Nicolaus August Otto: A co kdyby ten motor běžel na čtyři takty?

  • Před více než 140 lety vynalezl motor, jehož princip teď využívá většina automobilů
  • Nejdřív chtěl nápad sprostě okopírovat, nakonec vynalezl spoustu vlastních vynálezů
  • Nicolaus August Otto je vynálezcem čtyřtaktního motoru
Kapitoly článku

Když prý poprvé uslyšel svůj čtyřtaktní motor, pocítil radost až andělskou. Tak komentoval Nicolaus Otto svůj největší vynález, který dnes pohání každý automobil. Ty čtyři takty jsou přímo hudbou moderního světa, jakkoliv toto pojmenování dřívější intelektuály poněkud iritovalo. Ovšem my tu hudbu posloucháme dodnes a mnohým nadšencům zní lépe, než ty nejkrásnější symfonie.

Podívejte se, jak startují obří motory:

Přišel na svět v roce 1832 do rodiny farmáře v obci Holzhausen auf der Heide, což je „díra“, kde dnes žije jen něco přes tisícovku obyvatel a ani v devatenáctém století to nebylo lepší. Byl nejmladší ze šesti dětí a jeho otec si ho mnoho neužil, neboť ve stejném roce zemřel.

Po základní školní docházce, navštěvoval reálku v Langenswalbachu, ale navzdory dobrým školním výsledkům školu nedokončil. Ačkoliv se na střední škole zajímal o vědu, pochopil, že praktický život bude potřebovat něco přízemnějšího, neboť na studia nebyly peníze. Proto se vyučil obchodníkem a posléze vystřídal několik firem, pro které jako obchodní cestující po celém západním Německu prodával koloniální zboží – rýži, kávu, čaj, cukr.

Za vším hledej ženu

Vypadalo to na celkem nudný a nezajímavý život, jenomže... pak v roce 1858 poznal na jakési karnevalové zábavě Annu Gossi, do které se zamiloval a kterou si chtěl vzít. Jenže byl chudý jako kostelní myš a otec jeho vyvolené zřejmě usoudil, že rodinu nezajistí. To byl tenkrát takový zvyk, že mládenec musel nejprve prokázat své schopnosti, než si mohl slečnu odvést k oltáři.

Jenže jak zbohatnout? Čím? Otto začínal chápat, že obchodem to moc snadné nebude. Přesídlil z Frankfurtu do Kolína nad Rýnem, kde žil jeho bratr Wilhelm a on zde našel přece jen lepší místo, ovšem stále to nebylo valné. Pak se ale v roce 1860 dočetl o novém spalovacím motoru na svítiplyn, který vynalezl Belgičan Lenoir.

Cesta za motorem

Je třeba zdůraznit, že Lenoir nebyl zdaleka sám, kdo se o vývoj tohoto motoru zasloužil. Největší podíl na vynálezu má Eugenio Barsanti, řádový bratr, který v roce 1857 ve Florencii dokončil svůj plynový motor poháněný směsí uhlovodíků a nastolil princip. Jenže jeho motor tehdejší průmyslníky ještě nezaujal.

Jean Etienne Lenoir, belgický inženýr který odešel do Paříže za lepším živobytím, se o tomto motoru doslechl. Vzhledem k tomu, že vynalézání patřilo k jeho koníčkům (vymyslel například smaltované nádobí či vylepšený telegraf), tak se pustil do experimentů a zanedlouho postavil svůj vlastní motor na svítiplyn.

První dvoutaktní motory

Je třeba zdůraznit, že tyto první dvoutaktní motory se nejen nepodobaly moderním čtyřtaktům, ale ani dnešním dvoutaktům, jehož první moderní variantu zkonstruoval v roce 1878 Dugald Clerk. Tyto první atmosférické dvoutakty byly v podstatě parní stroje, kde místo páry jako pohon působil plyn. Fungovaly buď jako dvojčinné parní stroje (Lenoirův), nebo jako jednočinné (Ottův motor).

