Přes 46 let nebyl člověk na Měsíci. Seznamte se se 12 kosmonauty, kteří se po něm procházeli

Datum 20. července 1969 se zapsalo do dějin jako den, kdy člověk poprvé přistál na Měsíci. Ten je tak dosud jediným vesmírným tělesem mimo Zemi, na které vstoupila lidská noha. Ač v současnosti probíhají přípravy expedice na Mars, smutnou skutečností je, že poslední člověk chodil po jiném než zemském povrchu už před bezmála 47 lety.

Na Mars po americku: za 5 bilionů, nejdříve v roce 2037 a s prokrastinací u Měsíce

Celkem bylo na Měsíc vysláno sedm posádek a po jeho povrchu se procházelo pouhých dvanáct kosmonautů. Další plány na návštěvy našeho vesmírného souputníka však zhatily škrty v rozpočtech NASA, které přišly v sedmdesátých letech minulého století. Pojďme si představit tucet vyvolených, kteří měli možnost pohlédnout na naši planetu z Měsíce.

Apollo 11

Jednoznačné prvenství náleží posádce sestávající z velitele Neila A. Armstronga, pilota velitelského modulu Michaela Collinse a pilota lunárního modulu Edwina „Buzze“ E. Aldrina. Apollo 11 vynesla raketa Saturn V z Kennedyho vesmírného střediska na Floridě 16. července 1969.

 
Posádka Apolla 11 (zleva: Armstrong, Collins a Aldrin)

Kosmická loď měla tři části: velitelský modul s kabinou pro tři astronauty a částí, která se vrátila na Zemi; servisní modul, který podporoval hlavní modul pohonem, elektrickou energií, kyslíkem a vodou; a lunární modul, určený pro přistání na Měsíci a návrat astronautů zpět na oběžnou dráhu.

Po třech dnech letu vstoupilo Apollo 11 na oběžnou dráhu Měsíce. Armstrong a Aldrin se poté přesunuli do modulu Eagle, se kterým úspěšně přistáli v Moři klidu. Příprava na výstup trvala déle, než se původně plánovalo – tři a půl hodiny místo dvou. Zatímco při nácviku na Zemi byly všechny nezbytnosti přehledně rozloženy, v kabině modulu byla celá řada dalších věcí – například potravinových balíčků a nástrojů.

Byli tam! Důkazy o přistání na Měsíci, Lunochody i čínská sonda jsou vidět z vesmíru

Výstup byl přenášen televizí, takže diváci mohli v přímém přenosu sledovat výstup prvních dvou lidí na Měsíc. Šest a půl hodiny po přistání učinil Neila A. Armstrong onen první krok a zazněla památná věta: „Je to malý krok pro člověka, obrovský skok pro lidstvo.“

Poté Armstrong odebral na povrchu vzorky, které schoval do kapsy na svém skafandru. Kosmonauti se následně věnovali fotografování a zkoušeli se pohybovat po měsíčním povrchu, kde je ve srovnání se Zemí šestinová gravitace.

 
Neil Armstrong

Astronauti pak odebrali další vzorky hornin pomocí lopatek a kleští s prodlouženou rukojeti. Mnoho činností však trvalo déle, než se očekávalo, takže sběr materiálů byl ukončen v polovině stanoveného času. I tak se povedlo získat zhruba před dvacet kilogramů hornin, jež byly později identifikovány jako čedič a brekcie. Kromě toho byly objeveny tři nové minerály: armalcolit, tranquillityit a pyroxferroit.

Celkem Armstrong s Aldrinem strávili na Měsíci 2 hodiny, 31 minut 40 sekund. Poté se vrátili do lunárního návratového modulu, odstartovali a vystoupali na oběžnou dráhu, kde se úspěšně spojili s velitelským modulem, ve kterém po celou dobu čekal Collins. 24. července přistáli kosmonauti v Tichém oceánu, odkud byli evakuováni vrtulníkem na letadlovou loď.

Apollo 12

Apollo 12 byl šestý let s posádkou v rámci programu Apollo. Z Kennedyho vesmírného centra odstartoval pouhé čtyři měsíce po první úspěšné misi – 14. listopadu 1969. Na palubě kosmické lodě byli velitel Charles „Pete“ Conrad, pilot lunárního modulu Alan L. Bean a pilot velitelského modulu Richard F. Gordon. Místem pro přistání byla jihovýchodní část Oceánu bouří.

