Jednotlivé buňky dokážou v našich tělech cestovat na značné vzdálenosti. Jak ale vědí, kudy mají jít? Vědci nyní uskutečnili zajímavý experiment, který právě na tuto otázku hledal odpověď.
Buňky jsou přitahovány určitými chemikáliemi a odpuzovanými jinými. Například bílé krvinky bojující proti infekcím jsou přitahovány takovými chemoatraktanty, které se uvolňují na místě poranění. To je ale spíše lokální záležitost, která neobjasňuje delší migraci.
Odborníci z University of Glasgow se rozhodli zjistit právě to, jak si buňky – v tomto konkrétním případě rakovinné a buňky hlenek (Dictyostelium discoideum) – poradí ve větším prostoru než je jejich bezprostřední okolí. Proto je podrobily zkouškám v různě komplikovaných bludištích obsahujících výše zmíněné chemoatraktanty.
Hypotéza potvrzena
Týmu se nakonec podařilo potvrdit jeho hypotézu, tedy že buňky budou chemoatraktanty využívat k orientaci a pohybovat se ve směru s jejich největší koncentrací.
V důsledku toho badatelé mj. mohli pozorovat, že buňky „startující ze zadních pozic“ se často ztratily, protože jejich kolegyně na špici pomyslného pelotonu chemoatraktanty pohltily.
Z výsledků rovněž plyne, že hlenky – a v menší míře i rakovinné buňky – většinou excelovaly v jednodušších bludištích. V těch složitějších si už ale tak dobře nevedly.