Není to tak dávno, co jsme oslavili patnáct let od přijetí „pražské“ definice planety, která vyřadila Pluto ze seznamu planet. Definice pracuje se třemi parametry – planeta musí být kulatého tvaru (zjednodušeně řečeno), což souvisí s její hmotností, potažmo gravitací. Musí obíhat okolo Slunce a také musí být gravitačně dominantní, aby vyčistila okolí své dráhy.
Definice tak poněkud ignoruje planety u cizích hvězd, které samozřejmě neobíhají okolo Slunce, ale především je jejich svět velice pestrý – planety (nebo bez definice tedy objekty planetární hmotnosti) obíhají okolo pulsarů, hnědých trpaslíků, potulují se vesmírem bez vlastní hvězdy.
Astronomové převzali lidovou taxonomii
Za velkou louží už 15 let hledají způsoby, jak Pluto vrátit mezi planety. Není divu, byla to jediná planeta, kterou objevil Američan. Nová studie pod vedením Philipa Metzgera je však zajímavá a s trochou nadsázky má kořeny v Evropě.
Autoři prošli dobovou literaturu (hodně literatury). Podle nich má větší smysl „geofyzikální“ definice pojmu planeta, která není vůbec nová. Vychází už z učení Koperníka a Galilea, že planety jsou „jiné Země“. Představy tehdejších astronomů byly do jisté míry primitivní, ale vědecké poznání je nevyvrátilo – spíše naopak.
Podle autorů astronomové nadále udržovali primární tělesa a měsíce zařazené společně jako planety a pokračovali ve výuce této taxonomie až do 20. let 20. století.
Někdy po roce 1920, ale ještě před zrodem moderní planetární vědy v 60. letech 20. století, ztratila astronomická komunita o planety zájem a v tomto období opustila Galileiho klíčový poznatek a vrátila se k lidové taxonomii převzaté z kultury.
Lidová taxonomie vycházela z toho, kolem čeho objekt obíhá, přičemž měsíce nebyly považovány za planety a většina planetek byla ignorována. Lidovou taxonomii ovlivnila například astrologie, která pracuje se známými planetami. Jedná se o představu, že planety jsou malým souborem předvídatelných objektů, které obíhají kolem společného středu.
Astronomové zapomněli, že jde o lidovou taxonomii a nyní mylně učí, že to byl koncept, který vědci vyvinuli z Koperníkovy revoluce.
Měsíce jsou také planety
Dnešní definice planety je definována tak, že ve Sluneční soustavě máme 8 planet. Dále máme měsíce planet – od velkých měsíců jako Titan, Europa až po balvany o velikosti stovek metrů.
Kromě toho najdeme ve Sluneční soustavě trpasličí planety, což ale nejsou planety. Jedná se o planetky, které jsou dostatečně hmotné, aby se zakulatily, ale nevyčistily okolí své dráhy.
Planety tedy od ostatních zakulacených těles oddělují dvě kritéria – oběh okolo Slunce (tím se liší od měsíců) a vyčištění okolí své dráhy (tím se liší od trpasličích planet).
Metzger a jeho kolegové si pokládají otázku, zda jsou tato kritéria správná a dostatečně silná. Vyčištění dráhy se v literatuře nikdy nevyskytovalo. Vzniklo v roce 2006 v Praze, aby se zůstalo u osmi planet a další tělesa zůstala za dveřmi.
Oběh okolo Slunce je sice silné kritérium, ale naproti němu existují další kritéria, kterých je více a jsou možná silnější. Jedná se právě o soubor geofyzikálních kritérií.
Jedna z autorek studie Charlie Detelich situaci přirovnává k prostřenému stolu. „Vidličku byste nenazvali vidličkou jen proto, že je vedle nože...., tak proč definujeme planety podle toho, kde se nacházejí, a ne podle toho, co jsou?“
Vezměme si například atmosféru. Vyskytuje se na některých planetách: Venuši, Zemi, Marsu, plynných obrech. Významnou atmosféru má ale také Titan, což je měsíc Saturnu. Oceány najdeme na Zemi, ale také na Plutu, Europě, nebo zmíněném Titanu. Vulkanismus (byť třeba ledový) nacházíme na Venuši, Marsu, měsíci Io, Plutu ale byl zřejmě i na největším objektu hlavního pásu – dnešní planetce Ceres.
Podle autorů jsou tak i velké měsíce planetami. Od nich se často liší jen tím, že neobíhají okolo Slunce, což ale není tak podstatné.
Existence osmi planet nevychází z vědeckých poznatků, ale lidové taxonomie. Mezinárodní astronomická unie (která definici planety schválila) by podle autorů měla zrušit nevědeckou definici a přestat učit revizionistickou historii jejího vzniku.
Astronom Mikko Tuomi vypočítal, že bychom tak měli ve Sluneční soustavě zřejmě 36 planet.
- Současné planety (8): Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun.
- Trpasličí planety (9): Ceres, Pluto, Haumea, Makemake, Eris, Orcurus, Quaoar, Gonggong, Sedna.
- Měsíce (19): Měsíc, Io, Europa, Ganymedes, Callisto, Mimas, Enceladus, Tethys, Dione, Rhea, Titan, Iapetus, Miranda, Ariel, Umbriel, Titania, Oberon, Triton, Charon.
A co děti? Myslel někdo na děti?
Na sociálních sítích se už okolo studie rozjely diskuse. Například astronom Vincent Van Eylen, který se věnuje exoplanetám, s návrhem souhlasí a vyvrací některé „protiargumenty“.
Jedním z nich je, že osm planet je přehlednější model a dětem se to lépe učí. Podle něj to není relevantní. Lidé jsou schopni pochopit, že Sluneční soustava je fascinující ale složitá.
„Druhá námitka zní, že na ničem z toho nezáleží, že je to ‚jen název‘,“ píše Van Eylen. „Ale záleží! Klasifikace utváří to, jak o věcech přemýšlíme. Úhledná Sluneční soustava s osmi planetami je to, co se učíme ve škole, jak všichni ‚vidíme‘ Sluneční soustavu. To vede k mylným představám, dokonce i mezi astronomy!“