Prvotní rekonstrukce vzhledu ženy, jejíž lebka byla nalezena v 50. letech v Českém krasu v jeskynním dómu pod vrchem Zlatý kůň, se stále více vzdaluje realitě. Pro pražské Národní muzeum figurínu zhotovila Élisabeth Daynèsová.
Francouzská expertka na rekonstrukci podoby pravěkých lidí dostala zadání, podle kterého žena žila před 15 000 lety. A tak ji Daynésová oblékla nejen do kožišin, ale také do tkaných látek. Až dodatečně se ukázalo, že lebka není stará 15 000 let ale plných 45 000 roků a tkané látky tak na figurínu rozhodně nepatří.
To ale není jediný laps. Rekonstrukce přisoudila figuríně světlou pleť, jenže nové genetické analýzy prokázaly u ženy ze Zlatého koně hodně tmavou pleť. Není divu. Naši předci přišli před 45 000 lety z Afriky. Veškeré obyvatelstvo naší planety jsou tedy afričtí černoši, jen to na některých už dneska není na první pohled vidět. Na ženě ze Zlatého koně to ještě vidět bylo. To však není hlavní poselství nové studie o ženě ze Zlatého koně zveřejněné ve vědeckém časopise Nature.
Pomýlené stáří
Pravěká žena ze Zlatého koně je dlouhodobá potížistka. Když čeští vědci v 50. letech konzervovali její notně pošramocenou lebku, použili k tomu klíh připravený z hovězích kostí. Ten do kostní hmoty nasákl a pro datování radiouhlíkovou metodou lebku dramaticky „omladil“. Kostní hmota byla stará 45 000 let, klíh byl zcela čerstvý a měření proto skončilo chybně určeným stářím kolem 15 000 let.
Když dostali němečtí genetici pod vedením Johannese Krauseho z Ústavu Maxe Plancka pro evoluční antropologii vzorek kosti z lebky, aby se pokusili izolovat DNA a tu analyzovat, ukázalo se, že DNA obsahuje příměs dědičné informace neandrtálců, a to v konstelaci, která vylučuje stáří 15 000 let. V
té době už byli neandrtálci 15 000 let „v pánu“ a jejich dědičná informace, která se dostala do DNA Homo sapiens při vzájemném křížení, už musela být „rozmělněna“ na malé kousky. Propočty založené na skutečné délce úseků neandrtálské DNA skončily verdiktem, že žena ze Zlatého koně žila před 45 tisíciletími. V té době to byl nejstarší přečtený genom Homo sapiens.
Nová studie publikovaná Krausem a spol. v časopise Nature porovnává DNA ženy ze Zlatého koně s DNA izolovanou z kostí pravěkých lidí žijících zhruba ve stejné době v jeskyni Ilsenhöhle. Ta se nachází vzdušnou čarou 230 kilometrů od Zlatého koně v Německu u městečka Ranis ve skále, na níž tyčí středověký hrad. Jeskyni obývali v různých dobách střídavě neandrtálci a lidé Homo sapiens. Stáří ostatků pravěkých Homo sapiens z Ilsenhöhle bylo na rozdíl od ženy ze Zlatého koně spolehlivě změřeno radiouhlíkovou metodou. Datování tedy stojí na velmi pevných základech.
Příbuzní z Ilsenhöhle
Pro studii zveřejněnou v Nature analyzovali Krause a spol. třináct vzorků DNA izolovaných z ostatků dávných obyvatel jeskyně Ilsenhöhle. Z velikosti kostí vědci vyvodili, že dva ze zkoumaných jedinců byli kojenci. Z genetických testů vyplynulo, že kosti patřily nejméně šesti jedincům a že šlo o tři muže a tři ženy. Dvě z žen byly matka s dcerou. Ostatní byli vzdálenější biologičtí příbuzní. Výzkumníci analyzovali také nový vzorek DNA z ženské lebky nalezené v jeskynním dómu pod vrchem Zlatý kůň a získali kvalitní genom.
„K našemu velkému překvapení se ukázala genetická příbuznost ženy ze Zlatého koně s dvěma jedinci z Ranisu. Od společného předka je dělilo pět či šest generací," říká člen výzkumného týmu Arev Sümer. „To znamená, že žena ze Zlatého koně byla geneticky součástí širšího příbuzenstva lidí obývajících jeskyni v Ranisu.“
V jedné kosti z Ranisu se DNA zachovala ve výjimečně dobrém stavu. Při analýzách dědičné informace pravěkých Homo sapiens vědci zatím neměli k dispozici lepší materiál. Genetici z něj vytěžili velmi kvalitní genom muže označovaného jako Ranis13.
Z dědičné informace muže Ranis13 a ženy ze Zlatého koně mohli výzkumníci určit i některé rysy vzhledu pravěkých lidí obývajících před 45 tisíciletími střední Evropu. Ukázalo se, že nesli varianty DNA typické pro lidi s tmavou barvou pleti a vlasů a také s hnědýma očima, což je vzhledem k africkým kořenům rané evropské populace Homo sapiens logické.
Analýza úseků DNA, jež lidé z Ranisu a žena ze Zlatého koně zdědili po společných předcích, dokazuje, že jejich populaci tvořilo nejvýše několik stovek jedinců, kteří mohli být rozptýleni na rozlehlejším území. Zatím se nepodařilo prokázat, že se tato malá populace pravěkých Homo sapiens podílela významnější měrou na vzniku současných Evropanů, nebo jakéhokoli jiného etnika.
První odpadlíci
Lidé z malé populace, k níž patřila žena ze Zlatého koně i lidé z jeskyně v Ranisu, měli neandrtálce za sousedy. Homo neanderthalensis obýval před 45 tisíciletími rozsáhlé území od Pyrenejského poloostrova po západ Asie. O příležitost k dalšímu křížení mezi neandrtálci a pravěkými Homo sapiens tedy nebyla nouze.
Jiné populace pravěkých Homo sapiens ji zjevně využily. V genomech ženy ze Zlatého koně a lidí z Ranisu však žádný důkaz o nedávném přimísení krve neandertálců nalezen nebyl. V jejich dědičné informaci je pouze neandrtálská DNA, kterou Homo sapiens získal záhy po opuštění Afriky a kterou nesou všichni dnešní lidé neafrického původu.
Vědci odhadují, že všichni Homo sapiens migrující před 50 tisíciletími z Afriky získali tuto „prvotní“ neandrtálskou DNA někdy v období, od něhož nás dělí 45 až 49 tisíciletí. V té době tedy byla ještě migrační vlna Homo sapiens „sjednocená“ a neměla žádné odpadlíky.
Předci ženy ze Zlatého koně a lidí z Ranisu byli první, nejstarší známou skupinou pravěkých lidí Homo sapiens, která se oddělila od hlavního migračního proudu směřujícího z Afriky do Evropy a Asie. S neandrtálci se zkřížili jen jednou a pak už se s nimi míjeli nebo se jim dokonce vyhýbali.
„Tyto výsledky nám umožňují hlouběji porozumět podmínkám, za jakých se první Homo sapiens usadili v Evropě,“ říká Johannes Krause. „Také to znamená, že pokud najdeme ostatky pravěkého člověka Homo sapiens mimo Afriku a ty jsou starší než 50 000 let, nejde o lidi, kteří se zkřížili s neandrtálci a nyní obývají velkou část světa."