„Být stále mlád“ – to nejsou jen slova z písně „nesmrtelného“ Karla Gotta, ale pravděpodobně i přání mnoha z nás. Možná vás překvapí, že se touto otázkou naprosto seriózně zabývají vědci. Nesmrtelnost totiž existuje, ale abyste si ji mohli užívat v praxi, museli byste být medúzou, uvádí web ILF Science.
Genetici zkoumají DNA nesmrtelné medúzy Turritopsis dohrnii, jež se vyskytuje po celém světě ve vodách mírného až tropického pásma. Jedná se o jednoho z mála známých živočichů, který je schopen se zcela vrátit do pohlavně nedospělého stádia poté, co jako osamocený jedinec dosáhne pohlavní dospělosti.
Nesmrtelná medúza
Odborníci na genetiku doufají, že jim porovnání DNA Turritopsis dohrnii s blízkým příbuzným Turritopsis rubra pomůže pochopit proces stárnutí a způsob, jak se mu vyhnout. Zatímco některé druhy z tohoto rodu umí přejít do „dětského“ stádia pouze z fáze dospívání, Turritopsis dohrnii se dokáže opakovaně transformovat z dospělého jedince v polyp žijící na dně.
Článek v odborném časopise Proceedings of the National Academy of Sciences přináší srovnání Turritopsis dohrnii a Turritopsis rubra. Jeho autoři doufají, že se nalezené rozdíly ukáží jako poučné. Pro rozšíření kontextu přidávají i několik vzdálenějších příbuzných druhů hlístic.
Bohužel musíme smutně konstatovat, že studie neodhalila klíč k nesmrtelnosti. Tým pod vedením Marie Pascual-Torner z Universidad de Oviedo ve Španělsku totiž nenašel žádný konkrétní genetický trik, který by prokazatelně poskytoval kýžený pramen věčného mládí.
Být stále mlád
Studie se zaměřila na dva významné aspekty genomu Turritopsis dohrnii, které u jeho příbuzných chybí. Jeden z nich „umlčuje“ dvě rodiny proteinů regulujících genovou expresi, zatímco druhý aktivuje pluripotenci – schopnost kmenové buňky proměnit se v jakýkoli druh buňky s výjimkou trofoblastu.
Aplikovat tato zjištění na člověka bude nesporně herkulovský úkol, pokud to vůbec bude možné. Nicméně zatímco mnohé z vlastností pravděpodobně fungují pouze ve vzájemné kombinaci, některé z nich by mohly poskytnout několik drahocenných let života navíc i u složitějších tvorů, včetně lidí.
V náš neprospěch hraje skutečnost, že pouze ve vzácných případech, jako jsou například kosatky, je dlouhý a zdravý život po ukončení reprodukce evolučně výhodný. V důsledku toho příroda udělala jen málo pro to, aby k tomu docházelo. Budeme tedy muset sami přijít na to, jak to zařídit.
Ani Turritopsis dohrnii však nežije věčně. Typický exemplář má totiž mnohem kratší život než člověk, což je smutný důsledek skutečnosti, že jde o malou formu života s nízkou obranyschopností, která chutná větším medúzám a rybám. Pravděpodobně proto se nestaly na naší planetě dominantním druhem, jak bychom od nesmrtelného živočicha očekávali.
