Největší sopečná erupce současné geologické epochy se odehrála pod vodou u jižního pobřeží Japonska přibližně před 7300 lety. Výbuch vyprodukoval více než třikrát více materiálu než největší současná známá erupce stratovulkánu Tambora, který vybuchl v Indonésii v roce 1815 a způsobil tak drastické změny klimatu, že v roce 1816 vedly k „roku bez léta“.
Geologové a archeologové zdokumentovali ničivé následky erupce sopky Kikai-Akahoya, nacházející se pod hladinou moře poblíž japonského ostrova Kjúšú, na obyvatele blízkých ostrovů. Analýza usazenin sopečného popela ukázala, že výbuch byl jednou z největších erupcí současné geologické epochy – holocénu, který začal před 11 700 lety. Podrobnosti přináší magazín New Scientist.
Materiál o objemu 100 lipenských přehrad
Původ a velikost výbuchu byly dlouho nejisté kvůli obtížnému přístupu k podmořské kaldeře (kráteru, který vznikl po výbuchu sopky) a sopečným usazeninám na mořském dně. Nyní Nobukazu Seama z univerzity v japonském Kóbe a jeho kolegové vypočítali, že erupce Kikai-Akahoya vyprodukovala pod vodou mnohem větší množství horniny a popela, než se dosud předpokládalo – přibližně 70 kilometrů krychlových.
V kombinaci s předchozími odhady provedenými na základě sopečných hornin usazených na území Japonska odpovídá celkové množství materiálu vyvrženého ze sopky více než 300 kilometrům krychlovým materiálu. To je zhruba stonásobek objemu lipenské přehrady.
„Je to poměrně velké, větší, než jsme očekávali,“ říká Seama. Tento objem však stále výrazně zaostává za mohutnou erupcí supervulkánu Toba v Indonésii před 74 000 lety. Během ní se uvolnilo těžko představitelných více než 2500 kilometrů krychlových magmatu.
Pomohl vrtací robot
Pro posouzení erupce sopky Kikai-Akahoya provedl Seama se svými kolegy seismický průzkum s cílem zmapovat podvodní oblast kolem kaldery zhruba 200 metrů pod povrchem. Vědci během něj mohli vidět vrstvy materiálu v okolí sopky, ale nevěděli, které z nich pocházejí ze samotné erupce.
Proto pomocí dálkově ovládaného vrtacího robota odebrali z mořského dna usazeniny a z horniny pod nimi vyzvedli vzorky. V nich identifikovali vrstvu, která obsahovala charakteristické sopečné sklo. Získaná data jim umožnila izolovat sopečnou vrstvu a vypočítat celkový objem materiálu, který sopka vyprodukovala.
„Víme, že tyto velmi rozsáhlé erupce vytvářející kaldery jsou vzácné, ale také víme, že takových událostí, o nichž jsme našli důkazy, je v geologické minulosti více,“ říká David Pyle z Oxfordské univerzity. Hlavním důvodem, proč se velikost erupce podařilo určit až nyní, je podle něj fakt, že je obtížné najít a přesně změřit kaldery, které leží hluboko pod vodou.
Čeká nás další obrovská erupce?
Pod kalderou Kikai-Akahoya se stále nachází velká magmatická komora. Pokud by explodovala, mohlo by dojít k další erupci. V tuto chvíli ale netušíme, jak velká by byla, protože to závisí na velikosti magmatické komory. I když je podle Seama pravděpodobnost erupce malá, jeho tým pracuje na přesnějším měření s cílem zjistit potenciální riziko.
„Kombinace historických informací z minulých erupcí, jako je Kikai-Akahoya, se studiemi novějších podmořských erupcí, jako je erupce Hunga Tonga v roce 2022, by nám mohla pomoci vytvořit lepší modely pro předpovídání budoucích erupcí.“ dodává David Pyle.
Výsledky dosavadního vědeckého bádání byly 1. února publikovány v odborném časopise Journal of Volcanology and Geothermal Research. Toto periodikum publikuje původní vědecké práce, které pokrývají široké spektrum témat – od geologických procesů, které se odehrávají pod zemským povrchem a ovlivňují vulkanickou a geotermální aktivitu, až po nové metody a techniky používané při výzkumu.