Astrofyzik Hector Socas-Navarro z Instituto de Astrofísica de Canarias (IAC) se nechal inspirovat slavným Arthurem C. Clarkem a v nedávné studii dospěl k závěru, že bychom měli začít hledat velké skupiny družic ve vzdálených hvězdných systémech.
Clarke v roce 1945 napsal článek Peacetime Uses for V2, v němž navrhl, že bychom na geostacionární oběžnou dráhu Země měli vyslat „umělé satelity“ a vytvořit tak globální komunikační síť. Netrvalo dlouho a tato vize se začala naplňovat. V současné době je v tzv. Clarkově pásu již cca 400 družic.
Socas-Navarro nyní přichází s tvrzením, že bychom teleskopy příští generace mohli použít i k pátrání po známkách přítomnosti masivních pásů geostacionárních komunikačních družic. Takové hypotetické pásy, „Clarke Exobelts“, podle něj mohou být pokládány za technomarkery (analogie k biomarkerům naznačujícím výskyt života).
„Technomarker je v podstatě něco, co bychom teoreticky mohli pozorovat a odhalit tak přítomnost technologie někde jinde ve vesmíru. Je to konečné vodítko k nalezení inteligentního života tam venku,“ uvedl Socas-Navarro v e-mailu pro Universe Today.
Hlavní výhodou tohoto přístupu prý je, že zatímco jiné technomarkery jsou založeny na technologiích ze sci-fi filmů či knih, myšlenka Clarke Exobelts vychází z technologie reálně existující. Předpoklad, že satelity vyrábějí i jiné hypotetické civilizace, lze tudíž pokládat za veskrze rozumný.
Má to ale jeden háček – naše družice aktuálně zabírají přibližně 0,01 % celkové rozlohy Clarkova pásu. Aby byly detekovatelné, muselo bych jich tam být mnohem víc. Simulace provedené Socasem-Navarrou ukázaly, že do tohoto bodu bychom mohli dospět někdy kolem roku 2200. A to nás opět přivádí k tomu, že i pokud nějací mimozemšťané někde ve vesmíru skutečně žijí, rozhodně to ještě neznamená, že nás v daném ohledu již dávno předstihli.