Klub létajícího člunku
Bohužel, vymáhání práva v Anglii této doby stále nebylo z nejrychlejších. Kromě toho to také stálo spoustu peněz. Majitelé manufaktur se na Kaye dívali jako na potížistu, který sice vymyslel převratný vynález, ale nyní si dovoluje vymáhat od nich poplatky za její používání. Ačkoliv Kay se stále dokola a dokola soudil a soudy mu dávaly za pravdu, licenční poplatky byly mnohem nižší než platby za právníky a soudy.
Klub létajícího člunku pak sdružoval členy za tak „bohulibým“ účelem, nad jakým dnes kroutíme hlavou. Zajišťoval svým členům to nejlepší právní zastupování, aby se jednotlivé případy co nejdéle protahovaly, no a v případě prohry pak ze společné pokladnice platil licenční poplatky.
To v důsledku vedlo ke zpoždění vývoje technologie. Kay totiž už v roce 1745 dokázal vymyslet automatický tkalcovský stav, který by bylo možné pohánět vodním kolem, ale vzhledem k tomu, že málem zbankrotoval, nikdy tuto myšlenku nedokázal zrealizovat (a muselo trvat dalších čtyřicet let, než v jeho práci někdo pokračoval).
A čekaly jej ještě těžší chvíle. Veřejnost se proti jeho vynálezům stavěla čím dále s větším nepřátelstvím, protože díky létajícímu člunku spousta lidí ztratila práci. Klub létajícího člunku šikovně této skutečnosti využíval a nabádal nešťastníky k útokům na Kaye, protože ten byl přeci viníkem jejich neštěstí.
Anglická půda se pro něj stala opravdu horká. Podle jedné z legend do jeho domu vtrhli nezaměstnaní tkalci, ničili vše, co dokázali najít, ovšem jejich hlavní cíl jim unikl. Kay se totiž stihl schovat v žoku bavlny, kde jej nikdo nehledal. To prý byla poslední kapka k tomu, aby Kay starou dobrou Anglii nadobro opustil. Dle legendy se nechal na loď naložit i s tím žokem.
No, je to hezká historika, ale realita byla asi prozaičtější. Tím hlavním, co jej lákalo k přestěhování k odvěkému anglickému nepříteli, byla zajímavá finanční nabídka. S francouzskou vládou si totiž vyjednal licenční poplatek za svůj vynález, který mu umožnil solidní živobytí na francouzské půdě, ačkoliv neuměl jazyk a ve Francii ani nikdy nebyl. Odsouhlasili mu jednorázový příspěvek 3000 livrů za vynález a doživotní penzi 2500 livrů ročně, přičemž mu bylo garantováno exkluzivní právo na výrobu jeho člunku ve Francii.
Marný boj za patentová práva
Ještě se párkrát do Anglie vrátil a pokoušel se bojovat za svá patentová práva, ale pokaždé zcela marně. Také se pokoušel přesvědčit královskou společnost, aby nějak ocenila jeho vynálezy, ale odpovědí mu bylo poněkud rozpačité konstatování, že jeho vynálezům tam nikdo nerozumí. Takže ocenění se nekonalo.
Ve Francii znamenaly jeho vynálezy revoluci v místním textilním průmyslu a začátek jeho modernizace od roku 1753, ačkoliv i zde se potýkal s načerno vyrobenými létajícími člunky a marně proti této praxi bojoval. Měl tu ale po dlouhá léta přiznanou penzi, i když i s jejím laxním vyplácením byly problémy. Po jeho sedmdesátce mu ji zprvu přestali platit, posléze ji snížili na 1700 livrů měsíčně. Blížila se revoluce a stát začínal mít hluboko do kapsy.
I ve svých 75 létech byl stále činný a vynalézal dál a dál. Deset let před pádem Bastily, tedy v roce 1779, je znám jeho poslední dopis. Kdy tento nesporně prvotřídní génius zemřel, to bohužel není zcela jasné, protože v této době ten stařík už nikoho nezajímal. Odhaduje se, že k tomu mohlo dojít asi roku 1780, protože o dvě léta později se o něm jeden z jeho synů zmiňuje jako o zemřelém. Ostatně, i synové pokračovali v otcově tradici a věnovali se vynalézání, ovšem s otcovou genialitou se měřit nemohli.
Když konečně vášně odezněly a Kay přestal být vinným neštěstím jiných, tak se na něj v rodném Bury rozvzpomněli a stal se místním hrdinou. Má tu velkolepý pomník, je po něm pojmenován i park a nějaká ta hospoda. Zkrátka, jméno génia nebylo zapomenuto.
John Kay bude jednou provždy znám jako ten, jehož vynález stál na počátku průmyslové revoluce. Až do jeho časů lidé sice vynalézali, ale jen pomalu, opatrně, pozvolna, takže rovnováha v průmyslu i stabilita ve společnosti nebyly narušeny.
Jenže Kay, aniž si to sám uvědomil, tuto rovnováhu narušil. Vynález jeho člunku totiž způsobil, že najednou tkalci tkali mnohem rychleji, než přadláci zvládali vyrábět přízi. On sám se stal svědkem bouří těch, kterým jeho vynález bral práci. Stal se svědkem pádu dosavadního světa a těžko říct, nakolik mu to bylo milé.
Bylo nutné s tím rychle něco udělat. Bylo nutné vymyslet vynález, který by zdokonalil i přadláctví. Jakmile se podařilo toto, rovnováha byla opět vychýlena a opět se hledaly způsoby pro další a další vylepšování. Lidé odhodili dosavadní skepsi a začali věřit, že vlastně vše lze zmechanizovat, všude lze nasadit stroje. A tak je tomu naštěstí až doposud. Toho džina lidského umu ovšem z láhve vypustil právě John Kay.
