Jeskyně Saint Marcel se nachází ve francouzském departmentu Ardéche nedaleko Avignonu a patří k jeskyním, jež prosluly pravěkým osídlením a bohatou výzdobou z rukou pravěkých lidí. Za všechny ardechské jeskyně jmenujme třeba Chauvetovu jeskyni s malbami starými přes 30 000 let.
Cesta do nitra jeskyně Saint Marcel představuje i pro jeskyňáře celkem náročný podnik. Jak ale ukazuje nová studie francouzsko-kanadského týmu pod vedením Jeana-Jacquese Delannoye z Université Savoie-Mont-Blanc v Le Bourger du Lac publikovaná ve vědeckém časopise Journal of Archaeological Method and Theory, pravěcí lidé se uměli s těmito překážkami popasovat už před 8000 lety a chodili do míst vzdálených 1,5 km od vchodu do jeskyně.
Vědci provedli úplnou inventuru zulámaných stalagmitů, zaměřili přesně jejich polohu a určili dobu, kdy je někdo odlomil od stropu jeskyně. Padlo tak oblíbené tvrzení, že k odlomení došlo poměrně nedávno a mají ho na svědomí novodobí lovci suvenýrů z 19. století.
Mnohé krápníky ulomili pravěcí lidé možná už před 10 000 roků. Vědcům není jasné, jak se lidé s nástrahami náročné cesty podzemím vypořádali a také nedokážou vysvětlit, proč cesty hluboko do podzemí podnikali.
Malby v temnotách
V mnoha jeskynních systémech byly motivem pro cesty do nitra podzemního labyrintu návštěvy míst s bohatou výzdobou malbami a rytinami. Ty zřejmě nesloužily jen k „pokoukání“. Odehrávaly se před nimi lovecké rituály, obřady související s kultem plodnosti atd.

Jeskyně Saint Marcel.
Proč ale pravěcí lidé malovali na stěny jeskyní v místech, kam se dostávali jen s obtížemi. Proč nemalovali na skálu v blízkosti vchodu, kde byl dostatek světla a kde jim nehrozil úraz? Na tuto otázku odpovídá studie týmu vedeného Izzy Wisherovou z Aarhus University publikovaná ve vědeckém časopise Scientific Reports. Vědci v ní prokázali, že pravěké malby vznikaly s významným přispěním pareidolie.
Pareidolie je schopnost lidské mysli nalézat v náhodných tvarech tvary reálných objektů. Při pohledu na oblaka na obloze nám připadne, že jeden má tvar koně, další vypadá jako sportovní automobil. Zvláště silně máme vyvinutou schopnost nacházet v náhodných tvarech lidskou tvář. Tu pak vidíme i tam, kde rozhodně nemůže být. Názorný příklad nabízí skalisko na Marsu, v jehož tvaru zachyceném na fotce vidí prakticky každý člověk obří zpodobnění lidského obličeje.
Pravěcí lidé byli existenčně závislí na odhalení zvěře. Měli v tom po tisíciletí trénovaný mozek. Wisherová a její spolupracovníci jsou přesvědčeni, že se tato schopnost udržela dodnes a vládneme jí i my, i když už nejsme na lovu závislí. Proto se rozhodli pro zajímavý experiment, k němuž využili virtuální reality.
Zvěčněné šálení smyslů
Wisherová a spol. nasnímali povrch stěn v pravěkých jeskynních obrazárnách a převedli je do virtuální reality bez nejmenších stop po lidské činnosti. Ve virtuální realitě byly jeskyně „čisté“ stejně, jako v době, kdy na ně pravěcí lidé ještě nezačali malovat. Vědci pak uvedli do virtuální reality dobrovolníky, kterým imitovali ozařování skalního povrchu zdroji světla, jaké měli k dispozici pravěcí lovci – tedy pochodněmi nebo kahanci, v kterých se spaloval zvířecí tuk.
Dobrovolníci měli za úkol sledovat virtuální prostředí a líčit, co se jim při pohledu na skálu ve světle mihotavých plamenů vybavuje. Zároveň moderní technika sledovala pohyb očí dobrovolníků a vědcům odhalovala, kterým místům skalní stěny lidé věnují největší pozornost.
Výsledky studie potvrdily, že pareidolie sehrávala ve výzdobě jeskyní významnou roli. Dobrovolníci líčili, že jim konfigurace některých částí skály připomínají tvary zvířecích těl. Měření potvrdilo, že právě tato místa přitahovala zrak dobrovolníků nejsilněji.
Pravěký člověk tedy pronikal do hloubi jeskyní asi i proto, že se mu tam nabízela iluze nejrůznějších zvířat a nejednou mezi nimi byla zvířata, kterých se obával nebo je naopak chtěl ulovit. Šálení smyslů vyvolané pareidolií bylo jen chvilkové a lidé možná pocítili potřebu iluzi zvěčnit. A tak vzali do ruky uhel z dohořelé pochodně nebo hlinku ze dna jeskyně a zvířecí obrys načrtli.
Drogy nebo otrava oxidem uhelnatým?
Řada jeskynních maleb ale nemá s realitou mnoho společného. Zobrazují absurdní výjevy. Třeba americký spisovatel a odborník na mýty Joseph Campbell popsal v roce 1959 jeden z výjevů namalovaných pravěkým člověkem na stěnu jeskyně Lascaux následovně:
„Tam dole [v Šachtě] stojí nad padlým mužem velký bizoní býk, kterému vyhřezla střeva poté, co mu kopí proniklo do těla řitním otvorem a vynořilo se z něj v místě pohlavních orgánů. Muž (jediná hrubě nakreslená postava a jediná lidská postava v jeskyni) se nachází v šamanistickém transu.“
„Nosí ptačí masku; jeho falus je ztopořený a ukazuje na probodeného býka. Vrhací hůl leží na zemi u jeho nohou a vedle něj stojí hůlka nebo hůl nesoucí na špičce obrázek ptáka. A za tímto padlým šamanem je velký nosorožec, který se zjevně vyprazdňuje za chůze.“
Spekuluje se, že součástí obřadů konaných v jeskynních obrazárnách bylo také užívání halucinogenů přírodního původu. Významně se ale na vzniku podobných fantasmagorických obrazů mohly podílet stavy vyvolané otravou oxidem uhelnatým vzniklého při hoření pochodní a hromadícího se ve stísněných podzemích prostorách.
Titulní foto je pouze ilustrační.