Zdravotnická agentura Africké unie vyhlásila 13. srpna nejvyšší stupeň ohrožení veřejného zdraví na celém kontinentu a organizace WHO o den později nejvyšší stav nouze. Důvodem je zrychlující se epidemie nemoci opičí neštovice, která je nyní známá také pod názvem mpox.
Tato prudce nakažlivá nemoc se šíří Afrikou a překračuje hranice států. Záležitostí se nyní bude zabývat organizace WHO, která posoudí, zda nemá smysl vyhlásit vysoký stupeň pohotovosti i na mezinárodní úrovni.
WHO: Nejvyšší stupeň pohotovosti
Světová zdravotnická organizace označila 14. srpna 2024 opičí neštovice (mpox) globálním ohrožením veřejného zdraví. Vyhlášení stavu nouze, známého jako „veřejné zdravotní ohrožení mezinárodního významu“ (PHEIC), představuje nejvyšší stupeň pohotovosti WHO.
Tento krok má urychlit výzkum, financování a mezinárodní spolupráci v oblasti veřejného zdraví k potlačení nemoci. Generální ředitel WHO Tedros Adhanom Ghebreyesus zdůraznil nutnost koordinované mezinárodní reakce pro zastavení těchto ohnisek nákazy a záchranu životů.
Opičí neštovice (mpox) se nejčastěji vyskytují v odlehlých částech střední a západní Afriky. Případy onemocnění mimo tento region jsou většinou spojovány s cestováním do těchto oblastí.
Kde se vzaly opičí neštovice?
Dle Světové zdravotnické organizace (WHO) nemoc způsobuje virus opičích neštovic, který patří do rodu Orthopoxvirus z čeledi Poxviridae. Jde o virové zoonotické onemocnění (tj. jedná se o virus přenesený na člověka ze zvířat), které se vyskytuje především v oblastech tropických deštných pralesů střední a západní Afriky a jen příležitostně je exportováno do jiných oblastí.
Existují dva odlišné kmeny viru opičích neštovic – středoafrický (vyskytující se v povodí Konga) a západoafrický. Konžský kmen v minulosti způsoboval závažnější onemocnění a předpokládalo se, že je také infekčnější. Geografické rozdělení mezi oběma variantami se dosud nacházelo v Kamerunu – jediné zemi, kde byly nalezeny oba kmeny viru.
Mezi zvířecí hostitele patří řada hlodavců a primátů – přenašeči mohou být například veverky konžské, veverky stromové, gambijské krysy, vakoveverky, plchovití, primáti a další živočišné druhy. Panuje však nejistota ohledně přirozené historie viru opičích neštovic.
Přirozený rezervoár opičích neštovic nebyl dosud identifikován, nejpravděpodobnější je však výskyt u hlodavců. Možným rizikovým faktorem je konzumace nedostatečně tepelně upraveného masa a dalších živočišných produktů nakažených zvířat. V tomto směru bude zapotřebí dalších studií, aby bylo možné určit přesný rezervoár a způsob, jakým se udržuje cirkulace viru v přírodě.
Nákaza a průběh nemoci
Nemoc se obvykle projevuje horečkou, vyrážkou a zduřením lymfatických uzlin a může vést k řadě zdravotních komplikací. Příznaky trvají 2 až 4 týdny a mohou se vyskytnout i případy s těžkým průběhem. V poslední době se poměr úmrtnosti na opičí neštovice pohybuje kolem 3 až 6 %.
K přenosu z člověka na člověka může dojít při těsném kontaktu s respiračními sekrety, kožními lézemi nakažené osoby nebo nedávno kontaminovanými předměty. Přenos kapénkami obvykle vyžaduje dlouhodobý kontakt tváří v tvář, což představuje riziko zejména pro zdravotnické pracovníky, členy domácnosti a další blízké kontakty.
Klinický obraz opičích neštovic se podobá příbuzným pravým neštovicím, jež byly v roce 1980 celosvětově zcela vymýceny díky předchozímu soustředěnému programu očkování. Opičí neštovice jsou méně nakažlivé než pravé a způsobují méně závažné onemocnění.
Projevy opičích neštovic
Inkubační doba (interval od nákazy do nástupu příznaků) opičích neštovic je obvykle 6 až 13 dní, ale může se pohybovat v rozmezí od 5 do 21 dní. Nejdelší zdokumentovaný řetězec přenosu v komunitě se v posledních letech zvýšil z šesti na devět po sobě jdoucích infekcí z osoby na osobu. To může odrážet klesající imunitu v důsledku ukončení očkování.
Historie opičích neštovic
Opičí neštovice byly u člověka poprvé diagnostikovány v roce 1970 v Demokratické republice Kongo u devítiletého chlapce. Od té doby byla většina případů hlášena z venkovských pralesních oblastí Konžské pánve, zejména z Demokratické republiky Kongo, a stále častěji pak z celé střední a západní Afriky.
Od roku 1970 byly případy opičích neštovic u lidí hlášeny v jedenácti afrických zemích – Beninu, Kamerunu, Středoafrické republice, Demokratické republice Kongo, Gabonu, Pobřeží slonoviny, Libérii, Nigérii, Republice Kongo, Sieře Leone a Jižním Súdánu.
V letech 1996 a 1997 bylo v Konžské demokratické republice hlášeno ohnisko s vyšším počtem záchytů a několika úmrtími. Od roku 2017 dodnes se v Nigérii vyskytuje epidemie s více než 500 podezřeními a více než 200 potvrzenými případy a přibližně 3% úmrtností.
V roce 2003 se ve Spojených státech amerických objevilo první ohnisko opičích neštovic mimo Afriku. Bylo spojeno s kontaktem s infikovanými psouny prériovými. Tito hlodavci byli chováni společně s gambijskými potkany a hraboši, kteří byli do země dovezeni z Ghany. Ohnisko vedlo k více než 70 případům opičích neštovic v USA.
Opičí neštovice byly hlášeny také u cestovatelů z Nigérie do Izraele v září 2018, do Spojeného království v září 2018, prosinci 2019, květnu 2021 a květnu 2022, do Singapuru v květnu 2019 a do Spojených států amerických v červenci a listopadu 2021.
Očkování a prevence
Očkování proti pravým neštovicím se na základě několika observačních studií ukázalo jako přibližně na 85 % účinné i v prevenci opičích neštovic. Předchozí očkování tedy může podle všeho vést k mírnějšímu průběhu onemocnění.
V současné době již nejsou původní vakcíny proti pravým neštovicím (první generace) dostupné. Někteří laboratorní pracovníci nebo zdravotníci se však mohli nechat očkovat novější vakcínou proti neštovicím, aby byli chráněni v případě expozice orthopoxvirům na pracovišti.
V roce 2019 byla pro prevenci opičích neštovic schválena ještě novější vakcína založená na modifikovaném oslabeném viru. Jedná se o dvoudávkovou očkovací látku, jejíž dostupnost je však stále omezená.
V současné době probíhají vědecké studie, jejichž cílem je posoudit proveditelnost a vhodnost očkování pro prevenci a kontrolu opičích neštovic.