Největší díry v zemi: Vytvořila je příroda i člověk

Darvaza, Turkmenistán

Pokud prý existuje brána do pekla, pak musí být v Turkmenistánu, přesněji v poušti Karakum zhruba 260 kilometrů od hlavního města Ašchabadu. Děsivý obří kráter, ze kterého šlehají nenasytné plameny, si také v angličtině vysloužil přezdívku The Door to Hell.

Pravda ohledně fascinujícího přízemního úkazu je však poněkud nudnější, než jak ji rámují pekelné zkazky o ďáblově doupěti. Bizarní úkaz má na svědomí zemní plyn, který přičiněním lidské činnosti uniká na povrch a Darvaza patří k nejpopulárnějším turistickým místům v Turkmenistánu. Kráter děsí své návštěvníky již více než čtyřicet let.

Jeho počátky sahají do dob SSSR, kdy geologové zkraje sedmdesátých let v této oblasti pátrali po zemním plynu a během průzkumu narazili na rozsáhlou podzemní jeskyni. Náhlý propad podloží však vytvořil obří kráter o průměru zhruba 100 metrů, který sahá do více než dvacetimetrové hloubky.

Zemní plyn začal unikat na zemský povrch. Nastalo nebezpečí, že do ovzduší uniknou jedovaté zplodiny a odborníci zemní plyn zapálili – v dobré víře, že vyhoří do několika dnů. K tomu nedošlo ani takřka po půlstoletí a dobrodružnější turisté mohou ke „dveřím do pekla“ radostně cestovat i nadále.

Diamantový důl Mir, Rusko

Východosibiřské město Mirnyj je pozoruhodné především svou odpudivostí. Zhruba čtyřicetitisícové sídlo zbudovali v padesátých letech jako bezduchou změť ohavných paneláků poté, co v blízkosti objevili ložiska kimberlitu a pracovníky z celého SSSR lákali za polární kruh na trojnásobně vysoké platy a každoroční třítýdenní dovolenou u Černého moře.

Geologové vzápětí nalezli i diamanty a za svůj objev obdrželi Leninovu cenu. Takřka přímo ve městě záhy vyrostla největší místní atrakce, po mnoho let však přísně střežená: největší otevřený diamantový důl na světě.

Vzhledem ke krutým sibiřským zimám (teploty běžně klesají až k minus 60 °C) dala ohromující kruhová strž o průměru 1200 metrů a hloubce 525 metrů stavitelům pořádně zabrat. Bylo zapotřebí speciální techniky, protože u běžných náklaďáků praskaly gumy a zamrzávala nafta. Moskvě se však stavba bohatě vyplatila.

V šedesátých letech byla běžná výtěžnost dolu zhruba dva miliony karátů ročně a Mir vzbuzoval nesmírné obavy i u největších světových producentů diamantů. V devadesátých letech však produkce dolu postupně ochabovala, až vloni důl uzavřeli úplně.

Ačkoli návštěvníci již nespatří lidské snažení a hemžení připomínající výjevy z apokalyptických sci-fi filmů, i tak pohled na obří důl stojí za to.

Přehrada Monticello, USA

Stavitelé kalifornské přehrady Monticello na jezeře Berryessa severně od San Franciska pozoruhodným způsobem vyřešili odvod přebytečné vody. Během jarních měsíců odtéká z roztávajícího sněhu ohromné množství vody, které by mohlo poškodit přehradní zdi. Kontrolu hladiny vody z toho důvodu hlídá speciální otvor o průměru 22 metrů, jímž proteče zhruba 1370 kubíků za sekundu.

V angličtině se podivuhodné výpusti, která je jasně neznámějším místem přehrady dokončené v roce 1957, přezdívá Glory Hole, tedy Svatá díra.

Plavání v nádrži je z bezpečnostních důvodů v době provozu přepadu přísně zakázáno. Průlet zhruba třísetmetrovou „skluzavkou“ by nikdo nepřežil. V letních měsících, kdy se přepad nevyužívá, však k jezeru Berryessa míří zástupy adrenalinových šílenců. Svatá díra se proměňuje v eldorádo těch nejšílenějších skejťáků a bikerů, kteří si z výpusti temné trubice utvořili svéráznou U-rampu!

Méně dobrodružní turisté si mohou prohlédnout výstavnou hráz. Vodní elektrárnu zbudovanou na začátku osmdesátých let tvoří tři generátory, které energií zásobují především San Francisco a jeho blízké okolí.