 
Posádka Apolla 12 (zleva: Conrad, Gordon a Bean)

Po třech dnech se kosmická loď dostala na oběžnou dráhu Měsíce a došlo k oddělení lunárního modulu. Na rozdíl od Apolla 11 se Conradovi a Beanovi 19. listopadu podařilo přistát přesně v očekávané oblasti. To bylo poměrně důležité, neboť jedním z úkolů této mise bylo odebrání kamery a ze sondy Surveyor 3, která na stejném místě přistála o dva roky dříve.

Třetím člověkem, který vstoupil na povrch Měsíce, se tak stal Charles Conrad, krátce po něm mohl tento zážitek okusit i Alan L. Bean. Pro zlepšení kvality záběrů byla součástí palubní výbavy také barevná kamera. Když však Bean odnesl kameru na místo poblíž modulu, nechtěně ji namířil přímo do Slunce a tím ji zničil.

 
Charles Conrad Jr., velitel Apollo 12, u sondy Surveyor III

K dalším úkolům, které kosmonauti plnili během dvou výstupů, patřil sběr materiálů z povrchu a instalace zařízení, která měla měřit seizmicitu Měsíce, tok slunečního větru a magnetické pole. Celkem na povrchu strávili 7 hodin, 45 minut a 18 sekund.

Po návratu k velitelskému modulu probíhalo ještě celý den fotografování povrchu. Poté následoval návrat na Zemi. Modul úspěšně přistál v oblasti Jižního Pacifiku 24. listopadu a celá mise tak trvala 10 dnů, 4 hodiny, 36 minut a 24 sekund.

Apollo 14

Pověst čísla 13 coby nešťastného potvrdil třetí pilotovaný let k Měsíci, ke kterému Apollo 13 nikdy nedoletělo. V průběhu letu došlo k explozi jedné z kyslíkových nádrží a ohrožení posádky, sestávající z Jima Lovella, Johna Swigerta a Freda Haise. Napínavý souboj o život však dopadl dobře a 17. dubna 1970 se povedlo přistát v Tichém oceánu.

Další lety na Měsíc však tato nešťastná událost nezastavila, a tak už 31. ledna 1971 vynesla raketa Saturn V loď Apollo 14. Její posádku tvořili v tu dobu nejstarší americký astronaut Alan B. Shepard, Stuart A. Roosa a Edgar D. Mitchell.

 
Posádka Apolla 14 (zleva: Roosa, Shepard a Mitchell)

4. února dosáhlo Apollo 14 oběžné dráhy Měsíce a následující den přestoupili Shepard a Mitchell do lunárního modulu Antares, se kterým se vydali k povrchu. Přistání se neobešlo bez problémů – velitelský počítač totiž vinou chybného přepínače indikoval požadavek na přerušení operace přistání.

I přes tyto komplikace se ale lunární modul dostal na Měsíc, kde úspěšně dosedl v oblasti, kterou kosmonauti pojmenovali Fra Mauro Base. Součástí výbavy byl také dvoukolový vozík, kterému kosmonauti přezdívali „lunární rikša“ a používali ho pro přepravu zařízení a vzorků.

Celkem byly uskutečněny dva výstupy, přičemž během druhého měli Shepard a Mitchell dojít k asi kilometr a půl vzdálenému kráteru Cone. To se bohužel nepovedlo – kromě špatné orientace bojovali astronauti s vyčerpáním, navíc se začaly tenčit jejich zásoby kyslíku. Tato část mise byla nakonec zrušena.

 
Přistání Apolla 14 do Tichého oceánu

Shepard a Mitchell nainstalovali a aktivovali různé vědecké přístroje pro experimenty a shromáždili téměř 45 kilogramů měsíčních vzorků, které přepravili zpět na Zem. Jednou ze zajímavostí této mise je také odpálení dvou golfových míčků, které díky nízké gravitaci letěly do vzdálenost mezi 200 a 400 metry.

Poté se lunární modul vrátil na oběžnou dráhu, kde se spojil s velitelským. 9. února 1971 pak proběhlo úspěšné přistání v jižní části Tichého oceánu. Tato posádka pak byla poslední, která po návratu z Měsíce musela trávit nějaký čas v karanténě.

Apollo 15

26. července 1971 odstartovala další raketa Saturn V, jejímž úkolem bylo vynést kosmickou loď Apollo 15. Její posádku tvořili David R. Scott, Alfred M. Worden a James B. Irwin. Protože raketa měla vyšší výkon a nosnost, bylo možné do měsíčního modulu naložit elektrické vozítko Rover.

