Spojené státy vždy chtěly mít k dispozici výzbroj nevětších protivníků. K testům, k výcviku vlastních vojáků. Na vrcholu stály bojové letouny. Američané získávali sovětské MiGy, Suchoje, Jakovlevy a Tupolevy mnoha různými způsoby, v 70. letech moc stáli také o páteřní typ stíhacích letectev východního bloku, MiG-23.
Ačkoli západní letectva už v té době MiG-23 znala a několik jich dokonce provozovala v agresorských jednotkách (se slabšími variantami ulétlo na západ nebo do Izraele několik pilotů z blízkého východu), v roce 1991 se Američanům naskytla další možnost, jak si znovu detailně prohlédnout někdejší klenot sovětské výzbroje. Umožnil jim to pilot kubánského letectva Orestes Lorenzo Perez.
Jako ze scénáře akčního filmu
Během cvičné mise 20. března 1991 Perez přeletěl na letounu MiG-23 z Kuby na Key West. Třikrát zakroužil nad námořní leteckou stanicí a třikrát zamával křídly, aby signalizoval přátelské úmysly, a doufal, že stíhací letoun sovětské výroby nikdo nesestřelí.
Když přistál nezjištěn americkými radary, řekl španělsky pilotovi, který se s ním setkal na zemi, že žádá o politický azyl. Neuměl ani slovo anglicky. Ale utíkal z Kuby za svobodou. Později Perez uvedl, že si letoun „vypůjčil od kubánské vlády“.
Perezův MiG-23BN po příletu na letiště ve floridském Key West
To však byla pouze první kapitola příběhu. Perez získal velkou pozornost (a v roce 1994 o celé anabázi dokonce napsal knihu) ještě něčím, co jeho přátelé označili za sebevražednou misi.
Před čím utíkal
Perezovy začátky byly standardní. Během služby v kubánském letectvu získal stipendium na leteckou školu v Sovětském svazu, kde se naučil létat na československém dvoumístném cvičném proudovém letounu Aero L-29 Delfín a později na nadzvukovém MiG-21. Stal se součástí kubánských jednotek vyslaných do Angoly na podporu tamní marxistické vlády, podruhé byl nasazen v Sovětském svazu na výcvik. Když se pak s rodinou vrátil na Kubu, byl přidělen na základnu Santa Clara, asi 200 kilometrů východně od Havany.
Na československém L-29 se Lorenzo Perez seznamoval s proudovými letadly
Později uvedl, že po návratu našel zemi zamořenou propagandou, a tak utlačovanou vládou, že jeho rodina věděla, že může udělat jediné – pokusit se o útěk. A tak se 20. března 1991 Perez rozloučil se svou ženou Victorií a slíbil, že se pro ni a jejich dva syny vrátí. Musela předstírat, že o Perezově plánu útěku nic neví a jen se modlila, aby se její manžel dostal do USA a na svobodu.
Kampaň za rodinu
Po přistání na Key West byl Perez převezen do Washingtonu, kde absolvoval instruktáž a obdržel nové osobní dokumenty. Jakmile mu byl udělen politický azyl, zahájil kampaň za vycestování své rodiny z Kuby. Jeho ženě a dvěma synům sice byla vydána americká víza, ale kubánská vláda jim nedovolila odjet.
Příslušníci amerického námořnictva se poprvé zdraví s kubánským pilotem
Rodina žila 21 měsíců pod neustálým dohledem, zatímco Perez vedl kampaň po celých Spojených státech, aby se pokusil získat jejich svobodu. Tehdejší prezident George Bush starší se obrátil na kubánskou vládu s prosbou, aby nechala Perezovu rodinu odejít. Fidel Castro však odmítl, a tak musel Perez vymyslet lepší plán...
Únos jako v Bondovce
Perez se rozhodl, že se na Kubu vrátí s malým letadlem a svou rodinu unese. Prostřednictvím Valladaresova nadace, kterou založil kubánský politický vězeň na ochranu lidských práv, se dozvěděl o volné Cessně 310 z roku 1961 a s pomocí daru od nadace ji koupil.
Přestože absolvoval lekce létání a získal pilotní licenci ve Virginii, měl před pokusem o záchranu s letounem Cessna 310 jen malé zkušenosti. Perez s malým letadlem přistál pouze jednou, a to s druhým pilotem. Přesto 19. prosince 1992 přesně v 17:07 odletěl z Florida Keys odhodlán zachránit svou rodinu.
Letěl nízko nad oceánem, aby se vyhnul radarům kubánské protivzdušné obrany. Jeho manželka dostala vzkaz, aby se s ním setkala na místě vzdáleném asi 250 kilometrů od jejího domu v Havaně. Perez nevěděl, zda tam bude s chlapci a zda se mu podaří doletět na místo dříve, než ho zaměří kubánské letectvo, ale musel to zkusit.
Při letu třicet metrů nad oceánem se Perez přiblížil k útesům na kubánském pobřeží a spatřil svou ženu i syny v jasně oranžových tričkách – přesně jak je o to požádal. Přistál asi deset metrů od jejich auta, otočil letadlo, popohnal rodinu dovnitř a zase odletěl. Když o necelé dvě hodiny později přistál na letišti v Marathonu, konečně pocítil úlevu, kterou nepoznal bezmála dva roky.
Perez je jedním z mála kubánských vojenských pilotů, kteří během studené války přeběhli do USA. On a celá jeho rodina se následně stali americkými občany. A jeho MiG-23? Ten se vrátil na Kubu, kde létal ještě několik dalších let.
MiG-23
Letoun sovětské výroby byl navržen tak, aby nahradil široce používaný MiG-21. Vyspělejší radar a systém řízení palby MiGu-23 umožňoval odpalovat rakety na cíle mimo vizuální dosah. Variabilní geometrie křídla (podobná geometrii F-14 Tomcat) a robustní podvozek umožňovaly MiGu-23 operovat z krátkých a nezpevněných vzletových a přistávacích drah. Pilot si mohl zvolit šípovitost křídla pro vzlet a přistání při nízkých rychlostech nebo pro nadzvukový let.
Bylo vyrobeno více než 5 000 letounů MiG-23 všech typů a Sovětský svaz je hojně exportoval. Mezi uživateli bylo i kubánské letectvo, které létalo na letounech MiG-23MF/ML/BN/UB až do konce roku 2010.