Šavlozubé šelmy se těší mezi pravěkou faunou mimořádné popularitě. Někdo možná lituje, že už je nemůžeme vidět ve volné přírodě. Jejich poslední zástupci vyhynuli před deseti tisíciletími. Z dnešních šelem ale nese podobné znaky třeba pardál obláčkový. V poměru k velikosti lebky má překvapivě dlouhé špičáky a šavlozubým šelmám z pravěku se blíží také schopností rozevřít doširoka tlamu.
Svým způsobem můžeme tuto tajemnou šelmu považovat za současného „šavlozubce“, i když s pravěkými šavlozubými tvory nemá nic společného. Není jejich potomkem. K šavlozubosti se propracoval evolučními adaptacemi sám a zcela nezávisle.
Moderní paleontologie ukazuje, že některé naše představy o šavlozubých pravěkých šelmách jsou nepřesné nebo zcela mylné. Zdaleka ne všechny měly typické z tlamy vyčnívající špičáky. Dokazuje to nedávno publikovaná studie z vědeckého časopisu Quarternary Science Reviews.
Představa vyčnívajících špičáků vyplynula ze studia fosilií pravěkých šelem a z pitev současných velkých koček. A právě v tom tkví kámen úrazu. Mrtvá zvířata měla na tlamě povolené svaly. Pozorování živých lvů a tygrů přinutila vědce z týmu vedeného španělským paleontologem Mauriciem Antónem z Národního přírodovědného muzea v Madridu znovu prozkoumat fosilií pravěkých šavlozubých koček z rodu Homotherium.
Ty se objevily v Evropě, Africe, Asii a Jižní i Severní Americe před 5,3 miliony roků. Poslední z nich žily na jižních výspách Afriky a Jižní Ameriky ještě před 10 000 roky. Naši předkové z řad pravěkých Homo sapiens se s nimi tedy zcela jistě potkávali.
Tým Mauricia Antóna došel k závěru, že se Homotheriu mezi horní špičáky dlouhé osm centimetrů a dásně spodní čelisti nevešel dolní pysk. Naopak, v tlamě měla šelma dost místa na to, aby se horní špičáky za dolní pysk bez problému schovaly. Špičáky tedy nevyčnívaly z tlamy, ale byly schovány. Homotherium vyžívalo své špičáky k prokousnutí krčních tepen zvířat, jako byli bizoni, divocí koně nebo mladí mamuti.
Šavlozubé kočky z rodu Smilodon měly podstatně delší špičáky než Homotherium. Jejich zuby dorůstaly délky patnáct centimetrů a podle analýz Antónova týmu se do tlamy nevměstnaly. Smilodonům tedy vyčnívaly z tlamy a jejich zobrazení odpovídá reálu. Jak tomu bylo u dalších pravěkých šavlozubých šelem, Antónův tým velmi intenzivně studuje. Šavlozubců ukrytými špičáky bude zřejmě mnohem víc.
Odolné špičáky šelem donutily člověka k běhu
Korekce se dočkala i údajná úloha šavlozubých šelem v evoluci člověka. Vědci předpokládali, že se naši dávní předkové dostávali k masu tak, že počkali, až se ze své kořisti nasytí velké šavlozubé šelmy. Živili se tím, co na mršině zbylo. Dnešní velké kočky, jako jsou lvi, nechají z kořisti jen ty nejsilnější kosti. Vše ostatní sežerou.
O pravěkých šavlozubých velkých kočkách machairodech se traduje, že nedokázaly okousat maso z kostí, protože by si přitom mohly zlomit své dlouhé špičáky. Měly tedy nechávat na mršinách dost masa k tomu, aby se na nich naši předkové nasytili.
Nyní ale tým paleontologů vedený Manuelem Dominguez-Rodrigem z Rice University v americkém Houstonu dokázal, že to není pravda. Výsledky jejich výzkumu zveřejněné ve vědeckém časopise Scientific Reports dokazují, že se chrup machairodů zase tak snadno nelámal.
Nálezy ostatků pravěkých býložravců s jasnými stopami po zubech šavlozubých koček dokazují, že machairodi obrali maso do posledního drobku a konzumovali dokonce i menší kosti. Jediná šance prvních lidí, jak se dostat k masu, spočívala v urychleném přesunu na místo, kde se nacházela čerstvá mršina. Tu jim prozradili supi kroužící nad umírajícím zvířetem.
Pravěcí lidé museli konkurenty z řad zvířecích masožravců předběhnout a získat náskok, aby se nasytili dřív, než dorazí nebezpečná zvířecí konkurence. Adaptace k vytrvalostnímu běhu pak naše předky formovala zcela zásadním způsobem a ovlivnila výrazně náš evoluční vzestup. Dodnes si z těchto dob neseme poměrně slušnou vytrvalost při běhu na delší trati. Oproti zvířatům máme velkou výhodu ve velmi účinném chlazení organismu pocením.
Příkladem lidských vytrvaleckých kvalit jsou Sanové z Kalahari, kteří dokážou uštvat antilopu losí. K lovu často volí nejteplejší část dne, kdy se teploty pohybují kolem 40 °C a kdy se organismus zvířat přehřívá rychleji. Zvíře obvykle dostihnou po třiceti kilometrech, kdy antilopa už jen rezignovaně stojí a není s to udělat další krok.
V těchto případech nejde o pronásledování zvířete zraněného šípem, ale o hon na kořist v plné síle, kdy je jedinou zbraní lovců jejich vytrvalost a odolnost k přehřátí. Úspěšnost takových štvanic se blíží ke čtyřiceti procentům.
Titulní foto: James St. John, CC BY 2.0