Důl Bingham Canyon, USA

Největší důl vyhloubený člověkem se nachází v pohoří Oquirrh v americkém Utahu. Slouží především k těžbě mědi, ale také molybdenu, zlata a stříbra. Od začátku dvacátého století se tu vytěžilo už více než šestnáct milionů tun mědi.

Oblast na severozápadě od Salt Lake City byla objevena v devatenáctém století, vmžiku se tichá farmářská oblast proměnila v útočiště pro desítky tisíc prospektorů a dobrodruhů. V běhu let se horníci prokutali až do hloubky bezmála půldruhého kilometru, na šířku má důl skoro čtyři kilometry.

Kaňon dnes už neláká všemožné pochybné existence pátrající po rychlém výdělku, ale spíš rodinky s dětmi, které si z Bingham Canyonu vytvořily svéráznou víkendovou atrakci.

Turistické centrum (otevřené od dubna do října sedm dní v týdnu) slouží i jako malé muzeum dobývání mědi nejen v Utahu, návštěvníci se rovněž mohou pokochat pohledem na monstrózní jámu z několika vyhlídkových plošin a také spatřit kolony obřích nákladních vozů, které se trpělivě sunou do jejího nitra a zase nazpátek. Nákladní kolosy z kráteru denně odvezou na 500 tun materiálů.

Velká modrá jáma, Belize

Do středoamerického Belize většinou míří milovníci nádherných karibských pláží, nadšenci historie a potápěči (a v titěrném množství taky nechvalní čeští tuneláři). Právě milovníci podmořského světa vědí, že zhruba sto kilometrů od břehů Belize, přesněji od hlavního města Belize City, se nalézá jeden z nejpozoruhodnějších přírodních divů na světě.

Kruhovou propast v širém moři o průměru 300 metrů obklopuje úzký kruh pevniny a její hloubka činí zhruba 125 metrů. Z vizuálního hlediska je to přímo magický úkaz – tmavá barva vody v takřka pravidelném kruhovitém tvaru jámy ostře kontrastuje s okolní tyrkysovou modří a zdánlivě připomíná tajemnou bránu do mořských hlubin.

Odborníci nazývají tento nezvyklý útvar závrtem. Původně šlo o krasový stalaktit, který v dobách ledových (kdy tu ještě nebylo moře, nýbrž pevnina) vznikal rozpouštěním vápenaté horniny. U vytvořené jeskyně se později probořil strop a vnitřní prostor zaplnila mořská voda.

Jedinečný úkaz objevil zkraje sedmdesátých let slavný badatel Jacques-Yves Cousteau. Dnes je Velká modrá jáma (v angličtině Great Blue Hole) zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO. Nádherná propast jednoznačně patří mezi nejvysněnější cíle snad každého zavilého potápěče.

Velká díra v Kimberley, Jihoafrická republika

Jihoafrické město Kimberley se pyšní vcelku významnou historickou minulostí. Svého času totiž bývalo centrem těžby diamantů na světě. Těžit se tu začalo zhruba v polovině devatenáctého století. Úděsné životní podmínky si však vybraly svou daň úmrtími desítek dělníků, a tak záhy došlo ke schůzce huťmistrů.

Dohodli se na společném postupu a výslednicí byl výkop hlavního dolu, jehož se ujala proslulá (občas spíš nechvalně proslulá) organizace De Beers. Horníci se postupně dokopali až do hloubky 240 metrů a obrovitá jáma nazvaná Velká díra (Big Hole) dodnes platí za největší důl na světě vykopaný ručně – jen pomocí lopat a krumpáčů.

Majestátní hlubina pohřbila další desítky lidí a ani později se na bezpečnostní předpisy příliš nehledělo. Když už bylo povrchové těžení diamantů příliš nebezpečné, pokračovalo se v budování důmyslné sítě tunelů a štol, které vedly i více než kilometr pod dnem dolu.

Navzdory všemu nebezpečí se zde do roku 1914 vytěžilo 3000 kilogramů diamantů (zhruba 14 milionů karátů). Vyjma vyhlídky na dávno zatopený důl turisté navštěvují hornické muzeum s replikami největších diamantů či skanzen.

Jezírko Morning Glory, USA

Nejstarší národní park na světě – Yellowstonský v americkém Wyomingu – je plný lákadel, která i těm, jež jsou vůči přírodním divům normálně imunní, doslova vyrazí dech. Vyjma obřího gejzíru s vševysvětlujícím pojmenováním Old Faithull jsou to kupříkladu četná horká jezírka.

