích nabízel DNA starou více než 100 milionů let a inspiroval Michaela Crichtona k románu Jurský park. Později se ukázalo, že DNA izolovaná z organismů uvězněných v jantaru je pouhý artefakt a nemá s pravěkými organismy nic společného.
Není divu, protože průměrný poločas rozpadu DNA se pohybuje kolem 500 let. Zdiskreditovaný výzkum pravěké DNA plně rehabilitoval švédský genetik Svante Pääbo přečtením genomu neandrtálců a po právu za to získal v roce 2022 Nobelovu cenu.
Díky Pääbovi, jeho spolupracovníkům i následovníkům opět roste stáří DNA, kterou vědci dokážou izolovat a sekvenovat. K časům druhohor však mají ještě daleko. K nejstarší patří 2 miliony let stará DNA ze sedimentů v Grónsku, z níž vědci vyčetli skladbu tamější pravěké fauny a flóry. Primát mezi živočichy drží DNA mamuta, který uhynul před 1,2 miliony let.
Rekord lidské DNA patřil neandrtálci, který žil před 120 000 lety. To se nyní opět mění zásluhou týmu Svanteho Pääba, jehož člen Stephane Peyregne, představil nejstarší přečtený lidský genom na konferenci Society for Molecular Biology and Evolution konané v mexickém Puerto Vallarta.
Záhadní denisované
Lidská DNA stará 200 000 let patří záhadnému pravěkému člověku, pro kterého se používá označení denisovan. Vědecké jméno nedostal, protože ho známe jen z dědičné informace. Kosterních nálezů je zatím příliš málo. Objeveny byly jen úlomky kostí a jednotlivé zuby, z nichž si nelze udělat přesnější představu o tom, jak tito pravěcí lidé vypadali.
Denisovany objevili vědci čirou náhodou, když z malé kůstky malíčku nalezené na sibiřském Altaji v Denisově jeskyni izolovali DNA v domnění, že se tak dostanou k dědičné informaci tamějších neandrtálců. DNA ale patřila dívce, která žila v jeskyni zhruba před 70 000 lety a reprezentovala doposud neznámý druh pravěkého člověka. Ten dostal podle místa nálezu pracovní označení „denisovan“.
Denisované obývali Denisovu jeskyni jako první už před 300 000 lety. Později se tam usídlili i neandrtálci a pravěcí lidé Homo sapiens. Někdy se lidé náležející k různým druhům v jeskyni střídali, jindy tam žili pohromadě. Důkazem je úlomek kosti děvčete, které zde žilo před více než 50 000 lety a mělo za otce denisovana a za matku neandrtálku.
Denisované zůstávají pro vědce i nadále záhadou. Křížili se i s pravěkými Homo sapiens, což lze doložit příměsí denisovanské krve kolující např. v žilách původních obyvatel Nové Guiney. Denisované zřejmě obývali rozsáhlé oblasti Asie a pronikli i do velehorského prostředí Tibetu. Tibeťané po nich zdědili geny, které je činí odolnějšími vůči životu v řídkém vzduchu velkých nadmořských výšek.
Nově přečtený genom, nové záhady
Nový denisovanský genom představený Peyregnem na mexické konferenci pochází opět z Denisovy jeskyně a patří muži. Vědci izolovali jeho DNA z jediného zubu, takže ani tentokrát jsme se neposunuli blíže k rekonstrukci vzhledu těchto pravěkých lidí.
Z tvaru denisovanské spodní čelisti nalezené v Tibetu můžeme usuzovat na poměrně robustní spodní polovinu obličeje. Izraelští vědci se před časem pokusili vytvořit obraz tváře denisovana na základě jeho genomu, ale tuto rekonstrukci je zapotřebí brát s rezervou.
V nově přečteném genomu denisovana našli vědci zhruba 5 % neandrtálské DNA, která pocházela z doposud neznámé neandrtálské linie. DNA denisovanského muže se významně liší od dědičné informace denisovanské dívky, díky níž se tento pravěký člověk vědcům poprvé představil. Muž tedy reprezentuje starší evoluční větev, s kterou se zřejmě předci dnešních lidí Homo sapiens nekřížili.
Vyplývá to ze skutečnosti, že denisovanské geny v dědičné informaci současného lidstva se mnohem více podobají těm, které genetici našli v DNA denisovanské dívky z mladšího osídlení Denisovy jeskyně. Naši předci se křížili s denisovany pocházejícími z nejméně dvou linií, avšak majitel nejstarší přečtené lidské DNA nepatří ani k jedné z nich.
Navzdory vzájemnému křížení představovali pravěcí Homo sapiens, neandrtálci i denisované odlišné druhy. Předkové Homo sapiens se vydali na samostatnou evoluční pouť zhruba před 600 000 lety, denisované a neandrtálci se evolučně rozešli před 400 000 lety a jejich genomy se lišily na 300 000 místech. O spletitosti vztahů mezi pravěkými druhy člověka svědčí i fakt, že denisované nesou příměs genů ještě starších zástupců rodu Homo, nejspíš Homo erectus.