Zjednodušeně se dá říci, že se lidé na celém světě dají rozdělit do dvou skupin. Ta první po zazvonění budíku vstane z postele a začne fungovat. Druhá s budíkem „smlouvá“, odkládá ho a doslova bojuje o každou minutu spánku navíc. Pokud patříte k těm, kdož budík odkládají, nebo máte-li dokonce záměrně nastaveno více budíků, možná je čas na změnu návyků.
„Když ráno zazvoní budík, jste vytrženi z klidného spánku. Tento šok rychle zapojí váš sympatický nervový systém, což je část autonomního nervového systému, která řídí boj nebo útěk,“ vysvětluje odborník na neurovědy Matt Janes. Pokud budík odložíte, ozve se za několik minut znovu a organismus opět spustí reakci boj nebo útěk. Tím „znásobíte útok na svůj mozek a tělo“, protože „tento systém je navržen tak, aby byl aktivován pouze na omezenou dobu“, říká.
Proč se nám nechce z postele?
Neustálé přispávání a s tím související opakované zapojování sympatického nervového systému podle Janese zvyšuje negativní fyziologické účinky na naše tělo, včetně uvolňování kortizolu, který při delším působení může vyvolat zánět na buněčné bázi. To v konečném důsledku může vést k chronickým onemocněním, včetně deprese.
Existuje řada důvodů, proč se lidem po zazvonění budíku nechce vstávat z postele. Lidské tělo má totiž několik přirozených mechanismů, které ho připravují na probuzení a pohyb. Jedním z nich je postupné zvyšování tělesné teploty, díky čemuž se po probuzení cítíme bdělejší a méně ospalí.
„Tento proces začíná přibližně dvě hodiny předtím, než se tělo cítí připravené vstát“, vysvětluje specialista na spánek z institutu spánkové medicíny při Stanford University Rafael Pelayo. „Pokud nemáte dostatek spánku, váš budík se spustí v době, kdy je teplota těla ještě v pásmu odpovídajícímu hlubokému spánku.“
Pravidelný spánek – půl zdraví
Jak jsme uvedli výše, tělo potřebuje nějaký čas, aby se připravilo na probuzení. Když znovu usneme a následně jsme opět probuzeni budíkem, tělo a mozek jsou zaskočeny, což vede k pocitu mrzutosti a zmatenosti, kterému se říká spánková setrvačnost.
Čím déle podřimujeme, tím je tělo a mozek zmatenější, takže se pravděpodobně budeme cítit více mimo, i když jsme vlastně strávili v posteli více času. Tento stav může přetrvávat až dvě až čtyři hodiny po probuzení.
Jednou z nevýhod přispávání je narušení REM spánku. V případě odložení o pět až deset minut není tato doba dostatečně dlouhá na to, aby spánek přinesl očekávaný efekt odpočinku. Další budík pak způsobí zvýšení krevního tepu a tlaku, navíc opakovaný boj s budíkem, který tak jako tak skončí rezignací, působí jako nepříznivý stresový faktor.
Nějaké potíže se spánkem má v civilizovaném světě zhruba třetina populace. Pokud nevstáváme každý den ve stejnou dobu, naše tělo tak neví, kdy se mu má začít chtít spát, takže je pravděpodobnější, že budeme posunovat dobu spánku a dále se připravovat o tolik potřebný odpočinek.
„Je nepravděpodobné, že by těch deset až patnáct minut navíc nějak zásadně ovlivnilo váš noční spánkový deficit,“ říká ředitel Centra pro poruchy spánku v newyorské nemocnici doktor Gerard T. Lombardo.
Jak to řešit? Můžete začít například tím, že si nastavíte budík o deset minut později, čímž si prodloužíte spánek, ale současně zvýšíte naléhavost vstávání. Když budete vstávat každý den ve stejný čas, bude se vaše tělo cítit na konci dne přirozeně ospalé, takže budete mít nutkání jít spát, když to váš organismus potřebuje, a pak se zvládnete probouzet i bez nutnosti používat budík.