Dnes máme pocit, že velkolepá práce tohoto vynikajícího matematika a astronoma je vlastně jen drobnou „poznámkou pod čarou“. No co, opravil Koperníkův omyl, zjistil, že se planety nepohybují po kružnicích, nýbrž elipsách, a to nerovnoměrným pohybem.
Tři Keplerovy zákony byly ale celoživotní tvrdou dřinou, na jejímž konci poprvé v lidských dějinách byly známy zákonitosti pohybů těles ve sluneční soustavě. Nešlo vůbec o drobnou korekci, ale o gigantický úspěch.
Keplerův životní příběh je nám velice blízký, neboť dva ze tří svých životních objevů učinil u nás, v Praze, během svého pobytu na rudolfinském dvoře. Strávil zde dvanáct let života a získal zde titul císařského matematika, který mu zůstal až do smrti a byl po formální společenské stránce jeho nejvyšším oceněním.
Bohužel, jak říkají Němci, s ohledem na císařovu trvalou platební neschopnost šlo tak trochu o „Titel ohne Mittel“, tedy titul s velmi laxní finanční výplatou. S tím chudý Kepler celý život poněkud marně bojoval.
K Praze jako takové nikdy žádný silný vztah neměl. Naopak, dá se předpokládat, že kdyby tušil, jak dlouho tam „ztvrdne“, širokým obloukem by se jí vyhnul. Celý život chtěl žít v rodném Švábsku, pracovat na univerzitě v Tübingenu, no a celý život se mu to nedařilo.
Jediný důvod, proč se do té daleké Prahy vydal, byla snaha navštívit Tychona Brahe a získat přístup k jeho dlouholetým pozorováním. Věřil, že s těmito daty dokáže propočítat, jak se planety kolem Slunce skutečně pohybují.
Keplerovy rodinné kořeny a dětství
Kepler se narodil v městečku Weil der Stadt, které je tak malé a dodnes nedůležité, že se ono „Stadt“ k původnímu jménu přidává snad proto, aby o jeho městském stavu nevznikaly pochybnosti.
Keplerové byli velmi starou německou rodinou. Jedním z prvních známých Keplerů je Friedrich Kepler, kterého císař Zikmund pasoval v roce 1433 na rytíře. Další z Johannových předků, Sebald, rezignoval na urozený stav a dal se na knihařství. Rodina po mnoho let žila v Norimberku a jeho předkové byli drobní řemeslníci.
Johannův dědeček si přeci jen trošku polepšil a ve Weilu, kam se rodina bůhvíproč přestěhovala, se stal purkmistrem. Jeho syn Heinrich si vzal Kateřinu Guldenmannovou a po sedmi měsících od svatby se jim narodil synek Johannes. Nedonošený, slabý, mnozí pochybovali, zda přežije. Otec byl piják, stal se žoldnéřem a doma se příliš nevyskytoval. O to více se upevnil vztah mezi Johannem a matkou.
Jeho maminka byla sice nevzdělaná, nicméně přirozeně inteligentní, ovšem s velmi podezřelým „zaměstnáním“ – byla kořenářkou. Na podzim v roce 1577 jej vzala na procházku na nedaleký kopec za městem, odkud spolu pozorovali obrovskou kometu, která tehdy děsila křesťanstvo. Ta kometa se Keplerovi skutečně stala osudnou. Díky ní se rozhodl poznat tajemství astronomie, aby pochopil dění na nebesích.
Jenže někdy v této době malý Kepler onemocněl, a to metlou lidstva, na kterou se tehdy běžně umíralo – pravými neštovicemi. Je velkým štěstím osudu že jeden z největších astronomů všech dob tuto zákeřnou chorobu přežil, ale s podlomeným zdravím.
Tychonova kometa
Dnes je tato kometa v dějinách astronomie označována jménem Tychona Brahe. On sám ji sice neobjevil první, nicméně sepsal o ní spis a především – podařilo se mu změřit její paralaxu, tedy vzdálenost od Země! A považte, co mu vyšlo – zjistil, že kometa se prokazatelně pohybuje ve větší vzdálenosti, než je Měsíc!
To znamenalo, že pravdu nemá Aristoteles, který tvrdí, že komety jsou meteorologické jevy odehrávající se ve sféře sublunární, pod Měsícem. Podle aristotelské představy byl svět nad dráhou Měsíce věčný, dokonalý a jednou provždy neměnný. To najednou neplatilo. Malý, přátelský pochopitelný aristotelský vesmír se v té chvíli rozpadl na kusy.
Největším problémem pro jeho budoucí uplatnění byl zhoršený zrak. V době, kdy astronomie se primárně chápala jako pozorování hvězd prostým okem, jelikož dalekohled ještě nebyl vynalezen, byla představa astronoma se špatným zrakem poněkud komická.
Budoucnost ale ukázala, že Kepler dokázal i z tohoto nedostatku udělat nakonec přednost. Ne, nemohl se uplatnit jako skvělý pozorovatel. Ale o to více se mohl upnout k matematice a pomocí ní zkoumat nebesa.
Jenže něco takového bylo ještě hodně daleko. Prozatím bylo jasné jediné – tělesně slabý chlapec si nemohl na živobytí vydělávat fyzickou prací. Byl ale velmi bystrý, a proto jeho učitel doporučil, aby se stal kazatelem – pochopitelně protestantským, což bylo vyznání celé rodiny. Vstoupil do klášterní školy v Adelbergu a později pokračoval ve studiu na vyšším semináři v Maulbronnu.