Lenoirův motor velmi zaujal širokou veřejnost a novináři mu prorokovali skvělou budoucnost. Měli v jistém směru pravdu, na druhé straně to ale byl pouhý začátek dlouhé cesty. Motor to byl totiž velice nevýkonný a s vysokou spotřebou plynu. Jenže byl tichý, levný a oproti mamutím parním strojům i lehce transportovatelný.

Stačilo ho připojit k rozvodu plynu, který tehdy z důvodů osvětlení už velká města měla, a mohl pracovat. Nepotřeboval hromadu uhlí ani vody, vystačil si pouze s tou jednou plynovou přípojkou. Pro malé továrničky to bylo ideální řešení.

Když se o tomto motoru Nicolaus a Wilhelm doslechli, postavili jeho kopii a pokusili se ji patentovat v Německu, s tím rozdílem, že jejich motor měl pohánět alkohol. Těžko říci, jak si to vlastně představovali a zda něco takového mohlo bez karburátoru (který ještě nebyl vynalezen) vůbec fungovat, každopádně jim to neprošlo. Bylo jim taktně vysvětleno, že snažit se patentovat jejich dvoutaktní motor jako novotu je poněkud netaktní.

Až v ten správný čas

Tím celá věc přestala bratra Wilhelma bavit a Nicolaus zůstal sám, ale nevzdával se. Spojil se se zručným mechanikem s nímž další dva roky vylepšoval svůj motor, dokonce svému snu natolik propadl, že v roce 1862 se vzdal svého místa a plně se věnoval vývoji. Těžko říct, co na takový krok řekla jeho věrná Anna, která na něj stále čekala...

Jenže vývoj byl drahý a v průběhu roku 1863 si Nicolaus uvědomil, že si ukousl příliš velký krajíc. Ušetřené peníze mizely přímo před očima a motor sice vypadal slibně, ale stále nebyl přepracován tak, aby mohl být patentován. Naštěstí se v tomto nejkritičtějším období svého života seznámil s Eugenem Langenem, absolventem polytechniky a především bohatým synkem vlastníka kolínského cukrovaru.

Slovo dalo slovo a v roce 1864 byla založena firma N.A. Otto & Cie KG, první firma věnující se pouze výrobě motorů. Nicolaus si pro tuto příležitost dokonce i změnil jméno, protože až do této doby bylo jeho prvním jménem August. Ovšem těžko říci, co vlastně v tom začátku vyráběli, protože svůj první motor dokončili až v roce 1867. To bylo ale právě včas.

V tomto roce se totiž v Paříži konala slavná světová výstava, kterou navštívilo tehdy rekordních devět milionů návštěvníků. Mezi mnoha vystavenými exponáty se nacházela i tehdejší absolutní technická novinka – spalovací motory. Lenoir sám tam přivezl čtrnáct svých výtvorů, no a nějaký neznámý Němec z Kolína jeden strašně hlučný a rachotící.

Kapitoly článku

Témata článku: Technika, Historie, Automobily, Lidé, Německo, Osobnosti vědy a techniky, Střední škola, Daimler, Základní princip, Sériová výroba, Paříž, Jednoduchá pozice, Funkční stav, Vysoká spotřeba, Vylepšený telegraf, Obchodní cestující, Ideální řešení, Němec, Skvělá budoucnost, Druhá strana, Světová výstava, Velký krajíc, Motor, Dieslový motor, Výtvor

Určitě si přečtěte

Oxford chce vytvořit první zónu s nulovými emisemi

Oxford chce vytvořit první zónu s nulovými emisemi

17.  10.  2017 | Černý Jiří | 2

Geny pro bílou kůži jsme podědili od Afričanů

Geny pro bílou kůži jsme podědili od Afričanů

** Obyvatelé subsaharské Afriky jsou z hlediska genů pro barvu kůže překvapivě pestří ** Afričany proto nelze hodit do jednoho pytle s označením „černoši“ ** Mnohé varianty pro světlou pokožku zdědili evropští „běloši“ od afrických předků

17.  10.  2017 | Petr Jaroslav | 30