 
Posádka Apolla 15 (zleva: Scott, Worden a Irwin)

Úkolem této mise s prodlouženým pobytem na Měsíci byly především vědecké experimenty.  Velitel David Scott a pilot lunárního modulu James Irwin přistáli 30. července poblíž měsíční brázdy Rima Hadley nacházející se na úpatí pohoří Montes Apenninus.

Na povrchu strávili během čtyř výstupů celkem 18,5 hodiny, během kterých, mimo jiné, shromáždili 77 kilogramů materiálů. Astronauti měli na sobě modernizované skafandry A7LB, lišící se například odlišným způsobem zapínání, který měl usnadnit jejich oblékání a svlékání ve stísněných prostorách lunárního modulu.

Vozítko Rover vážilo 209 kilogramů (na Měsíci však „šestkrát méně“), poháněl ho elektromotor s výkonem 200 wattů a sloužilo k přepravě obou kosmonautů, vybavení i sesbíraných vzorků. Díky maximální rychlosti, pohybující se mezi 10 a 12 km/h, se tak posádka mohla vzdálit od modulu dále než během předchozích misí.

 
Pilot lunárního modulu Apolla 15 James Irwin

2. srpna se lunární modul vydal na cestu k velitelskému modulu. Po přestupu kosmonautů následoval let zpět na domovskou planetu. Přistání v Tichém oceánu bylo o něco tvrdší, než se předpokládalo, neboť se během sestupu neotevřel jeden ze tří padáků. Posádka však tento incident přežila ve zdraví.

Apollo 16

Další let k měsíci odstartoval 16. dubna 1972 a jeho posádku tvořili John W. Young, Thomas K. Mattingly a Charles M. Duke Jr.. Po dosažení měsíční orbity Young a Duke přestoupili do lunárního modulu Orion a 21. dubna úspěšně přistáli na Měsíci, kde strávili necelé tři dny.

 
Posádka Apolla 16 (zleva: Mattingly, Young a Duke)

Během této doby absolvovali tři výstupy o celkové délce 20 hodin, 14 minut a 14 sekund. Během nich sesbírali přes 95 kilogramů vzorků, které přepravili na Zem k dalšímu výzkumu. I tentokrát měli k dispozici lunární vozítko Rover, se kterým najezdili 26,7 kilometrů.

Cílem bylo objasnit některé nejistoty, panující kolem pochopení vlastností Měsíce. Kosmonauti tak například měli za úkol prozkoumat kráter a zaměřit se na možné důkazy dřívější vulkanické činnosti. Z tohoto důvodu bylo pro přistání zvoleno místo mezi dvěma mladými impaktními krátery North Ray a South Ray.

 
John Young na Měsíci

24. dubna 1972 se Young a Duke vrátili do velitelského modulu, který na ně čekal na oběžné dráze a vydali se na trajektorii pro návrat na Zemi. Ve vzdálenosti 310 tisíc kilometrů od domovské planety vystoupil Ken Mattingly z lodě, aby vyjmul filmy s nafocenými materiály. Úspěšné přistání proběhlo 27. dubna 1972 v jižní části Tichého oceánu.

Apollo 17

Dosud poslední lidé, kteří se procházeli po Měsíci, odstartovali z floridského mysu Canaveral 7. prosince 1972. Na palubě Apolla 17 byli tři astronauti: velitel letu Eugene A. Cernan, pilot velitelského modulu Ronald Evans a pilot lunárního modulu Harrison Schmitt.

 
Posádka Apolla 17 (zleva: Schmitt, Cernan (sedící) a Evans)

Po dosažení oběžné dráhy zůstal ve velitelském modulu America Ronald Evans, zatímco Cernan a Schmitt se vydali v lunárním modulu Challenger k Měsíci. Zde úspěšně přistáli 11. prosince a strávili zde celkem 75 hodin.

Na programu byly opět tři výstupy, které v součtu trvaly 22 hodin a 4 minuty. K dispozici měli vozítko Rover, se kterým najezdili více než 33 kilometrů a nasbírali 110,5 kilogramů vzorků, mimo jiné i horninu oranžové barvy.

 
Eugene Cernan na lunárním vozítku

Dosud poslední mise skončila 14. prosince 1972 – od té doby na Měsíc lidská noha již nevkročila. Během návratu na Zemi provedl Ronald Evans déle než hodinu trvající výstup do otevřeného vesmíru, během kterého vyjmul tři kazety s naexponovaným filmem. Velitelský modul Apolla 17 přistál 19. prosince 1972 v Tichém oceánu poblíž souostroví Samoa, čímž se historie „dobývání Měsíce“ (alespoň prozatím) uzavřela.