Přichází John Kay
Ten, kdo jednou provždy tuto rovnováhu zničil, se narodil 8. června 1704 do rodiny majitele soukenické manufaktury v hrabství Lancashire severně od města Bury. Byl pátým synem svého otce a měl ihned při narození smůlu v tom, že jeho táta byl v této chvíli již po smrti. Majetek rodiny proto přešel na prvorozeného a John se ocitl v nezáviděníhodné pozici benjamínka, kterému starší bratr zaplatil (nějaké) vzdělání a poté jej se čtyřiceti librami vyprovodil z domu.
John byl naštěstí nesmírně zvídavé dítě, od dětství obklopený přadlenami a tkalci, zajímal se o ty nejmenší detaily tohoto oboru a v hlavě nosil pozoruhodné nápady na vylepšení toho či onoho. Neměl majetek a musel se tedy nějak živit, takže se nelze divit snaze přijít s něčím novým. Bohužel, celý jeho život je poněkud zahalen nedostatkem informací, takže detaily o jeho vynálezeckém mládí jsou značně strohé.
Jeho prvním vynálezem bylo vylepšení paprsku na bidle tkacího stroje. Tato část slouží k přiražení útku k předchozím útkům látky a Kayova malá modifikace se stala brzy velmi populární, takže si vydělal nějaké peníze cestováním a nabízením svého výrobku. Díky tomu se konečně postavil na vlastní nohy a mohl se roku 1725 oženit s Annou Holte. Do tří let se na něj smály (alespoň doufejme) dvě děti. Nakonec jich zvládl stvořit dvanáct, takže i v tomto směru byl velmi úspěšný.
Ve svém vynalézání pokračoval a dal si patentovat i některé další zlepšováky. Stal se váženým občanem, jehož názory byly respektovány, jenže žádný z jeho dosavadních vynálezů nebyl přelomový. Ano, šlo o dílčí zlepšení, ale ne o revoluci. Ta přišla až teprve v roce 1733.
Tehdy si totiž Kay uvědomil jeden zásadní zádrhel tkalcovství. Jak jsme si řekli, tkalcovský stav museli obsluhovat dva muži – jednak tkadlec samotný, a pak jeho pomocník, kterému podával člunek. Šířka látky neumožňovala práci na stavu pouze jediné osobě. Ten pomocník přitom k jakékoliv jiné práci nebyl zapotřebí, neboť vše ostatní už obstaral tkadlec sám. Dá se tedy říci, že po většinu času zahálel, ačkoliv si samozřejmě umíme představit, že šikovní tkalci si našli způsob, jak jeho volného času využít.
Kay nad problémem dlouho přemýšlel a řešení našel. Cívku z nití vložil do dřeveného rámu, který opatřil kolečky. Tento „vozíček“ přejížděl sem a tam po spodních nitích osnovy. Na konci byl vždy zachycen do skříňky a pomocí šikovného mechanismu jen tkadlec vyslal zpět na druhou stranu. Ve svém patentu Kay tento vynález nazval jezdícím člunkem, až později byl vzhledem k rychlosti, jakou se člunek pohyboval, překřtěn na člunek létající.
K jeho vynálezu přistupovali majitelé manufaktur zprvu s nedůvěrou. Nevěřili, že by člunek byl schopen vydržet po delší dobu nárazy do bedniček na konci své dráhy, proto Kay konce člunku pro větší pevnost okoval. Založil malou společnost na výrobu létajícího člunku a paradoxně mnohem dříve než majitelé manufaktur, si jeho vynálezu všimli tkalci.
Pokud ale někdo očekává, že si s nadšením jeho zlepšovák zakoupili, aby tak zvýšili svoji konkurenceschopnost, tak se mýlí. Naopak, vznikla petice ke králi, aby Kayovi další vynalézání zakázal, neboť ohrožuje jejich živobytí.
Navzdory poněkud nejistým začátkům se věhlas tohoto vynálezu rozšířil, protože dokázal zdvojnásobit rychlost tkaní, nehledě na snížení nákladů vzhledem k možnosti propustit onoho nadbytečného pomocníka. Kay pokračoval ve vynalézání a v boji za svá patentová práva proti těm, kteří je zhusta porušovali a jeho vynález sprostě okopírovali a používali.