Tým norských vědců, potvrdil mechanismus, který mozek využívá k tomu, aby vnímal smysl času, když něco zažíváme. K výsledku do značné míry přispěla krysa pojmenovaná Marco, která je milovníkem čokolády, píše ArsTechnica.
Ačkoli k měření času používáme nejrůznější více či méně přesné přístroje, jeho vnímání je čistě subjektivní záležitostí. Jistě mnozí z vás sami potvrdí, jak se čas dokáže táhnout v průběhu pracovní doby či školní výuky a jak rychle doslova letí během víkendu.
Není bez zajímavosti, že pokud se izolujete od jakýchkoli indikátorů času, jako jsou hodiny a střídání dne a noci, bude se vám zdát, že uplynulo méně času než ve skutečnosti. Za takových okolností totiž mozek čas „kondenzuje“.
Subjektivně také plyne čas rychleji s tím, jak stárneme, což je do značné míry dáno skutečností, že mozek ukládá jen nové zážitky a ty již dříve známé „přeskakuje“. Zatímco v dětství míváme denně spoustu nových zážitků, v pozdějším věku je takových událostí výrazně méně.
Ukládání do epizodické paměti
Pokud si pamatujete nějakou událost, pak je to proto, že ji máte uloženou v takzvané „epizodické paměti“, která uchovává informace o událostech, zahrnující rozměr časový, prostorový a citový. Zpravidla si v takovém případě pamatujete, co se stalo, kde a kdy se to stalo.
Odborníci na mozek již v minulosti předpokládali, že mozek musí mít nějaké „vnitřní hodiny“, které mu pomáhají sledovat tyto zážitky a zaznamenávat je jako vzpomínky. Tuto ideu nyní podpořili norští vědci z Kavli Institute for Systems Neuroscience, kteří svůj objev publikovali v časopise Nature. Výzkumníci uvádějí, že určili soubor vzájemně propojených mozkových buněk, které fungují jako „vnitřní hodiny“.
Již od roku 2005 vědci vědí, že mozek ukládá do vzpomínek aspekt prostoru, respektive místa do buněk uspořádaných v šestiúhelníkových formacích v mediální entorinální kůře. Za tento objev dostali norští manželé Edvard a May-Britt Moserovi a John O'Keef Nobelovu cenu.
Kam a jak se ukládá čas?
Oblast, do které se ukládají informace o čase vzpomínky, je hned vedle oblasti pro ukládání místa – v laterální entorinální kůře. Původně byla její funkce obestřena rouškou tajemství a zdálo se, že zde neprobíhá nějaká významnější mezibuněčná aktivita. Zatímco informace o místě zpracovávají stovky buněk, v případě údajů o čase se jich zapojuje jen zlomek.
Náš systém sledování času musí být flexibilní, protože (jak jsme uvedli výše) vnímání času závisí na kontextu. Způsob, jakým mozek vnímá čas, se liší v závislosti na tom, zda vykonáváme nějakou činnost, kterou jsme již předtím dělali, nebo jestli prožíváme něco úplně nového.
Pokusy s krysou Marco
Vědci prováděli svůj s krysou jménem Marco. V prvním kole se Marco mohl po dobu dvou hodin volně pohybovat, prozkoumávat prostředí a hledat svou oblíbenou pochoutku v podobě kousků čokolády.
Výzkumníci během toho sledovali jeho mozkovou aktivitu v laterální entorinální kůře, aby ověřili, kdy během experimentu došlo k různým klíčovým událostem (například k nalezení chutné čokolády).
Ve druhém pokusu krysa neměla volný výběh, ale musela se pohybovat v bludišti ve tvaru osmičky. Změna typu aktivity se projevila v naměřených datech neurální aktivity. Signály byly během opakujícího se úkolu přesnější a předvídatelnější. V reakci na různé zážitky byla patrná jejich měnící se podoba.
Výsledky poskytují silný důkaz, že funkcí této konkrétní sítě buněk je ukládání „časového razítka“ událostí, které prožíváme, a sledování pořadí, ve kterém se staly. Tento objev může dle spoluautora studie Edvarda Mosera otevřít zcela novou oblast výzkumu.
Jak vypadá lidský mozek? Pokud vám nečiní obtíže pozorovat vnitřní orgány, podívejte se na unikátní lékařské video vyjmutého mozku i s odborným popisem: