Žirafy se svým charakteristickým tvarem těla a rozličnými variacemi vzoru srsti jsou názornou ukázkou evoluční biologie. Jsou doslova učebnicovým příkladem toho, jak se druhy přizpůsobují svému okolí, aby přežily v drsných podmínkách. Přesto se vědci a ochránci přírody stále potýkají s pochopením jejich evoluční historie.
Laura Bertola z Kodaňské univerzity na webu The Conversation vysvětluje, že počet žiraf v subsaharské Africe výrazně klesl a v současnosti jich zbývá méně než 70 tisíc. Je proto důležité porozumět rozmanitosti těchto zvířat a zvýšit ochranu jejich populace, aby byla zachována i do budoucna.
Kolik existuje druhů žiraf?
Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) v současné době uznává žirafy jako jeden druh. Jiné studie však naznačují existenci dvou, tří, čtyř nebo dokonce šesti druhů. Debata kolem taxonomie žiraf, která se zabývá klasifikací druhů, může znít jako vědecké cvičení, nicméně správné zařazení může být vodítkem pro zlepšení snahy o ochranu přírody.
Vědci pod vedením Laury Bertoly proto analyzovali celé DNA 90 divoce žijících žiraf ze 29 lokalit a na tomto základě rekonstruovali jejich evoluční minulost. Identifikovali čtyři hlavní linie:
- severní žirafy (západní a střední Afrika)
- žirafy síťované (Africký roh)
- žirafy masajské (východní Afrika)
- žirafy jižní (jižní Afrika).
V tuto chvíli není známo, co přesně určuje tuto populační strukturu. Zatímco některé hranice se shodují s geografickými prvky, jako jsou například řeky či hory, jiné se takovému vysvětlení vzpírají. Například v Keni se vyskytují tři ze čtyř výše uvedených hlavních linií.
Evoluční vývoj není strom, ale síť
Navzdory tomu, že zástupci jednotlivých linií žijí blízko sebe, jsou případy křížení ve volné přírodě vzácné. To je v rozporu s pozorováním v zajetí, kde ke křížení žiraf dochází. To naznačuje, že ve volné přírodě existuje něco, co jim brání se křížit.
Vědci chtějí porozumět procesům, které utvářely vzorce, jež dnes pozorujeme. Pohled na kompletní genomy, tedy na celou DNA jedinců, jim umožňuje hlouběji proniknout do evoluční historie žiraf. Získané údaje naznačují poměrně složitý příběh.
Obecně máme tendenci představovat si evoluci jako strom – takový, jaký si do svých poznámek nakreslil anglický přírodovědec Charles Darwin. Dle jeho pojetí existuje společný předek, který dává vzniknout dalším liniím potomků, které se dále vyvíjejí v nakonec samostatné druhy.
Genetická analýza žiraf však ukazuje, že je to příliš zjednodušující pohled. Místo evolučního stromu by možná bylo lepší mluvit o evoluční síti, kde se spojení vracejí tam a zpět a vytvářejí smyčky. Historicky docházelo u žiraf k výměně genů mezi jednotlivými liniemi a evoluci žiraf proto nelze prezentovat formou stromu.
Je to důležité pro ochranu
Existuje několik různých definic toho, co je samostatný živočišný druh. Ať už zde popsané linie považujeme za samostatné druhy, nebo ne, je jasné, že každá z nich představuje jedinečnou větev žirafí diverzity. Zásadní je, že pro efektivní ochranu je nutné brát v úvahu diverzitu uvnitř tohoto živočišného druhu.
V rámci objektivity je nutné zmínit některé nedostatky, jimiž tato studie trpí. Tím prvním je relativně malý, a tedy možná nedostatečně reprezentativní vzorek. Také interpretace evoluční historie založená na genetických datech může být v některých případech komplikovaná.
Výsledky dosavadního vědeckého bádání byly publikovány v březnu tohoto roku v odborném časopise Current Biology. Jedná se o recenzované periodikum, které pokrývá všechny oblasti biologie, zejména molekulární biologii, buněčnou biologii, genetiku, neurobiologii, ekologii a evoluční biologii.