To nejznámější a nejkrásnější z nich dostalo název Morning Glory – údajně po sytě modrém květu svlačce, kterému se v okolí neobyčejně daří. Třebaže Morning Glory rozkvetlý květ skutečně připomíná, daleko spíš se nabízejí srovnání s rozličnými fantazmagorickými představami známými z filmů žánrů sci-fi a fantasy.

Úchvatnou modrozelenou barvu jezírko získalo kvůli vyvěrajícímu pramenu a způsobují ji teplomilné bakterie. Po obvodu jezírka se barva navíc mění ve žlutou, oranžovou a červenou. Občas, ke značnému údivu návštěvníků, kterých obvykle nebývá málo, z jezírka vytryskne pramen horké vody doprovázený otřesem půdy.

V běhu let se původně blankytná modř proměnila ve spíše zelenou. Vysvětlení tohoto jevu je prosté a rozhodně nijak fantazmagorické: turisté do útrob po desítky let vhazovali mince a další předměty. Tím nešťastně zamezili teplé vodě řádně vyvěrat, snížili její teplotu a barva postupně bledla.

Propasti Sarisarinama, Venezuela

Záhadná Sarisarinama není jenom jedna jáma, ale dokonce dva dokonale kruhovité útvary vzdálené nedaleko od sebe. Propasti pojmenované Sima Humboldt a Sima Martel mají v průměru 350 metrů a zhruba stejně tolik jsou i hluboké. Jsou to takzvané cenoty, tedy krasové jeskyně s propadlým stropem, a nacházejí se v jedné z nejmíň prozkoumaných částí planety – v panenské přírodě venezuelského státu Bolívar poblíž hranic s Brazílií.

Nemalou dávku mysteria dodává těmto cenotům s naprosto jedinečným ekosystémem i skutečnost, že k jejich objevu došlo až začátkem šedesátých let. V následném desetiletí se uskutečnil první velký průzkum oblasti a cenoty zůstaly nadlouho nepřístupné pro veřejnost.

To dnes již neplatí a dobrodružnější povahy se mohou vypravit obvykle na několikatýdenní trek čítající například jízdu kánoí, průzkumnou cestu neprobádanou divočinou s fůrou přírodních pozoruhodností, pobyt v indiánských vesnicích s přespáváním v hamakách. Od případných zájemců se očekávají solidní zkušenosti s trekkingem a horolezectvím a celkově výtečná fyzická, ale i psychická odolnost.

Důl Chuquicamata, Chile

Měsíční krajina? Kdepak, Chuquicamata je rozlehlý důlní komplex na těžbu mědi, který se nachází poblíž města Calama na severu Chile. Při pohledu na 900 metrů hluboký rozvrtaný kaňon (4 km na délku a 3 km do šířky) a jeho neskutečně vyprahlé okolí však návštěvníci snadno zapochybují, na jaké planetě se vlastně nalézají.

Přesto – nebo snad právě proto? – turismus v Chuquicamatě, či v Chuqui, jak se důl familiárně nazývá, přímo vzkvétá. Za menší poplatek určený prý na charitativní účely si lze těžbu mědi prohlédnout na vlastní oči. Zájemci mají na prohlídku zhruba hodinu a nebývá jich málo. Prohlídky se konají několikrát denně a dokonce i navečer. Vstup je povolen výhradně v dlouhém oblečení a v pevných botách, návštěvníci s sebou mohou přibrat i fotoaparát.

O nezvyklé fotogeničnosti místa svědčí i fakt, že prostředí Chuquicamaty se objevilo v úspěšném koprodukčním filmu Motocyklové deníky pojednávajícím o životě Che Guevary. Budoucí slavný revolucionář je znechucen otřesnými životními podmínkami námezdních horníků a právě v Chuquicamatě si začíná utvářet svůj sporný světonázor.

Z archeologických nálezů vyplývá, že měď se zde těžila již před tisíci lety, moderní podoba komplexu funguje od začátku dvacátého století, kdy se zde angažovali Američané. Chuquicamata přežila všemožné režimy a politické zvraty a od sedmdesátých let je ve vlastnictví státu. Mimochodem, Chile platí za jednoho z největších vývozců mědi na světě a pro Santiago vytváří zhruba třetinu veškerého exportu.