Antropolog Gregory Forth studoval kulturu obyvatel Indonésie dlouhá desetiletí. Opakovaně podnikal výpravy i na ostrov Flores, kde zaznamenal vyprávění o malém člověku, který v mnoha ohledech připomínal opici. Do nového světla si tyto lidové příběhy postavil v roce 2004, když tým australských paleoantropologů ohlásil nález ostatků pravěkého člověka z floreské jeskyně Liang Bua.
Rekonstrukce metr vysokého Homo floresiensis, který se stal ve sdělovacích prostředcích populární jako „hobit“, nápadně připomínala tvora, o němž vyprávěli floresští domorodci. Je možné, že zástupci Homo floresiensis přežili v odlehlých částech ostrova Flores až do dnešních dní?
Forth podnikl mezi roky 2005 a 2018 deset výprav na Flores a na „hobita“ se tamějších lidí vyptával zcela cíleně. Letité zkušenosti shrnul do knihy Between Ape and Human: An Anthropologist on the Trail of a Hidden Hominoid.
Nález „hobita“ v roce 2003 znamenal pro vědu šok. Vědci věděli, že i v relativně nedávné minulosti žilo vedle sebe na Zemi hned několik druhů člověka, které se mezi sebou navzájem křížily. Vedle našich přímých předků pravěkých Homo sapiens tu byli i neandertálci a záhadní denisované. S oběma se Homo sapiens křížil a my dodnes neseme ve své DNA geny pocházející z dědičné informace těchto lidí.
Homo floresiensis se ale svou trpasličí postavou a mozkem velikosti pomeranče vymykal všemu, co si do té doby vědci dokázali představit. V mnoha ohledech vypadal jako živočišní předci rodu Homo z řad australopiteků. Ti ale zmizeli ze zemského povrchu před dvěma miliony roků. Floreský „hobit“ žil ještě před 50 000 roky a možná přežíval ještě mnohem déle. O jeho DNA nevíme nic, protože se v teplém, vlhkém klimatu nedochovala.
Kolem „hobita“ se záhy strhla pořádná mela. Jedni ho považovali za samostatný druh pravěkého člověka, který se drobnou postavou přizpůsobil podmínkám tropického ostrova. Malá postava je výhodná pro pohyb v husté vegetaci, snáze se chladí v horkém klimatu a potřebuje méně živin.
Jiní prohlašovali člověka z ostrova Flores za zdegenerovaného Homo sapiens, který díky plození potomstva mezi blízce příbuznými jedinci trpěl poruchou růstu a dalšími dědičnými defekty.
Odmítání Homo floresiensis jako samostatného druhu neustalo ani poté, co byly na Filipínách objeveny ostatky podobného pravěkého člověka drobné postavy známého jako Homo luzonensis. Všem podobným diskusím by učinil přítrž nález živých „hobitů“. Jaká je tedy šance, že na Floresu stále ještě žijí?
Záhadný „dvounožec“ z pralesa
Lidé z floreského národa Lio toho o Homo floresiensis mnoho nevědí. Mnohem jasněji mají o tvorovi, kterého označují jako „lai ho´a“. Je prý asi metr vysoký, pohybuje se vzpřímenou chůzí a je porostlý srstí. Svědectví o střetech s lai ho´a jsou známá od 60. let minulého století až po nedávnou současnost. Hmatatelné důkazy o jeho existenci ale nejsou k dispozici. Může jít o přežívající Homo floresiensis?
Z výsledků výzkumů v jeskyni Liang Bua vyplývá, že „hobit“ osídlil tuto lokalitu před 100 000 lety a žil tu ještě před 50 000 roky. Je jisté, že předci těchto lidí museli dorazit na Flores o poznání dříve. Žili ale nejspíš někde jinde, kde stopy po jejich přítomnosti zatím čekají na odhalení nebo je zničil neúprosný zub času.
Jak moc je přitažená za vlasy myšlenka, že stejně tak mohl někde jinde přežívat Homo floresiensis i v minulosti, od které nás dělí méně než padesát tisíciletí? Ve hře je samozřejmě i možnost, že lai ho´a je výplodem bujné fantazie a je tedy stejně nereálnou postavou, jako naše bludičky a hejkalové.
Liové žijí v hornaté části ostrova, v krajině s velmi členitým terénem. Provozují tam tradiční způsob zemědělství založený na pálení a kácení pralesa a jeho proměně na políčka, jejichž půda se rychle vyčerpá, takže je potřeba vypálit a vykácet nový díl pralesa.
Někteří Liové odešli z hor do níže položených oblastí a živí se pěstováním rýže na zavlažovaných rýžovištích. Část Lioů ale zůstala v horách, a právě oni popisují setkání se záhadným lai ho´a ve vysokohorské džungli.
