O tom, co se odehrává v mysli člověka při odchodu na onen svět, se můžeme jen dohadovat. Možná je to jen „pád do černočerné tmy“. Tomu by napovídalo vyhasnutí aktivit měřitelných pomocí EEG.
Jenže mozek „pracuje“ i poté, co lékař prohlásí člověka za mrtvého. Jasně to dokazují výsledky genetických analýz. Ty prezentoval tým pod vedením Jeffreyho A. Loeba z University of Illinois v Chicagu ve studii publikované seriózním vědeckým časopisem Scientific Reports, který patří do vydavatelské skupiny Springer Nature. Objev „zombie genů“ rozhodně nepatří do kategorie „duchařin“.
Vědci z Loebova týmu zkoumali mozkovou tkáň odoperovanou z mozku pacientů, např. při radikální chirurgické léčbě těžkých případů epilepsie. Tkáň je po vynětí z lebky zbavena krvení a ocitá se ve stejné situaci, jaká nastává po smrti. Vědci mohli tuto tkáň detailně a průběžně zkoumat.
Zjistili, že především v tzv. gliových buňkách aktivita některých genů po smrti dramaticky roste. Mozková tkáň přitom nebyla nijak ošetřena a vědci ji skladovali při pokojové teplotě, aby maximálně napodobili spontánní posmrtně probíhající procesy.
Gliové buňky byly dlouho považovány za jakési „lepidlo“ mozku. Připisovala se jim hlavně úloha při podpoře neuronů. Nebývaly však spojovány s duševními pochody. V poslední době už ale nikdo nepochybuje o tom, že gliové buňky sehrávají důležitou roli i v kognitivních funkcích.
Významně například ovlivňují přenos vzruchů na synapsích. Zastanou však i důležitou roli ochránců mozku při onemocněních a poraněních. To podle Loeba zřejmě souvisí s aktivitou „zombie genů“.
Geny probouzené smrtí
Mozková tkáň získaná při neurochirurgických zákrocích se často používá pro výzkumné účely. Uplatňuje se při pokusech zaměřených na odhalení příčin nejrůznějších onemocnění a poruch včetně třeba autismu nebo Alzheimerovy choroby. Vědci ale předpokládali, že v odebrané tkáni všechny procesy vyhasínají. Se spontánním posmrtným nárůstem aktivity genů v gliových buňkách nepočítali, což mohlo výsledky jejich experimentů významně zkreslit.
Loeb a spol. zkoumali mozkovou tkáň po dobu 24 hodin. Zjistili, že asi 80 % všech genů má v tomto období víceméně stabilní aktivitu. Hojně jsou mezi nimi zastoupeny tzv. housekeeping geny, které mají v buňkách na starosti základní životní pochody. Další velká skupina genů, jejichž aktivita je spojena s pamětí či přemýšlením, rychle „vyhasíná“.
A třetí skupina „zombie genů“ svou aktivitu zvyšuje, přičemž vrcholu dosahuje asi dvanáct hodin po smrti. Tyto geny jsou důležité pro funkci gliových buněk, které v posmrtně skladované tkáni neodumírají. Naopak, vykazují řadu dramatických životních aktivit. Rostou a vytvářejí nové výběžky.
O tom, že mozek po smrti okamžitě „nevypíná“ a udrží si celou řadu životních funkcí, svědčí i nedávné experimenty týmu Nenada Šestana, který na Yale School of Medicine vyvinul aparaturu ExBrain. Tento perfuzní systém udrží prasečí mozek při životě mimo tělo zvířete po dobu nejméně jednoho týdne. Zřejmě by prodloužil biologickou existenci také lidskému mozku, ale to zatím Šestan a jeho spolupracovníci ze zcela pochopitelných etických důvodů nevyzkoušeli.