Lidský mozek je zařízený na příběhy. Představa, že se naši dávní předci po západu slunce uložili k spánku a prospali osm či devět hodin, se ve světle výzkumu životního rytmu posledních lovců a sběračů na této planetě ukázal jako mylný. Hadzové z Tanzanie nebo Kungové z Namibie sedávají po večerech kolem ohně a vyprávějí si příběhy.
Stejně na tom byli zřejmě i naši pravěcí předkové. Zpočátku hovořili možná jen o tom, co se jim přihodilo během dne. Později si ale vyprávěli i mýty nebo pohádky. Dnešní lidstvo si nese slabost pro příběhy jako dávné dědictví. Vyprávějí si je tetky „drbající“ na rohu a stejně jako chlapi nad půllitry piva v hospodě. Dokonce i zprávy v televizi či rozhlase nejsou zhusta ničím jiným než krátkými příběhy.
Vyprávěný příběh má na posluchače účinek, který brazilský psycholog Guilherme Brockington označil jako „narativní transport“. Především děti se při poslechu příběhů dokážou v duchu snadno přenést na jiné místo nebo i do jiného času.
Daří se jim tak „uniknout“ z prostředí, které je jim nepříjemné. Narativní transport ale zažívají i dospělí. Je na něm založen úspěch divadelních představení, filmových projekcí nebo četby prózy. I to může být určitý způsob úniku před nepříjemnou realitou.
Mezinárodní tým pod vedením Jorgeho Molla z Victoria University v novozélandském Wellingtonu se pokusil zjistit, jaké fyziologické procesy „narativní transport“ provázejí a zda by se jejich pozitivní efekt nedal využít.
Úleva na těle i na duchu
Ve studii publikované ve vědeckém časopise Proceedings of the National Academy of Sciences se Moll jeho spolupracovníci zabývali účinky vyprávění příběhů na dětské pacienty hospitalizované na jednotce intenzivní péče. Do experimentu bylo zařazeno 81 dětí ve věku od dvou do sedmi let.
Všechny děti byly hospitalizovány s respiračním onemocněním, jako je těžké astma, bronchitida či zápal plic. Při vlastním experimentu vědci zabavili děti na půl hodiny buď zadáváním hádanek nebo čtením příběhu.
Vědci sledovali hormonální změny v odezvě na hádanky a příběhy. Malým pacientům odebírali vzorky slin před a po sezení a stanovovali v nich množství stresového hormonu kortizolu a také hormonu oxytocinu, kterému se někdy přezdívá „hormon lásky“, protože se významně podílí na upevnění pozitivních mezilidských vztahů a vazeb.
Oxytocin tak přispívá nejen k vzniku zamilovanosti, ale posiluje např. i vazbu mezi matkou a jejím dítětem. Děti se na závěr sezení podrobily jednoduchému psychologickému testu, při kterém měly říct něco o sedmi objektech zobrazených na kartičkách. Konkrétně šlo o obrázky zdravotní sestry, lékaře, nemocnice, léku, pacienta, knihy a o obrázek znázorňující bolest.
Hádanky i čtení příběhu poskytlo dětem určité rozptýlení a ulevilo jim od bolesti i stresu. To se ukázalo v poklesu hladin stresového hormonu kortizolu a vzestupu hladin „hormonu lásky“ oxytocinu. Pacienti poslouchající příběhy však měli pozitivní odezvu dvakrát vyšší než pacienti, kteří se zabývali hádankami.
Výhledy do budoucna
Děti, které poslouchaly příběhy, projevovaly více pozitivních emocí než děti ve skupině zabavené hádankami. Na obrázek nemocnice reagovaly děti zabavené hádankami například slovy: „To je místo, kam lidé chodí, když jsou nemocní.“ Děti ve skupině, kde se poslouchaly příběhy, reagovaly na stejnou kartu třeba větou: „To je místo, kam se lidé chodí uzdravovat.“
Na ilustrací zdravotní sestry a lékařky reagovaly podobně. Děti ze skupiny, která dostávala hádanky, říkaly například: „To je ta zlá žena, která mi dává injekce.“ Děti, které poslouchaly příběhy, použily ve stejné situaci třeba větu: „To je žena, která mě léčí, abych se uzdravil.“
Autoři projektu využili pro kontakt s dětmi speciálně vyškolené dobrovolníky z brazilské neziskové organizace „Viva e Deixe Viver“ (česky „Žít a nechat žít“). Podle Jorgeho Molla však vyprávění příběhů zabere u dětí i v případě, že vypravěči budou lidé bez speciální průpravy, třeba rodiče nebo učitelé.
„Hlavní není pro děti osoba, která čte, ale interakce s příběhem. Kromě snižování úzkosti a stresu posiluje poslech příběhů vazby mezi dítětem, vypravěčem a dalšími lidmi včetně lékařů a zdravotnického personálu,“ dodává Jorge Moll.