Nevěřte šamanům, léčitelům a náčelníkům
Gregory Forth přiznává, že on sám lai ho´a nikdy neviděl. Na základě svých vlastních výzkumů ale vylučuje možnost, že se pověsti o tajemném pralesním tvorovi zrodily až v reakci na objev Homo floresiensis. Zprávy o lai ho´a objev časově předcházejí. Jsou hodně staré a často předcházejí i příchod misionářů a kolonizátorů.
Za nepravděpodobnou považuje také inspiraci pověstí o lai ho´a znalostí existence pravěkých předků dnešního člověka. Lidé národa Lio mají jen málo knih a dalších zdrojů, z nichž by mohli takové informace čerpat. To platí i o školních učebnicích, protože výuka na ostrově je pod silným vlivem duchovních, a to jak katolických, tak i islámských. Ani jedni ani druzí rozhodně nepatří mezi vyznavače darwinismu, takže informace o evoluci člověka jsou tu velmi vzácné.
Forth také rozlišuje, kdo o setkání s tímto tvorem hovoří. Nedává velkou váhu svědectví lidí, jako jsou šamani, léčitelé nebo náčelnici. Ti mají z pochopitelných důvodů zájem na tom, aby se vymykali tomu, co je běžné. A setkání s bytostí, kterou nikdo jiný nikdy neviděl, by jim dodávalo na výjimečnosti. Mohli by si tak odůvodňovat své výsadní postavení ve společnosti.
Forth naopak dává větší váhu svědectvím, kdy lai ho´a pozorovalo společně hned několik lidí. Povedlo se mu podchytit několik takových případů, ale ani ty samozřejmě nepovažuje za důkaz existence lai ho´a. Ani skupina lidí si nemusí správně vyložit, co právě pozoruje. S postupem času může jejich vyprávění nabývat přesvědčivější formy.
„Jak si mohu být jistý, že cokoli z toho, co jsme slyšel, je popisem reálné bytosti náležející k dosud neznámému živočišnému druhu?“ ptá se Gregory Forth a odpovídá: „Jednoduchá odpověď zní: Nemohu si být jistý. Ale je tu několik předpokladů, které redukují mé pochybnosti.“
Proč by si ho vymýšleli?
Gergory Forth jako první možné vysvětlení zvěstí o lai ho´a uvádí vědomé přehánění a klam, cílenou lež. Vždycky se najdou lidé ochotní věšet druhým bulíky na nos. Někdo je chorobný lhář a vlastně ani neumí říkat za všech okolností pravdu.
Další mohou ze lži vytěžit pro sebe výhodu, např. šamani, léčitelé nebo náčelníci. Forth ale došel za desetiletí výzkumu k závěru, že lidé antropologům většinou nelžou. Většina lidí popisuje lai ho´a stejně a tam, kde se jejich svědectví liší, není těžké zjistit příčinu těchto odchylek.
Jedním z důvodů, proč lidé zase tak často nelžou, je fakt, že lhaní je namáhavé. Mluvit pravdu bývá neskonale jednodušší. Pro lhaní tak musí mít lidé celkem slušný motiv. Někdy se snaží lidé uzpůsobit své vyprávění tomu, co od nich posluchač očekává.
Někteří lidé mají sklon k víře v nadpřirozené jevy a ti by mohli k falešné víře v existenci lai ho´a tíhnout zvýšenou měrou. Forth se proto vyptával nejen na lai ho´a ale také na čaroděje a čarodějnice, kouzla a další podobné fenomény.
A zjistil, že střety s pralesním tvorem líčí i lidé, kteří k víře v nadpřirozeno zrovna dvakrát netíhnou. Nevylučuje, že si z něj někteří vyprávěči příběhem o lai ho´a jednoduše vystřelili. Ale připadá mu nepravděpodobné, že by si z něj utahovali všichni do jednoho.
Forth se nesetkal s nikým z Lioů, kdo by lai ho´a cíleně hledal. Liové k tomu nevidí žádný důvod. Považují lai ho´a za stejně reálnou bytost, jako všechny další živočichy, s nimiž se mohou v pralesích potkat. Není pro ně nijak výjimečný. Nevidí v jeho existenci takovou senzaci, jako obyvatelé západního světa.
To vše vede Gregoryho Fortha k závěru, že aspoň některá líčení Lioů mají reálný základ v existenci malého, chlupatého tvora, který chodí po dvou. Nemusí to nutně být přežívající Homo floresiensis. Může jít o primáta, jehož věda dosud neobjevila. Samozřejmě, že můžeme i tenhle Forthův závěr odmítnout. Pak ale před námi stojí úkol vysvětlit, proč tolik Lioů tvrdí, že lai ho´a viděli a líčí ho vždy velmi podobně.
