V sedmdesátých letech čelilo NATO početní převaze v hrubé síle Sovětského svazu a jeho satelitů. Kdyby se Varšavská smlouva rozhodla zaútočit, tak by zaplavila západní Evropu velkým počtem obrněných divizí.
V padesátých letech NATO počítalo s tím, že by proti přívalu tanků použili taktické jaderné zbraně. Jejich nasazení by ale mohlo vést ke globální jaderné válce, která by v sedmdesátých letech nejspíš zničila celou planetu.
Proto Spojené státy vypracovaly program Assault Breaker, čili „Drtič útoku“. Ten počítá s využitím kombinace sofistikovaných senzorů na palubách průzkumných letounů s přesnými zbraněmi dalekého dosahu. Touto taktikou hodlalo NATO postupně drtit postupující obrněné svazky Varšavské smlouvy, dokud by jejich útok hrubou silou nevykrvácel.
Teď se Pentagon k programu Assault Breaker vrací. Odborníci se obávají, že by Rusko, Čína nebo případně další země mohly v některé z problematických oblastí dnešního světa spustit překvapivý útok masivním počtem obrněných jednotek. Pokud by došlo k rychlému zničení obvykle malých amerických sil v dané oblasti, tak by USA prakticky neměly možnost takový úder rychle a účinně oplatit.
Rychlá reakce na ruský či čínský útok
Program Assault Breaker II představuje systém rychlé reakce, kterou by bylo možné spustit za pár hodin po zahájení ruského či čínského útoku. Cílem protiúderu Assault Breaker II by bylo těžce poškodit invazní síly na frontové linii a koupit tím čas pro americké jednotky, aby mohly do oblasti bojů poslat čerstvé posily.
Scénář pro Assault Breaker II vypadá následovně: Rusko překvapivě zaútočí na východní křídlo NATO a jeho pozemní síly vyrazí proti Litvě, Lotyšsku a Estonsku. Zároveň ruské dálkové bombardéry a rakety zasáhnou pozice pozemních a leteckých sil armád NATO v oblasti útoku, způsobí těžké ztráty a znemožní tím okamžitou odpověď.
Pak ale přichází na řadu Assault Breaker II. Americké letectvo ihned pošle do vzduchu peruť 12 strategických bombardérů B-52H. Tyto bombardéry navádí průzkumné letouny E-8 Joint STARS, které sledují pohyby ruských obrněných jednotek v baltských zemích.
Každý bombardér nese 20 střel Assault Breaker. Po vypuštění tyto střely zamíří k ruským obrněným kolonám a každá z nich vypustí mrak 40 kusů chytré submunice. Každý kus submunice má přitom k dispozici vlastní infračervené senzory a vyrazí na lov tanku nebo obrněného vozidla. Když ho najde, tak ho zničí úderem seshora, kde jsou tanky či transportéry nejméně chráněné.
Američtí plánovači počítají s tím, že taková submunice by měla asi 50procentní šanci na zničení tanku. Jedna střela Assault Breaker by tedy teoreticky mohla zlikvidovat asi 20 tanků či obrněných vozidel. A 12 bombardéru dokázalo vypustit 240 takových střel.
Podobný úder by mohl citelně zchladit ruskou chuť útočit. V případném konfliktu s Čínou by submunice střel Assault Breaker mohla cílit spíše na letecké či námořní základny nebo na citlivé části lodí, jako jsou antény a senzory sofistikovaných zbraňových systémů.
Tak, jak je navržený, představuje program Assault Breaker II ryze obrannou strategii, která není určená k prvnímu úderu. Jejím hlavním účelem je odradit země s velkým množstvím útočných jednotek od provedení takového překvapivého útoku. Podle Pentagonu by US Army mohla mít k dispozici veškeré prostředky do deseti let, možná i dříve.