„Ceterum censeo Carthaginem esse delendam,“ říkával prý na konci každého veřejného vystoupení římský senátor a spisovatel Marcus Porcius Cato (234–149 př. n. l.). Jeho apel „Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno,“ byl vyslyšen a Kartágo bylo ve třetí punské válce v roce 146 př. n. l. dobyto Římany.
Z půlmilionu obyvatel přežilo pouhých 50 000 a ti skončili v otroctví. Město bylo podle dobových zvěstí během deseti dnů srovnáno se zemí a jeho ruiny zasypali římští legionáři vrstvou soli.
Tajemní Kartaginci
Zatímco konec Kartaginců je dobře znám, jejich kořeny halilo donedávna tajemství. Byli nositeli fénické kultury, která se zrodila v Levantě před 3 100 lety. Féničané dali světu první abecedu, z níž je odvozeno mnoho dnešních systémů písma. Ve své době představovali středomořskou velmoc.
Ovládali námořní obchodní cesty, kolonizovali pobřežní oblasti a zakládali tam městské státy. Na počátku 1. tisíciletí př. n. l. vybudovali rozsáhlou síť obchodních stanic rozprostřených na obrovském území od východního Mediteránu až po Pyrenejský poloostrov. Zároveň tam přinesli i svou kulturu, náboženství a jazyk.
Kartaginská říše roku 323 př. n. l.
Území dnešního Tuniska ovládali v 6. století př. n. l. obyvatelé Kartága označovaní Římany jako Punové. Také oni mluvili jazykem Féničanů, vyznávali jejich náboženství a psali fénickým písmem. Při svých ambiciózních výbojích zákonitě narazili na expandující římské impérium. Pro tyhle dva „kohouty“ antického světa nebylo ve Středomoří dost místa, a tak spolu svedli hned tři punské války, které skončily zničením Kartága.
Nová genetická studie týmu vedeného harvardským genetikem Davidem Reichem publikovaná ve vědeckém časopise Nature nyní odhaluje překvapivý původ Kartaginců. Navzdory jazyku, písmu a náboženství je po genetické stránce s Féničany z Levanty prakticky nic nespojovalo. Byli to imigranti z různých koutů Mediteránu, kteří přijali životní styl Féničanů.
Žádné vazby na Levantu
Vědci izolovali DNA z lidských ostatků nalezených na fénických pohřebištích ve Středomoří včetně těch kartaginských a profily dědičné informace pak mezi sebou porovnávali. Získali informace o zhruba dvou stovkách lidských genomů ze 14 archeologických nalezišť z Levanty, Pyrenejského poloostrova, severní Afriky, Sicílie, Sardinie a Ibizy. Fénické městské státy a jejich kolonie vytvářely jakousi volnou federaci a nikoli pevně organizovaný stát nebo říši. Vědci proto očekávali v rámci rozsáhlých oblastí ovládaných Féničany obyvatele pestřejšího původu. Výsledek analýz DNA je přesto zaskočil.
Model města Kartága
„Zjistili jsme, že punské populace v západním a středním Středomoří nesly překvapivě mizivý podíl dědičné informace levantských Féničanů,“ říká člen Reichova týmu Harald Ringbauer, který v době zahájení tohoto výzkumu působil na Harvardově univerzitě a nyní je vedoucím skupiny v Max Planckově institutu pro evoluční antropologii v Lipsku. „Zcela to změnilo náš pohled na způsob, jakým se fénická kultura šířila. Neproběhla tu rozsáhlá, masová migrace. Místo ní tu došlo k dynamickému kulturnímu přenosu a asimilaci.“
Tento náhled na historii fénického osídlení mediteránu potvrzuje i vedoucí celého projektu David Reich, když říká: „V punském světě nacházíme lidi s mimořádně různorodou dědičnou informací. Na každém místě žili lidé velmi pestrého původu, přičemž nejvýznamnější podíl připadal na lidi podobné současným obyvatelům Sicílie a lidem z řecké oblasti Egejského moře. Žilo tu také mnoho lidí s významným podílem DNA typické pro obyvatele severní Afriky. DNA lidí z Levanty je tu ale překvapivě vzácná.“
Kosmopolitní Kartágo
Výsledky podtrhují kosmopolitní povahu punské společnosti. Vědci například identifikovali dvojici - pravděpodobně bratrance z druhého kolena – z nichž jeden byl pohřben na severoafrickém punském území a hrob druhého se nacházel na Sicílii.
„Tato zjištění potvrzují domněnku, že starověké středomořské společnosti byly silně propojené, lidé se stěhovali na velké vzdálenosti a mísili se s místními obyvateli,“ říká člen týmu informatik Ilan Gronau z Reichmanovy univerzity v izraelské Herzliji. „Naše studie a další jí podobné výzkumy dokazují zásadní význam analýz starověké DNA pro osvětlení původu a pohybu dávných populací, o kterých máme relativně málo přímých historických záznamů.“
Fénická kultura byla založena na integraci a asimilaci. Féničané pronikali při plavbách za obchodem na stále nová území a usazovali se tam. Přinesli si s sebou kulturu včetně jazyka a náboženství. Fénická kultura tam pak přetrvala, i když přicházeli další lidé nelevantského původu, kteří mluvili jinými jazyky a vyznávali jiná náboženství. Znamená to, že fénická kultura byla otevřená integraci cizinců a zároveň byla pro tyto imigranty natolik atraktivní, že ji přijali za svou, a to i s jazykem a náboženstvím.
Geneticky pestrý Řím
Platilo to i o Kartagincích, kteří si v průběhu staletí drželi fénickou kulturu, i když po genetické stránce byli z jejich populace původní Féničané zcela „vymazáni“ a Punové získali svůj neuvěřitelně pestrý genetický profil. Ten si obyvatelé této fénické kolonie udržovali díky častým příchodům zástupců geneticky rozmanitých etnik cestujících za obchodem.
K míšení severoafrických etnik s lidmi sicilsko-egejského původu nedocházelo jen v Kartágu. Z genetických analýz vyplývá, že obchodní cesty na velké vzdálenosti a sňatky mezi příslušníky různých etnik vedly k mísení dědičné informace také v dalších fénických komunitách.
Podobně geneticky pestrý však byl i Řím. Dnes sice můžeme propadat dojmu, že zažíváme velmi dramatické období, kdy se do pohybu dávají velké masy lidí, ale ve srovnání s kvasem v antickém Středomoří to není nic mimořádného.