Poruchy soustředění a hyperaktivita označované zkráceně také jako ADHD (z anglického „attention deficit/hyperactivity disorder“) mají nezanedbatelný dědičný základ. Na ADHD má člověk „zaděláno“ už během vývoje mozku v těle matky. Tato vývojová porucha postihuje asi 5 % dětí a často přetrvává až do dospělosti.
Děti dostávají s vlohami pro ADHD do vínku citelný handicap. Obtížně se koncentrují na zadané úkoly a mají problémy s dokončením práce. Hodí se na ně lidové přirovnání „dítě z hadích ocásků“, protože překypují energií a chvíli neposedí. Jejich chování je i s přihlédnutím k věku vnímáno jako „nepřiměřené“ či „nevhodné“. Dítě s ADHD má problémy v běžném rodinném životě a s nástupem do školky či do školy jeho trable většinou dál narůstají.
Z evolučního hlediska nedává výskyt podobných poruch s významným dědičným základem velký smysl, protože všechny nevýhodné varianty genů by měl eliminovat přirozený výběr. Jedinci nesoucí nevýhodné varianty genů by se měli hůře prosazovat.
Měli by mít méně potomků a nevhodné vlohy by se proto měly předávat na další pokolení se sníženou pravděpodobností. Postupně by měly z populace vymizet. Pokud se nějaké „nevhodné“ vlohy v populaci zuby nehty drží, znamená to, že nemusí být tak nevýhodné nebo s sebou nesou dokonce výhodu, která není na první pohled patrná.
Někteří evoluční biologové razí pro tyto případy vysvětlení opírající se o tzv. mismatch theory. Podle této teorie se s rozvojem lidské civilizace změnila měřítka pro to, co je a není pro člověka jako biologický druh výhodné. Názorným příkladem jsou „úsporné“ varianty genů řídících metabolismus.
Pro naše předky byly výhodné, protože jim dovolovaly z každého sousta potravy vyždímat co nejvíc živin a ty pak využít pro fungování těla nebo je uložit do zásoby ve formě tuku. V dobách, kdy se naši předkové živili lovem a sběrem, to bylo výhodné, protože jim úsporný metabolismus dovoloval přežít období nedostatku.
Dnes, kdy máme nadbytek potravin bohatých na živiny, je úsporný metabolismus nevýhodný, protože díky němu čerpáme z potravy příliš mnoho živin a propadáme obezitě.
Mezinárodní tým vedený Oscarem Laem z barcelonské Universitat Pompeu Fabra nyní na stránkách vědeckého časopisu Scientific Reports dokazuje, že „mismatch theory“ vysvětluje i existenci dědičných vloh pro ADHD v dnešní lidské populaci.
ADHD svědčila pravěkým lovcům
Oscar Lao a jeho spolupracovníci analyzovali dědičnou informaci 20 000 lidí trpících ADHD a porovnali ji s dědičnou informací 35 000 lidí, které tato porucha netrápí. Našli celou řadu vloh, které zvyšují sklony k ADHD. Zároveň však zjistili, že se tyto vlohy zhusta nacházejí v místech dědičné informace, jejichž další změny by s sebou nesly závažná postižení.
Lidstvo se tedy nemůže těchto vloh jednoduše zbavit. Zaplatilo by za to příliš vysokou cenu v podobě dědičných defektů. Nízký výskyt vloh pro ADHD v místech dědičné informace, která se mohou měnit bez významnějších následků, dokazují, že tam, kde to šlo, nás už evoluce vloh pro ADHD zbavila.
Vědci studovali dědičnou informaci neandrtálců a pravěkých lidí Homo sapiens a zjistili, že se v jejich populacích ADHD vyskytovala mnohem častěji, než je dneska běžné. Zvláště mezi neandrtálci byla zřejmě hojná. Když se naši předci zkřížili s neandrtálci, jejich sklony k ADHD jen zesílily. Možná to bylo pro naše předky výhodné, protože život lovců a sběračů v ledových dobách nebyl procházka růžovou zahradou.
K zásadnímu zlomu došlo zhruba před 10 000 roky, kdy se naši předci začali živit zemědělstvím a začali se usazovat v trvalých sídlech. Vysoká impulzivita výhodná pro nomádský život lovců a sběračů byla najednou na překážku poklidného soužití. Od té doby se vlohy pro ADHD vyskytují v lidské populaci stále vzácněji.
Současný stav je tedy výsledkem evolučně poměrně krátké „očisty“ lidské populace od vloh pro ADHD. Předtím byly tyto vlohy naopak po dlouhá statisíciletí pro naše předky výhodné a v populaci se rozmáhaly.
Titulní foto: https://www.scientificanimations.com/, CC BY-SA 4.0