Opičí neštovice se nejčastěji vyskytují v odlehlých částech střední a západní Afriky. Případy onemocnění mimo tento region jsou většinou spojovány s cestováním do těchto oblastí. V posledních týdnech se však stále častěji objevují hlášení o nákaze z celé řady zemí takřka po celém světě.
V pátek se první případ vyskytl v Německu, ve středu byly potvrzeny opičí neštovice v USA, Španělsku a Portugalsku. Objevily se také v Kanadě a Austrálii. Nákazy byly hlášeny ve Francii, Itálii a Švédsku. Ve Spojeném království byl první případ objeven již 7. května – pacient předtím pobýval v Nigérii, kde se pravděpodobně nakazil.
Kde se vzaly opičí neštovice?
Dle Světové zdravotnické organizace (WHO) nemoc způsobuje virus opičích neštovic, který patří do rodu Orthopoxvirus z čeledi Poxviridae. Jde o virové zoonotické onemocnění (tj. jedná se o virus přenesený na člověka ze zvířat), které se vyskytuje především v oblastech tropických deštných pralesů střední a západní Afriky a jen příležitostně je exportováno do jiných oblastí.
Existují dva odlišné kmeny viru opičích neštovic – středoafrický (vyskytující se v povodí Konga) a západoafrický. Konžský kmen v minulosti způsoboval závažnější onemocnění a předpokládalo se, že je také infekčnější. Geografické rozdělení mezi oběma variantami se dosud nacházelo v Kamerunu – jediné zemi, kde byly nalezeny oba kmeny viru.
Mezi zvířecí hostitele patří řada hlodavců a primátů – přenašeči mohou být například veverky konžské, veverky stromové, gambijské krysy, vakoveverky, plchovití, primáti a další živočišné druhy. Panuje však nejistota ohledně přirozené historie viru opičích neštovic.
Přirozený rezervoár opičích neštovic nebyl dosud identifikován, nejpravděpodobnější je však výskyt u hlodavců. Možným rizikovým faktorem je konzumace nedostatečně tepelně upraveného masa a dalších živočišných produktů nakažených zvířat. V tomto směru bude zapotřebí dalších studií, aby bylo možné určit přesný rezervoár a způsob, jakým se udržuje cirkulace viru v přírodě.
Nákaza a průběh nemoci
Nemoc se obvykle projevuje horečkou, vyrážkou a zduřením lymfatických uzlin a může vést k řadě zdravotních komplikací. Příznaky trvají 2 až 4 týdny a mohou se vyskytnout i případy s těžkým průběhem. V poslední době se poměr úmrtnosti na opičí neštovice pohybuje kolem 3 až 6 %.
K přenosu z člověka na člověka může dojít při těsném kontaktu s respiračními sekrety, kožními lézemi nakažené osoby nebo nedávno kontaminovanými předměty. Přenos kapénkami obvykle vyžaduje dlouhodobý kontakt tváří v tvář, což představuje riziko zejména pro zdravotnické pracovníky, členy domácnosti a další blízké kontakty.
Klinický obraz opičích neštovic se podobá příbuzným pravým neštovicím, jež byly v roce 1980 celosvětově zcela vymýceny díky předchozímu soustředěnému programu očkování. Opičí neštovice jsou méně nakažlivé než pravé a způsobují méně závažné onemocnění.
Projevy opičích neštovic
Inkubační doba (interval od nákazy do nástupu příznaků) opičích neštovic je obvykle 6 až 13 dní, ale může se pohybovat v rozmezí od 5 do 21 dní. Nejdelší zdokumentovaný řetězec přenosu v komunitě se v posledních letech zvýšil z šesti na devět po sobě jdoucích infekcí z osoby na osobu. To může odrážet klesající imunitu v důsledku ukončení očkování.
Historie opičích neštovic
Opičí neštovice byly u člověka poprvé diagnostikovány v roce 1970 v Demokratické republice Kongo u devítiletého chlapce. Od té doby byla většina případů hlášena z venkovských pralesních oblastí Konžské pánve, zejména z Demokratické republiky Kongo, a stále častěji pak z celé střední a západní Afriky.
Od roku 1970 byly případy opičích neštovic u lidí hlášeny v jedenácti afrických zemích – Beninu, Kamerunu, Středoafrické republice, Demokratické republice Kongo, Gabonu, Pobřeží slonoviny, Libérii, Nigérii, Republice Kongo, Sieře Leone a Jižním Súdánu.
V letech 1996 a 1997 bylo v Konžské demokratické republice hlášeno ohnisko s vyšším počtem záchytů a několika úmrtími. Od roku 2017 dodnes se v Nigérii vyskytuje epidemie s více než 500 podezřeními a více než 200 potvrzenými případy a přibližně 3% úmrtností.
V roce 2003 se ve Spojených státech amerických objevilo první ohnisko opičích neštovic mimo Afriku. Bylo spojeno s kontaktem s infikovanými psouny prériovými. Tito hlodavci byli chováni společně s gambijskými potkany a hraboši, kteří byli do země dovezeni z Ghany. Ohnisko vedlo k více než 70 případům opičích neštovic v USA.
Opičí neštovice byly hlášeny také u cestovatelů z Nigérie do Izraele v září 2018, do Spojeného království v září 2018, prosinci 2019, květnu 2021 a květnu 2022, do Singapuru v květnu 2019 a do Spojených států amerických v červenci a listopadu 2021.
Očkování a prevence
Očkování proti pravým neštovicím se na základě několika observačních studií ukázalo jako přibližně na 85 % účinné i v prevenci opičích neštovic. Předchozí očkování tedy může podle všeho vést k mírnějšímu průběhu onemocnění.
V současné době již nejsou původní vakcíny proti pravým neštovicím (první generace) dostupné. Někteří laboratorní pracovníci nebo zdravotníci se však mohli nechat očkovat novější vakcínou proti neštovicím, aby byli chráněni v případě expozice orthopoxvirům na pracovišti.
V roce 2019 byla pro prevenci opičích neštovic schválena ještě novější vakcína založená na modifikovaném oslabeném viru. Jedná se o dvoudávkovou očkovací látku, jejíž dostupnost je však stále omezená.
V současné době probíhají vědecké studie, jejichž cílem je posoudit proveditelnost a vhodnost očkování pro prevenci a kontrolu opičích neštovic. Některé země již zavedly nebo připravují politiku nabízení vakcíny osobám, které mohou být ohroženy, jako jsou laboratorní pracovníci, týmy rychlé reakce a zdravotničtí pracovníci.
